2.12.2022 | Svátek má Blanka


ŠAMANOVO DOUPĚ: Ztráty a zálohy

2.11.2022

Minulý indiánsky letní čtvrtek jsem si po poledni zase jednou vyrazil na kole. Sjel jsem Prokopáčem z rodných Lužin až pod Barrandov na starou Zbraslavskou silnici, která dnes slouží jako cyklostezka. Tam jsem se zastavil u kaple Panny Marie Bolestné, abych si sundal nátělník, byloť teplo. (Panenku bolí to, že na její kapli z bývalé prachárny, jež je vyzdobena v beuronském stylu, nějací tvorové neustále sprejují.) A tam jsem zjistil, že brašna, kterou mívám přehozenou přes nosič nad zadním kolem, zmizela. Jsem ji neupevnil, asi, nebo ani nepřehodil. Měl jsem v ní všechno.
Náplasti a obvazy, prášky proti bolesti a průjmu, čerstvé noviny a papírové kapesníky, nářadí a super švýcarský zavírací nůž, jablko a mandarinku, flanelovou košili a lehkou bundu s kapucí, přední a zadní světlo na kolo (to aby mi je z kola někdo neočesal, až někde zastavím), no a taky ledvinku, aby mi nezatěžovala při jízdě břicho.

V ledvince jsem měl to nejdůležitější, co se nemělo ztratit: Peněženku s penězi - a doklady. Klíče od bytu, jehož adresa byla v těch dokladech. Mobil. A byl jsem nahranej.

Potřeboval jsem co nejdříve se vrátit domů. Tedy metrem ze Smíchova. Jediným mým dokladem, který ale revizorům obvykle dostačuje, jsou mé bílé fousy - a pleš. Byl jsem přesvědčen, že tam ta moje brašna leží před kočárkárnou, kde jsem si ji nejspíš zapomněl nasadit. Přece - kdyby mi spadla z kola, tak bych to žuchnutí slyšel, ne? Podivuhodně tam neležela. Aha, ještě by mohla být u studánky Na Troníčku pod Novou Vsí, kde jsem se ještě zastavil pro načepování místní minerálky. V rekordně krátkém čase jsem zjistil, že tam brašna není. A nebyla ani nikde kolem cesty až k té bolestné kapli.

Naštěstí mám potomky, dva, kteří mají klíče, abych se ještě dneska mohl aspoň vrátit domů. Synek byl zrovna na vejletě po Kypru, naštěstí mám ještě dcerku. Věděl jsem, že od léta pracuje na Pankráci blízko stanice metra, věděl jsem v jakém objektu. I vydal jsem se přes Barrandovský most za ní. Když jsem šlapal do mírně stoupající Jeremenkovy ulice, držel jsem pevně řídítka kola. Až se dostanu domů, do vykradeného bytu, budu mít alespoň tebe, Frede, mé kolečko milé! Ten objekt na Pankráci má fasádu dlouhou 120 metrů, naštěstí jen dva vchody. V jednom seděly dvě téměř mladistvé (přes 18, ale ne moc) recepční. Chtěl jsem od nich, aby mi zavolali dcerku - ale nevěděl jsem v jaké firmě pracuje. Dnes je to tak, že jsou recepce v baráku - a pak ještě na patrech recepce ve firmě. Jenže každý recepční by měl umět najít člověka, který pracuje v baráku. Vrátní je ještě většinou znali všechny. No ale jedna slečna tu „byla nová“, a druhá „zaskakovala“. A obě se na mne dívaly unylýma očima, jedna se pokoušela zavolat někoho, kdo by mohl něco vědět. Šel jsem do druhého vchodu.

Tam jako recepční sloužily dvě dámy kolem pětadvaceti. Ta jedna mi sdělila, že v tom druhém vchodu sídlí nějaká farmaceutická firma (tam Tereza určitě nepracuje) a už jen jedna další firma, která je ale v insolvenci - tam by dcerku nově nepřijímali. Zvedla telefon a hned na druhý pokus mi seslala dcerku z jejího pracovního křesla do recepce. Terčina firma je pokrokářská, má v suterénu zamykatelnou kolárnu. I se sprchami a šatnou, no vida, to dává smysl! Ve dvě odpoledne jsem tam zaparkoval své kolo jako jediné.

Dcerčiným telefonem jsem si u obou svých bank zablokoval obě své karty. No samozřejmě, že jsem je měl taky v peněžence - od toho přece peněženka je, aby ukrývala desatery různé karty, průkazky do knihovny a zdravotního pojištění, třeba... Banky mi samy ještě zablokovaly kopie občanky a řidičáku (á, řidičák!), aby si na mě někdo nevzal půjčku. Pak mne konečně taky napadlo zburcovat věrného souseda Vaška, takto náčelníka našeho SVJ. Měl jsem jeho telefonní číslo? Jistěže - v tom ztraceném mobilu! Naštěstí Vašek jakožto funkcionář má telefonní číslo uvedené i v rejstříku firem. Terezin internet mi ho našel. Dpomluvili jsme se. Vašek si před vchod vynesl ze zasedačky umělohmotné křesílko a sedl si naň. Takto jsem naposledy viděl hlídat hotel v izraelské Netanji panem hoteliérem. Ale ten měl pistol, tu Vašek nepotřebuje.

