V roce 1987 byly některé vrcholové partie Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory prohlášeny za přírodní rezervaci. Původní smrčiny zde byly zničeny hlavně čmoudíky ze spřátelených zemí NDR a PLR. Zůstaly z nich jen bílá torza. Oproti jiným místům zde tyto stromy nebyly vykáceny, ale jejich bělostné kosti získaly státní ochranu. Tento mrtvý les je nyní vážně ohrožen.

Zarůstá totiž novými smrky! A stačilo jen, aby se na dotek Jizerek objevila Evropská unie, která sem vtrhla po spojení obou německých států. A odstavení enderáckých elektráren na bledé uhlí. Polské elektrárny ještě čoudí, ale ne tolik. Jizerské hory začaly znovu zarůstat stromy. Už se tu nerozkládá poušť béžové trávy. V devadesátých letech se v ní začaly objevovat zelené tečky, dnes je zde už les. Jeho obnova probíhala díky práci mnoha lidí z mnoha organizací, od státních lesů po občanská sdružení či neziskovek typu Suchopýr. Začínalo se kanadskými modrými smrky, které ale moc nevydržely místní zimy a pod návaly sněhu jim praskaly špičky. Vysazoval se hlavně smrk ztepilý, ale i buky, jeřáby, břízy a podobná havěť.

Ale v rezervacích byla příroda ponechána sama sobě. Pokud si nepospíšíte, bílé kosti mrtvého lesa budou zanedlouho definitivně překryty zelenou oponou plevele, který se tu objevuje – totiž novými smrky, které tak ničí záměr původní ochrany. Připadá vám toto tvrzení blbé? Je blbé. Záměrně. Stejně blbé mi totiž přišlo, když jakýsi ochranář ze Šumavy vzdychal, že místní horská jezera jsou mrtvá, bez ryb. Mohlo by jim prý pomoci jedině letecké vápění, ale to nelze, protože Šumava je Národním parkem. A Národní park je nedotknutelný!

Stovky let se v tom lese člověk hrabal a převracel ho, proměňoval ho ke svým potřebám a posledních sto let spíše ničil. Zákaz vápnění v Národním parku by měl smysl jen v tom případě, že by se zároveň zakázalo, aby se minulých sto let vypouštěly do vzduchu škodlivé čoudíky! Což zpětně nelze. Přesto rezidua z těch let v půdě přebývají, a Národní park se je rozhodl chránit. Naštěstí Jizerky Národním parkem nejsou, a tak snad ani v těch rezervacích nebude ničen plevel náletových smrků. (Zvláštní je, že se občas objeví i ojedinělá jedle.)

Nejsem ochranář ani lesník, aktivista ani biolog. Jen desítky let chodím Jizerkami a vidím, jak se mění. Od hlubokých lesů v béžové pláně, od béžových plání v hluboké lesy. Které bývaly pravidelně vápěny, ale nepomáhalo to. Až díky odstavení elektráren začalo mít vápnění lesů, vod a strání jasný a nevratný vliv. V devadesátých letech se v Jizerkách objevili motýli. „Sami od sebe.“ Do ozdravujícího se prostředí vnikli z okolní přírody. Rybám musel pomoci člověk. A to „nepůvodním“ sivenem, kterým se horské přehrady snažili oživit i jejich stavitelé začátkem 20. století. Celkem neúspěšně, rybky vychcípaly, vadila jim kyselá voda z rašelinišť, posilováná čmoudíky továren. Čmoudíky odešly, kyselost byla potlačena i vápněním, siveni vysazeni, a dnes je můžete potkat např. i v Blatném potoce, protékajícím přímo rašeliništi. Rybky si vesele rejdí, chytají hmyz, který je poněkud překvapen, neb na to nebyl přes sto let zvyklý. Do podhůří na Liberecku byli do Nisy a jejich přítoků vysazeni citlivější pstruzi, kteří se zde předtím nacházeli nakonec někdy kolem roku 1850. Zdá se, že pstruzi postupují vzhůru do Jizerek, až do rašelinišť ale nejspíše nedorazí.

Jsem rád, že jsem doma v Jizerkách a ne na Šumavě. Je tu pěkně, a dají se tu stále najít místa, kterými netečou řeky turistů. Ano, ty různé druhy magistrál jsou dosti přeplněné, ale díky této kanalizaci zůstává spousta lesních cest liduprázdná. Občas zde narazíte na srnky, zřídka na jelena, nad hlavou vám krouží káňata a volavky šedé. A letos jsem zde poprvé uviděl samičku tetřívka!

Na Jizerkách šumějí lesy. Když ne teď, pak si postačí počkat nějakou tu desetiletou věčnost…

Psáno v Praze 28. srpna 2012, den nato vyšlo na NP. V pátek 24. července 2026 pouze doplněno o dvě loňské fotky

Další mé články o Jizerských horách viz záložku Jizerky na blogu Šamanovo doupě