Příjemný večer na Nové Louce
_____________________________
Obětí na životech mohlo být mnohem více, kdyby zejména hasiči, vojáci a četníci nekonali činy vpravdě hrdinské.
Kdyby v roce 1897 existovaly meteorologické družice, mohly by jejich televizní oči sledovat mohutný vír rozsáhlé tlakové níže, otáčející se proti směru hodinových ručiček. Jeho střed se 29. července onoho tragického roku 1897 nacházel nad jizerskohorskou Novou Loukou. Od počátku měsíce zde již napršelo něco kolem 300 mm vody.
Většina toho nadělení se zřítila z nebe jako vodní stěna během několika hodin. Nejprudší příval zasáhl lovecký zámeček hraběcího rodu Clam-Gallasů. Ale tento příval nepřišel bohužel osamoceně. Od 17. července už pršelo nepřetržitě, přičemž některý den spadlo někde i 50 mm vody. Rašeliniště v lesích se napila dosyta, přebytečná voda se na náhorních planinách změnila v mělká jezera. Horskými údolími se místo potoků probíjely hřmotné vodopády. Z úvozových cest se staly řeky. Voda se hrnula ze strání bez ohledu na svá koryta. Zaplavila pastviny, pole, nízko položené části obcí. Skutečná katastrofa nastala onen čtvrtek 29. července. Tehdy naměřil na Nové Louce lesník Ernst Mieth 345,1 mm vody, která spadla z nebe během jediného dne, vlastně několika hodin!
Na Jizerské hory dopadlo 25 milionů tun vody, jež do krajiny bušila silou myriády parních perlíků. Zmučené hory se vzdaly, nebylo v silách člověka ani přírody zadržet děsnou povodeň. Ta zlomyslně napadla vesnice a města, hůře nežli cizí vojsko zničila továrny i obytné domy. Velká voda podemlela železniční tratě, vzala i tak chudičkou úrodu, odnesla zásoby ze skladů, vytrhala mohutné stromoy i s kořeny, zabíjela dobytek, vraždila lidi. Její oběti byly mnohdy surově utlučeny dřívím, jež s sebou vzala voda při průchodu pilami.
Záplavy se nakonec rozlily po dvou třetinách Českého království i v blízkém zahraničí. Zasáhly rakouské i pruské Slezsko a oblast Dunaje od Komárna přes Vídeň až do Pasova a Solnohradu. Nejvíce však bylo postiženo povodí Lužické Nisy, kde tato katastrofa zmařila 120 lidských životů.
Zaplaveno bylo celé údolí od Jablonce přes Vratislavice až do Liberce. Pamatoval se na to i strýček Otto, snad proto, že mu bylo zrovna sedmnáct:
„Celý ten červenec byl tenkrát deštivý. Už v pátek druhého přišla první prudká bouřka. Obloha plála obrovitým ohňostrojem blesků. Hromy burácely nepřetržitě. Než dozněl jeden, již tu byl druhý. Hromy burácely celou hodinu bez přestání.
Ale toho dvacátého devátého přišla skutečná spoušť. Nisa vzala jak Liebigovu textilku, tak domky na Bídě. Na Soukenném náměstí byl v té době soutok Harcovského potoka a náhonu z Nisy. A do toho přitékala shora od radnice po dlažbě až metr hluboká voda. Z ulic se tenkrát staly řeky. Na Soukenném vzniklo vřící jezero. Lidé utíkali před stoupající vodou do prvních pater domů, ale mnohdy jim to nebylo nic platné, když byly jejich příbytky strženy do nově vytvořených hlubin.
Samozřejmě při tom byla zničena i stavba tratě tramvaje, která začal v květnu. Přesto linka číslo 1 od nádraží až po stanici Městský lesík u dnešní Zoologické, byla otevřena už po necelém měsíci, totiž 25. srpna!“
V Kateřinkách se zase činila Černá Nisa. V těsném údolí zničila desítky továren i osm místních hospod. Za soutokem Lužické a Černé Nisy ve Stráži nebylo lépe. Nisa, posílená o tento příval, zaplavila Chrastavu. Ta byla navíc ještě spláchnuta jindy klidnou říčkou Jeřice. Do ní se hroutily v makabrózním tanci celé domy. Zahynulo tam několik lidí, včetně místního hostinského. Nápor vod způsobil i prasknutí železničního mostu na trati do Žitavy.
Zle to, jako vždy, dopadlo na severu ve Frýdlantě a v celém povodí Smědé. Na východě se zase činily Kamenice a Jizera. Říčka Černá Desná roztrhala mosty, odnesla silnici, a nakonec si, bez ohledu na domky, co jí stály v cestě, prorazila nové koryto.
Dále v kraji už nepostupovala voda takovým šturmem, ale s neúprosnou důsledností. Labe a Vltava ještě před Mělníkem splynuly do obrovského jezera, z něhož nad hladinu vyčnívaly jen vršky nejvyšších stromů. Vysoká voda se brala Bránou Čech, do své náruče vzala Ústí nad Labem i Děčín. Po opuštění českého území za těžce zkoušeným Hřenskem se rozlila po saském království a zničila jeho hlavní město Drážďany hůře, než by dokázaly tisíce moderních bombardérů.
Nejvíce však strádalo Liberecko. Textilní král Johann Liebieg vyčíslil své škody na 4 miliony zlatých! V povodí Jizery pak byly ztráty spočítány na 3 miliony zlatých. Jen továrníku Riedelovi vznikla škoda přes milion! Celkové ztráty na území Království českého činili přes deset milionů zlatých.
„Copak továrníci,“ dodal strýček. „Ti byli povětšinou pojištěni, ba rakouský stát jim i všelijak vypomáhal. Co ale obyčejní lidé? Nás nikdo neodškodnil. Však vlastní pílí jsme se znovu vzmohli, jako už tolikrát.“ A dává mi číst historický výtisk Reichenberg Zeitung:
„Jako novodobá potopa se hrnula vysoká voda a zničila pokojná bydliště a požehnaná pole. Vyžádala si též mnoho obětí na životech. Tisíce lidí pláčí nad rakvemi svých milých, tisíce lidí truchlí nad hrobem svého majetku, tisíce se staly chudými a nejchudší učinily rozběsněné živly ještě chudšími; poslední kousek chleba to odplavilo a strhlo i tak žalostné příbytky. Říká se, že nouze z vody v tomto roce je největší z celého století.“
O katastrofě psaly i Národní listy: „Obětí na životech mohlo být mnohem více, kdyby zejména hasiči, vojáci a četníci nekonali činy vpravdě hrdinské. V Trutnově došlo k hezké záchranné akci, k opravdovému hrdinství. Soudní adjunkt, p. Dr. Malý, za 2 a 1/2˝ hodiny zachránil po opakovaném nebezpečí smrti čtyřiačtyřicet osob před jistým utopením. Za toto hrdinství propůjčil mu Jeho Majestát, náš nejchvalitebnější císař a pán, František Josef I., rytířský kříž řádu Františka Josefa.“
Večer, když zavřu oči, vidím před sebou nekonečnou vřící hladinu jezera, na nějž shlížím z okna našeho bytu na Soukenném náměstí. Nebojím se však pádu do něho, sevřu v ruce svůj červený čtvereček a ten mne vynese vysoko, vysoko nad tuto spoušť.
Je to jen sen. Ale ty děje tehdy snem nebyly. Doufám, že se můj rodný Liberec již nikdy nestane obětí takové záplavy.
Z již dlouho připravované knihy Jana Kovanice „Paměť kamenů“