Na kole jsem z domu poprvé vyrazil v půl druhé. Na Pankráci už byly tři. Dcerka u sebe klíče od tatínka neměla, ale vydala se pro ně na Černý Most. Svou rozdělanou práci dokončila až v pátek, ten slavný svátek. Nu a já se zase vydal kolmo domů. Z Pankráce sjel na nábřeží, dojel na Palačák a odtud metrem na Lužiny. Bylo půl čtvrté, Vašek už musel odejít, ale jeho židle mně hřála ještě hodinu a půl. Naštěstí jsem ještě v metru sebral Metro, tlustý dvoudenní výtisk. Takže jsem měl co číst až do šesti, kdy konečně dorazila dcerka Terka s náhradními klíči. (A víte vy co? Přivezla mi k úschově i náhradní klíč od svého bytu!) I oddechl jsem si a posvačili jsme spolu.

Jak je vhodné míti zálohu v klíčích –- a rovnou dvojnásobnou, když se jedna zrovna toulá po Kypru! Nepochybně stejně dobré je mít i dobré sousedy. Ti moji na patře ještě nebyli doma. Před měsícem si jejich maminka (když byli na dovolené na Kypru) zabouchla dveře, když šla s odpadky. Bylo jedenáct večer a na plynovém sporáku se jí jemně vařila povidla. Bohužel, firma, jejíž číslo máme uvedeno na dveřích domu pro případ podobné nouze, nasadila na noční směnu v call centru nebetyčnou krávu, která nebyla schopna kvůli právničině zavolat už placenou zámečnickou záchranku. Jó, vám se tam vařej povidla? Tak zavolejte rovnou hasiče! Naštěstí jsme ještě měli Vaška, který přes pokročilou hodinu situaci zachránil. Nejdříve se čtvrt hodiny hádal s tou krávou, a pak zavolal nejbližšího zámečníka. Ten přijel za čtvrt hodiny, kterou u mne strávila rozhozená a hořekující paní sousedka. Za minutu zabouchlé dveře otevřel. (Povidla ještě nebyla dovařená.) A pak si to vyúčtoval: Pět set za práci a tři tisíce za noční výjezd... Hotově! Vašek paní tehdy založil.

Mě ve čtvrtek zachránila dcerka Terka a pěkné počasí, když jsem seděl na Vaškově křesílku. A na má nahá kolena v cyklistických kraťasech (sakra, v brašně mi zůstaly i nákoleníky!) skoro až do šesti svítilo sluníčko (inu - letní čas!). A pomohl i Vašek. Ten se navíc dostavil s náhradním zámkem i klíči. Než si pořídím něco svého.

Konečně doma! Otevřel jsem si noťas a uvědomil jsem si, že si konta nezkontroluju - když nemůžu provozovat internet banking, bez mobilu nelze. A tak jsem si na internetu vybral pěkný tlačítkový mobil, pěkně žlutý, jako jsem měl ten ztracený. Telefonicky jsem si vyřídil zablokování svého mobilu u virtuálního operátora (proč bych to neřekl, je to Tescomobil) a vyptal se, jak to zařídit s novým telefonem a starým číslem i tarifem.

Aha! A jak jsem telefonoval, když Terka si už odjela vařit večeři na svoji Rajskou Zahradu a mj mobil je ztracený? No protože mám jako zálohu pořád ještě levnou pevnou linku přes internet! Ale nový mobil bylo nutno pořídit. Vzal jsem to přes blízké lužinské ócéčko, kde jsem si v Alze koupil telefon, jaký tam zrovna měli k dispozici. Po letech jsem se vrátil k Nokii, jednoduché, bez foťáku, ale zato má na psaní esemesek nedůchovcovskou Té devítku. Stála mě jen šest stovek.

