Je stále ještě Velký pátek roku 2025, když s Karlou vyjíždíme z lindavské sklárny Ajeto směr Nový Bor. V rámci Velikonoc v Křišťálovém údolí tam na nás a další obdivovatele skla, skláren, sklářů a vůbec genia loci zdejší krajiny čeká spousta krás. Jako první si vybereme krásy, nalézající se v objektu firmy NOVOTNÝ GLASS. Navede nás tam Karlina navigace Erika. Prokroužkuje nás kruhovými objezdy na třídě T. G. Masaryka a dovede nás až k číslu 805. Zdřívějška vím, že nejlépe se parkuje za barákem, kde je pro návštěvníky připraveno hned několik parkovišťátek.
Ten dřívějšek se odehrával v létě roku 2009, kdy jsem tady byl se svou žínkou Ivankou, když ještě žila. Tehdy jsem zdejší huť prezentoval jako součást lindavského Ajeta. Seděli jsme tehdy v Restaurantu Ajeto a přes sklo sledovali práci sklářů. Zapsal jsem si:

„Debužírujete - a díváte se, jak jiní pracují. To je vrchol krásy! Další krásu uvidíte, když se podíváte ke stropu na skleněnou výzdobu - anebo i když navštívíte toalety...“ Restaurant se dnes už jmenuje Huť a s Karlou zde nedebužírujeme, neb jsme se sdostatek najedli ve Sklářské krčmě v Lindavě. Linka mezi zdejší hutí (či Studiem) a Lindavou však skutečně existovala, protože obě hutě založila jedna velká parta sklářů, kteří se v rámci polistopadového nadechnutí mohli konečně realizovat ve svých vlastních sklárnách.

Když se díváte na čelní stěnu areálu, kterou zdobí panel tak osm na čtyři metry, plný reliéfů sklářů i rockerů, nedokážete uvěřit tomu, že zde bývala mateřská školka. Byla přestavěna podle návrhu architekta Bořka Šípka - a to je jedna linka k tomu minulému Ajetu. Zdejší firmu však vybudoval světoznámý sklářský mistr Petr Novotný, a tak si ji pojmenoval po sobě.

Hospodu jsme tedy nenavštívili, ale záchodky ano. A to záchodky v prvním patře, ke kterým se jde pod stropem, na němž jsou zavěšeny mnohé skleněné krásy. Je tady i sklářská knihovna, ale tu jsme nenavštívili. Celé patro slouží jako sklářské „museum“, protože Novotny Glass Museum.

A záchodky jsou hned u ochozu, ze kterého můžete shora sledovat skláře v pilné práci. No, protože už hodina pokročila směrem ke čtvrté, tak jen jeden sklář cosi kutí u jedné ze čtyř pecí, další už odpočívají.

Ale to nevadí, máme alespoň čas porozhlédnout se ve zdejším Museu. Dnes je vstup zdarma, v rámci velikonoční akce, ušetřili jsme, ale mohli bychom utrácet, protože se dají koupit různé drobné artefakty. Ale něco se koupit nedá, totiž díla ze soukromé sbírky pana Novotného.

Obrazoborci by se tu vyřádili. Mohli by rozbít zelenou skleněnou hlavu, prorostlou skleněnými zelenými šlahouny. Rozflákat průhledné torzo skleněné Venuše. Smlsli by si na fialovém skleněném delfínovi. Ulomili by rohy skleněnému hnědožlutému kozorožci a nohy průzračnému koni v běhu. Hlavy fousatého Kelta nebo černého Afričana by jim asi daly práci, protože vypadají jako pevné kadluby. Možná by vzali na milost šedě a zlatě žíhaného ptáka, sedícího na vejcích, protože moc jako pták nevypadá. Ale má jeho siluetu.

Nepovšimnut by snad zůstal dětský medvídek z čirého skla, který je proti bílému pozadí téměř neviditelný, takže i fotograficky nezachytitelný.

Aha, zatím mne ohromovala díla skvělých umělců tak, že jsem si nezaznamenal ani jejich jména. Tak u toho výšezmíněného ptačího setu se jeho autor možná proto podepsal přímo na svá díla, a tak vím, že je vytvořil Jan Šostek.

Možná by si nevšimli vázy Roba Sterna z USA, i když ta evokuje rozhlížející se postavu.

Nevím, jak by dopadla skleněná rodinka strašidýlek s doširoka otevřenou širokou hubou. A možná čertí rodinka, protože mají rohy: Bílá maminka, černý tatínek a černobílé děťátko.

Ti působí spíše roztomile. Ale černý hrůzyplný krampus, opatrující dvě sněhobílé lebky, by možná obrazoborce zahnal na útěk. (Toho vytvořil Petr Kuchta.)

Ještě kdyby si k tomu vzal některou z pěti skleněných katan, visících na kovovém stojanu, ozdobeném ohromnými květy rudých máků.

