6.10.2022 | Svátek má Hanuš


ŠAMANOVO DOUPĚ: Všechno je jinak, ale zároveň správně

24.10.2007

Tak v neděli zase oslavíme vznik samostatného československého státu, už po osmdesáté deváté. Jak kdo a kdo jak. Můj dědeček Otto ho slavil vždy vyvěšením státní vlajky na svém baráku, neboť se právě toho 28. 10. 1918 ženil na liberecké radnici. Se svou novožínkou Emčou pak scházel coby svatební cestou Pražskou ulicí k Tuchplacu. Na ještě rakouské uniformě vojína c+k armády měl už červenobílou trikoloru. Nějaký Němec na něj pohoršeně křičel "Was is das?" A děda (bylo mu 22 let) hrdě odpověděl: "Vy nevíte? Máme republiku!" Někdo říká, že jsme, my Češi, rozbili staré dobré mocnářství, ale v té době nebylo už dávno dobré a už vůbec ne mocné. A své zničení si pečlivě připravovalo samo od roku 1848. Jak lze doložit na dobových článcích Karla Havlíčka Borovského nebo Jana Nerudy (ačkoli mnohdy se zdá, že oba glosují stav našeho současného dosud existujícího státu).

Od toho slavného data 28. X.1918, jež v dlažbě bronzem pod sochou sv. Václava na Václaváku vyvedeno, jsme měli republiku. Jedinou demokratickou ve střední Evropě. První, jak jsme zjistili po dvaceti letech. Druhá republika, která trvala od zabrání československého pohraničí na podzim 1938 až do březnové okupace 1939 byla tak hnusná, že se z jejích dob zachovalo jen velice málo literárních svědectví. Naštěstí přišel protektorát, takže další všechna svinstva doby už byla "vynucena Němci". Nu, nevím, kdo nutil toho českého pacienta v nemocnici na Karláku, kde ležel táta po operaci slepého střeva, aby si stěžoval, že leží na pokoji se "Židem". Podle nacistické nomenklatury ovšem Židem, podle židovské nikoli...

Táta s kamarády za okupace vždycky 28. října na Můstku zpívával československou hymnu. Až do dvaačtyřicátýho. Pak už ne, to byl v Terezíně, kde ho pro změnu zase léčila vídeňská lékařská kapacita. Tedy spoluvězeň. Než se dostal do péče lékaře Mengeleho. Ale ten mu naštestí udělal jen vstupní prohlídku do Osvětimi.

No a po válce se naši vrátili do Liberce a zase mohli na svůj barák na 28. řína vyvěšovat tu krásnou trojbarevnou vlajku s modrým klínem. I po osmačtyřicátým mohli. Každý mohl. Díky tomu jsem zase já mohl v páté třídě překvapit soudružku učitelku občanské nauky znalostí data vzniku našeho státu. Nikoli 7. listopadu 1917, ani 9. května 1945 či 28. února 1948, jak říkali jiní pionýři! Soudružka byla zjevně zděšená, že tak málo dětí zná historii vlastního státu. A pochválila mne. Přitom moje znalost byla dána faktem dědečkovy pýchy na datum své svatby.

Ono je to přitom celé jinak, jako vždycky. Dědeček se nejmenoval Otto, jak měl na zvonku, avšak Otakar, jak měl v rodném listě. I když... pokud měl pradědeček někde psáno "Wolf" a na náhrobku má už "Vilém", kdo ví. Nicméně na oddacím listě mého dědy jako Otakar uvedený je. A taky je na něm vidět, na tom lejstru, že datum svatby mých prarodičů nebylo nějak státotvorné - na ouřadě byli až 30. 10. 1918! Tím se vysvětluje, jaktože děda v den své svatby už věděl o samostatnosti našeho nového státu. To mi jako dítěti vrtalo hlavou, že v Liberci to věděli tak rychle... Ale kdo by se zahazoval se dvěma dny, když můj nejstarší strejda Otík ("Otomar") byl v té době už několik měsíců na světě!

