ŠAMANOVO DOUPĚ: Zpráva z Tábora
Trávili jsme čas hlavně seděním na přednáškách v hotelu, do kterého se proměnil starý kotnovský pivovar. A je to tu pěkné, sklepy jsou opravdu "pivnice", jenom jsem si říkal, hledě na vysoký pivovarský komín, jestli tady jen tak smutně nepřekáží. Dokud jsem si nevšiml, že z něj odchází bílá pára po spáleném plynu. Takže pracuje komín, a vlastně i pivovar, oba jen trošíčku jinak než dříve. Pivo odtud tedy nezmizelo...
Pivovar je opravdu letitý, částečně se proměnil v hotel, ale renesanční sladovna slouží jako výstavní sál muzea. Zrovna teď se tu vystavuje Táborský poklad. V listopadu 2001 nalezli dělníci při rekonstrukci domu č.p. 308 pod podlahou v hloubce 30 cm dva džbánky obrácené dny nahoru. Džbánky byly odspoda ucpané zátkami. A uvnitř se nacházely stříbrné mince. Celkem 3956 kousků, asi 7,5 kg stříbra to vydalo. Při nálezu už byly džbánky rozbité, ale původně ukazovaly celá dna, barvou totožná s okolní hlínou. Nejstarší mince pocházely z doby Karla IV., nejmladší z roku 1524. Několik let po tomto letopočtu dům shořel - usuzuje se, že i s majitelem, protože si stříbrný depot nikdo nevyzvedl a ten musel na svůj objev čekat skoro 500 let. Zaujalo mne, že badatelé objevili šest falzifikátů! Šest ze čtyř tisíc, jaký poměr je asi dnes?
Výstava je zajímavá, ukazuje i jiné poklady - třeba keramické kachle, použité při dřívější přestavbě jako výplň pod podlahou. Ale až budete v Táboře, podíváte se sami. Třeba na místo, kde byly odkryty základy druhé kotnovské věže. A kostry. Možná tam ještě někde nějaké leží.
Tábor je pěkné město. Mohl jsem si ho konečně trochu prohlédnout v dvouhodině mezi poslední přednáškou o vnitřním kontrolním systému a večeří. Nejdříve jsem si prošel jeho přírodní zajímavosti. Granátovou skálu hned nad řekou, ze které na povrch vystupují narudlá zrníčka drahokamů. Botanickou zahradu, která v časném létě vypadá spíš trochu jako hřbitov, kde holé záhonky imitují rovy, ale místo jména zesnulého se na nich skvěje tabulka např. "mrkev setá". Skleníky zatím návštěvníky nevítaly, byltě dosud březen. Ale sama zahrada je otevřena a chlubí se různými pěknými stromy. Nejvíce asi krásným rozložitým bukem lesním, ale našel jsem tady i kuriozitu, u které popisek oznamoval poněkud haškovsky, že zde roste "hruškojeřáb ouškatý".
Pod botanickou zahradou, která je vlastně součástí Jihočeské univerzity, jsem se dobral k břehům rybníka Jordán. Řekl bych, že jde spíše o údolní přehradu. Přímo pod její hrází jsou v úzké nivě umístěny rybí sádky. Tismenický potok vytéká z Jordánu vysoko nade dnem údolí, do něhož spadá po skále snad desetimetrovým vodopádem. Do daleka hlučícím vodopádem. Skutečně Niagara - jak stojí v mapce!
Toulal jsem se po břehu rybníka a plašil rybáře, sedící u svých prutů. Jeden z nich totiž zazřel moji postavu a polohlasem pravil kolegovi: "A hele, zase ooblekovaný člověk, za chvilku mě začne obracet na víru!" Inu, bylo teplo, byl jsem jen v saku. Takhle skutečně normálně venku na jarním povětří chodí leda Svědkové Jehovovi. Alespoň jsem si sundal kravátli, abych neděsil místní občanstvo. Ono dvě stě ooblekovaných úředníků asi dokáže rozvrátit přirozenou populaci menšího města...
Jak jsem zjistil příští den po výstupu na 50 metrů vysokou věž kostela Proměnění Páně na hoře Tábor. Musíte vyjít dvě stě schodů, podlézt pod zvonem (který je upevněný, aby se nekýval, nebojte!) a pak nahoře vypláznete dvacku za lístek na rozhled po tom krásném středověkém městě. Konečně se mi podařilo trochu pobrouzdat se v jeho historických, ale živých uličkách. Za panem věžným vyšplhal nějaký jeho kamarád a trochu se děsili toho, že těsně před podáním daňových přiznáních brousí po městě ooblekanci, z nichž někteří byli i z ministerstva financí... Protentokrát se děsili zbytečně.
Pěkně bylo v Táboře. Zase tam někdy musíme zajet i se ženou. Možná na podzim. Zajímají mě ouška hruškojeřabin.
Psáno v Praze na Lužinách dne 3. dubna 2007