Jsou tu vystaveny i skleněné předměty, umělecky kopírující své reálné předobrazy. Bytelná skleněná historická pistole, černá skleněná harfa, rudá skleněná míchačka v poloviční velikosti, zlatá mušle...

A pak tu jsou čistě skleněné fantazie. Chumel průhledných zohýbaných trubic, působících dojmem, jako by je někdo vymačkal z tuby, tvoří snad i vázu, ale voda by z ní vytekla, viďte pane Bernarde Heesene z Nizozemí. Čirá skleněná koule prokreslená černými tahy působí, jako by do sebe uzavřela rozevlátou stuhu. Tu má na svědomí Tobias Mohl z Dánska.

Zatímco Mohlova koule působí, že je malovaná zevnitř, tak další průhledný objekt, evokující svým tvarem rozvíjející se květ nebo snad kosmickou loď, je pokreslen černými tahy zvenčí. Jde o dílo Dante Marioniho z USA.

Od stropu zde visí mnohé skleněné, no snad lustry, když to svítí, ne? Tohle dílko, stvořené ze skleněných trubiček jsem už někde viděl.

Zlatavá drúza koulí, visících ze stropu, prostor pod sebou moc neosvítí, protože světlo, hrnoucí se skrz ty koule rozsvítí spíše ty koule. Ale je to nádherné a na podlahu si můžete posvítit baterkou.

Ze svítících objektů mne nejvíce ohromila mušle, vytvořená z řad perlově svítících perel, tuhle fotku sem prostě musím dát.

Mimochodem: Nedaleko je Kamenický Šenov, a tam sídlí Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská, nejstarší sklářská škola na světě (založena 1856). Zde ji zmiňuji proto, že to je jediná škola, která se mj. specializuje na světelné zdroje ve skle. Naštěstí se jí v roce 2010 nepodařilo Libereckému kraji zlikvidovat, i když se dost snažil. (Viz mé dobové články Svítící duše skla, živoucí památka, odsouzená k smrtia Františku, lehni si.)

Škodaže nesvítí tělo motýla se žárovkovitou hlavou, jenž rozevírá svá křídla na kruhovém skle, umístěném na stěně. Nápis na něm vysvětluje, proč je tu tolik věcí od tolika umělců z tolika zemí. Jde o díla, která zde zanechali účastníci mezinárodního sympozia skla (The International Glass Symposium, jinak IGS).

Tato Symposia se v Novém Boru pořádají opakovaně během posledních 42 let, tohle proběhlo roku 2012. Poslední IGS pak vloni a bylo už/teprve patnácté. (Jde totiž o trienále.) Zúčastnilo se ho „45 výtvarníků nebo tvůrčích dvojic ze 17 zemí a všech pěti obydlených kontinentů“. Jak praví pozvánka na komentovanou prohlídku a přednášku, nazvanou Průlet pěti kontinenty, která se bude konat 13. května 2025 v 18:00 v historické budově Uměleckoprůmyslového musea v Praze. V UMPRUM se totiž koná výstava „All you need is glass!“, na které se představuje výběr z Mezinárodního sklářského sympozia IGS 2024. Díla vznikala v deseti různých sklárnách, hutích, ateliérech a tak. Na tu prohlídku jít nemohu, ale výstavu si musíme s Karlou někdy prohlédnout sami. Čas máme do 25. května.

Zpátky do Nového Boru. Loučím se z muzeem pohledem ke stropu, ze kterého visí úroda stříbřitých hrušek. Ale! To není všechno.

Na objekt bývalé školky je totiž dostavěno ještě druhé patro. Pod dřevěným stropem, jejíž konstrukce připomíná podpalubí mořského korábu, se rozléhá další výstava. Střecha je dílem architekta Leoše Bogára. Výstava ukazuje díla z novoborských sklářských sympozií. Do tohoto prostoru jsou uloženy poklady, zapůjčené Nadací Josefa Viewegha Sklářská huť František, které je laskavě uvolnila ze svých sbírek.

Zaujmou skleněné masky, tedy ceny Thálie, které od roku 2003 vyrábí sklárna Ajeto Lindava, a to podle návrhu Bořka Šípka.

Prostor působí vzdušně a je dobře prosvětlen. Krom umělého sem padá světlo i z bočních oken, zasazených do průhledných luxfer. Tady si na stovkách předmětů můžete prohlédnout vývoj špičkového světového uměleckého sklářství od roku 1982, kdy sympozium organizoval místní podnik Crystalex. Od roku 2009 se o pořádání stará město Nový Bor, ale ne samo. S radnicí spolupracují samozřejmě i sklářské firmy z širokého okolí a odborné školy.

Bohužel se už blížila pátá hodina odpolední a my chtěli v Novém Boru navštívit ještě alespoň jedno další sklářské místo. A navštívili. Bylo vybráno náhodou, ale nádhernou náhodou. O tom ale až příště.

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 2. května 2025

Viz i předchozí referáty z Křišťálového údolí:
Slunečné sklo
Foukneš a je to