Jo, je to všechno jinak - a přitom správně! Babička vždy tátovi říkala "Miláne", hlásku "a" dlouze protahovala; vadila mi ta její nedbalá výslovnost. No a po dlouhých letech, když jsou už všichni mrtví, teprve při šťourání se v papírech jsem zjistil, že táta má onoho "Milána" uvedena v rodném listě! Což neměl ani v občance. Avšak babička věděla, jak se správně jinak jmenuje její dítě, jediné ze čtyř, které přežilo válku...

Všechno je jinak. Babička se narodila na konci minulého století ve Vratislavicích u Liberce a klidně mohla chodit do stejné školy jako Konrád Henlein, pro kterého to byl ovšem Maffersdorf bei Reichenberg. Liberec byl ovšemže městem povýtce německým, jak nám povýšeně občas kážou Bavoráci. V Liberci žilo jen 5 % Čechů, dodají úřední statistiky. Čeští sudeťáci pak opovržlivě o Češích v pohraničí mluví jako o "přistěhovalcích". Nu, babička se sem přistěhovala tím, že se narodila. Jestli on ten nízký počet registrovaných Čechů nebyl způsoben něčím jiným? Strejček Petr (zakladatel firmy Kovanic & Company, jež vlastnila společnost Mira, kde se vyráběly "počítací stroje"), byl v libereckém telefonním seznamu dlouho veden jako "Peter Kowanitz", než se mu podařilo nejdřív vybojovat Petra, pak zjednodušit dvojwéčko a posléze zvítězit i nad "tz" v koncovce. Jestli ona ta procenta nebyla zůsobena způsobem počítání místních Němců. Babička Ema do školy s Konrádem chodit mohla, avšak nechodila, neboť ji její nacionalistický otec posílal do pět kilometrů daleké české školy... Načež ho majitel firmy, pro kterou pracoval jako sedlář, Němec, vyhodil. Ti Češi, kteří arciže nechtěli přijít o zaměstnání, posílali své děti do školy s malým Henleinem. A pak je Němci spočetli - jako Němce! Procento českých občanů Liberce by se rázem zvýšilo, kdyby se započítaly i okolní samostatné obce, kde bývala česká holota zastoupena bohatěji.

Všechno je jinak a když je jinak úplně všechno, pak může být i to, co se zdá, že je nesprávně, právě tou jinakostí dobře! Takže z dědečkova pohledu byla historicky nepochybně pravda, že slavil výročí svatby právě ten správný den.

Na tom tátově Můstku jsme zpívali československou hymnu i jiné písničky se ženou a dětmi zase 28. 10. 1988. Protože nás přitom honili komunisti s ótéčky, stříkačkami a obuchy, tak po roce jsem tam pěl já jen sám - tedy z rodiny, jinak samozřejmě s předrevolučním davem. Všichni jsme tehdy slavili vzpomínku a těšili se na to, že se vrátí první republika. A ta se pak svým způsobem vrátila. My jsme totiž toužili po tom přeludu, který si v paměti vytvořili naši rodiče, a on se vrátil politický marast. Jen místo "velké Pětky" přišla - jiná velká pětka, která ale nespolupracuje až tak okatě...

Rozpadl se nám stát na Česko a Slovensko. Ale stále existují československé rodiny, československá vojska v zahraničí (!), československý fandom... Se Slováky jsme společně v NATO i EU - a taky se svými dnešními německými spojenci. Je na nás samých, jak si ve svém jednotném českomoravskoslezském, pražskobrněnském a pražskovesnickém státě dělníků, farmářů a pracujících kapitalistů povedeme dále.

Naštěstí nám zůstala naše vlajka. Ta, co ji na stožár na balkóně svého domku vytahoval dědeček na pravé výročí své svatby. Co si ji pověsím v neděli. Československá, ale jinak a správně česká...

P.S.: Všechno je jinak. Těch 5 % Čechů v rakouském Liberci mám od sudeťáků. Podle pořadu o slavném libereckém rodáku Vlastovi Burianovi bylo v roce 1901, kdy se Vlastík narodil, v Liberci asi 28 tisíc Němců, 12 tisíc Čechů - a jeden Polák. Tak je to správně. Ledaže by to bylo jinak a byli to všichni občané království českého...

Psáno v Praze dne 23. října 2007