Obchodní centrum Lužiny je na metru, na Béčku, tři stanice od Zličína, kde jsem si v Tesku za stovku koupil nejjednodušší SIM kartu. (Karta Teska je taky ztracená, ale naštěstí mám ještě klíčenku, takže každým nákupem šetřím - trapné jedno procento.) Ale bylo to tam trochu jako na Pankráci. Zeptal jsem se jedné madam u informací, kde si mohu koupit kartu do mobilu. Řekla, že u pokladen. I vystál jsem útrpně jednu ze dvou front u pokladen a poprosil pak paní pokladní, aby mi prodala SIM kartu. Řekla, že jsou - u samoobslužných pokladen! Tam jsem je pak marně hledal, až mi ta informační madam ukázala, kde jsou. Kdyby řekla „támhle“ tak mi ušetřila čekání ve frontě - měla ty karty skoro na dosah ruky... Ale měl jsem mobil a kartu, ale zprovoznění jsem si raději nechal na doma. To se mi pak podařilo - ale pozor. Z původního tarifu se mi na nový mobil přehrála zbylá částka. Ale na té „nejjednodušší kartě“ za stovku bylo 199 Kč - a ty se nepřevádějí! Kdybych poskytoval telekomunikační služby, pak bych poskytoval k takovým účelům kartu zdarma - anebo za poplatek 10 Kč...

Ale všimli jste si toho? Jak jsem si mohl koupit mobil a kartu do něj bez bankovních karet a bez peněz? No protože jsem měl doma v šuplíku jako zálohu uloženo 1.500 kaček! Bankovní a ekonomičtí šíbři, kteří volají po zrušení hotových peněz, nemají vůbec ponětí o drsné realitě světa. Anebo mají a nedbají ve své touze všechno kontrolovat a usměrňovat.

Ze Zličína jsem se Béčkem svezl dvě stanice k obchodnímu centru Luka, kde sídlí i policajti. To už bylo sedm. Během pěti minut jsem milé uniformě sdělil vše potřebné. Psala si to na papírek. A pak během deseti minut přepsala na počítači a vytiskla. Bez překlepů a pravopisných chyb. Sdělila, vlastně sdělil mi při tom (v uniformě byl chlap), že mi náhradní doklad nevydá. Ale pro ten hlavně jsem si přišel, protože byt, konta a telefon jsem už měl zabezpečeny! Avšak co bylo včera, konkrétně do loňského srpna, to už neplatí. Dnes se již kvůli možnému zneužití náhradní doklady nevydávají. Musím na radnici, tam to teď všechno dělají. Stejně tak s řidičákem, to dělají na magistrátu (jo, na Vyšehradě, tam už to znám).

Fakt, ztratit úplně všechno zrovna ve čtvrtek odpoledne, když je v pátek státní svátek a pak následuje víkend, to je ta pravá doba!

V pondělí mi paní doktorka na Slunečním náměstí (metrem jednu stanici na Hůrku) napsala e-recept. E-recept bez mobilu či občanky, jak si ho mohu vyzvednout? Paní doktorka mi ho ještě - vytiskla...

Na stejném náměstí se skromně tyčí i naše Laskonka (dle tvaru přezdívka pro naši radnici). Zaskočil jsem si tam pro novou občanku. Dle zákona má být vyhotovena do třiceti dnů, ale už za dva týdny bych jí mohl mít. Pan úředník z Laskonky byl laskavý a pěkně mě vyfotil. A jen dvě stovky si za to vzal - ještě mi něco z hotovosti zbylo...

Jo, aha, ale jak mohu fungovat bez občanky? Proč se se mnou úřady vůbec baví? Protože mám ještě pas. AHA!

Čtvrt století let jsem sloužil v dnešním Telecomu (konkrétně na olšanském Útébéčku, co se má bourat) jako vedoucí směny energetického provozu. Když vypadl vysokonapěťový přívod z jednoho směru, do pěti vteřin přišlo napětí z druhé strany. Když nepřišlo, rozjely se dieselgenerátory se zálohou nafty na tři dny (původně - než úředníci přišli s likvidací „nadnormativních zásob“). Pro nepřetržitý provoz byly připraveny střídače, měniče, dvě patra plná baterií... Zkušenosti z tohoto provozu jsem využil i psaní mého prvního postapo SF románu Blackout. No a tak to se mnou je furt. Vím, že žiju před katastrofou.

A tak zálohuju. Pokud to jde...

Psáno v úterý 1. listopadu 2022 na starém stolním písíčku. Noťas, na kterém píšu většinou, má totiž atypickou nabíječku, a já ji dneska ráno ukopnul. (A zatím jsem neměl čas sehnat si někde páječku.) Ještěže mám jeho obsah zálohován na externích discích a tady na tom písíčku...

PS: Už jsem si napsal zdravotní pojišťovně o novou zdravotní průkazku. Zejtra jdu požádat o řidičák, snad se při tom sfoukne i malý techničák. (Protože mám ještě velký, samozřejmě.) Novinka: Už si nepotřebujete nosit vlastní fotku. Jo a ještě do Městské knihovny na Lužinách potřebuju kartu. Je už pro mne zadarmo, ale musím ji mít. Další ztráty budu poznávat až teprve, když chybějící věci budu potřebovat. Ale nejsem nějak nešťastný nebo dojatý. Nepláču. Protože takovýhle průšvih je nic proti ztrátám, které už člověk kvůli svému věku bohužel zakusil...