ŠAMANOVO DOUPĚ: Velká Billová socialistická revoluce vítězí
Tak jsem popisoval právě před rokem své zkušenosti s prodejnami Billa v článku "Další vítězství sociku?"
Od té doby se něco změnilo. Billa se uchopila plné vlády nad prodejnami sítě Delvita. Začalo to zprvu nenápadně tím, že zmizely igelitové nákupní tašky. Prodejny Delvita (Billa pod názvem Delvita na infocedulích s podpisem Delvita) to prezentovaly jakožto ekologický záměr. Ale kdeže. Billy prostě nikdy neposkytovaly tašky zdarma. Vždy šetřily náklady.
Druhým ekologickým a šetrným zásahem bylo, že se v prodejnách Delvita zlikvidovaly váhy na pokladnách. Což muselo už něco stát, ale pro jednotný imič je nejpíše vhodné vrátit se na stromy všude. Protože řetězec je tak silný jako jeho nejslabší prodejna, je nutno zglajchšaltovat všechny do stejné bídy.
Pak už jsou taky ve všech Delvitách zavedeny šikany před pokladnami, či jak nazvat překážející kontejnery se zbožím, obmyslně vložené do cesty zákazníkovi, který chce vyložit nákup na pojízdný pás před pokladnou. A dalším počinem, který má zákazníkovi dát najevo, kdože je tady pánem, je zrušení pojízdného pásu za pokladnou a omezení plochy, ze které si po zaplacení můžete své zboží přesunout do nákupní tašky. Bejvávalo, že se zboží skulilo do jedné ze dvou přihrádek. Z jedné si zákazník nakládal do tašky, pokladní přehodila dřevěnou výhybku a do druhé šlo zboží dalšího zákazníka. Ne tak v Bille. Směšný čtvereček nutí člověka k tomu, aby si své zboží naházel znovu do košíku, a pak ho - už potřetí při placení! - bral do rukou někde v koutku. Jako pokyn, aby koukal vypadnout, používají pokladní toho, že markují dalšímu zákazníkovi a jeho nákup hrnou do vašeho. Koukejte vypadnout, otravové, přímo křičí svým chováním.
Okupované prodejny Delvit se k tomuto propracovávaly postupně. Nejdříve byly zastaveny ty pojízdné pásy na výstupu, aby se zákazník musel natahovat. Nyní již došlo i na stavebně-technické řešení. Existující žlaby se vyhodily a všude nahradily onou nepřátelskou plošinkou.
Zde je nutno pochválit alespoň to, že zaměstnanci Delvity (lidi, které platí Billa a mají na pláštích název Delvita), se se svým zaměstnavatelem ztotožňují. A když se podivuji nad zidiotštěním odbavování a ptám se, proč je tam tak malý prostor, okřiknou mne vysvětlením: "Ale to je prostor určený pro nákup!" „Není některý z vedoucích manažerů Billy náhodou bývalý nacista?“ říkám si někdy.
“Anebo komunista?“ přemýšlím, když zírám na prázdné regály s chlebem o víkendových večerech. Viděl jsem ten údiv zákazníků Delvity (kteří stále ze setrvačnosti chodí do obchodů Billa, na kterých je stále ještě napsáno "Delvita"). Viděl a slyšel. Jedna paní se nevěřícně ptala "A to tady opravdu není chleba?" a nějaký pán jí odpovídal - "Zvykejte si, už jste v Bille!".
Dalším neklamným znakem, že prodejna, ve které se nacházíte patří Bille je, že se opět objevily plesnivé potraviny. Příklad: Dostal jsem bojový úkol koupit žlutou papriku. Mají zelené, mají červené, žlutou jen v kombinaci se zelenou a červenou. Bolševik tomu říkal "vázaný prodej", holandský dodavatel to nazval "Trikolora". Nešť, sníme všechny. Na výběr mám dva (číslicí 2) kusy. Je to podle oné "filozofie", že nejprve se musí prodat vystavené zboží. Čili po několikerém přebrání to nejhorší zboží. Vyberu si tedy jednu Trikolóru, protože druhá je plesnivá. Chumáč černé plísně nadýmá igelitový pytlík, že vypadá jak malý Vetřelec. Beru si ho s sebou k pokladně. Paní pokladní upozorňuji, že tohle zboží nekupuju, jenom jí ho nesu.
"A co já s ním tady?" „Jste zaměstnanec,“ říkám jí, „vaše firma by mohla dostat pokutu, když nabízí závadné zboží...“ Paní prodavačka se diví, ale pytlík si nechává stranou. Hm, příště už asi nebudu obtěžovat ani zaměstnance, ani vedoucí, ale rovnou hygienickou inspekci. Tak tedy, inspekce hygienická, v Bille jsou pravidelně nabízeny prošlé a závadné potraviny! Ještě vám to nikdo neřekl? Ani vaše manželka, pane inspektore, tam nenakupuje? Asi ví proč.
Když na našem sídlišti zavřeli kvůli předávacím inventurám všechny prodejny Delvity, narval se "převis poptávky" do Bill. Velké fronty, velký obrat. Řekli byste, že podnikatelé měli radost? Možná ano, ale je vidět, že své zaměstnance motivují nejspíš socialisticky. Tedy nikoli procenty z tržby, ale platí je za to, že se tam vůbec vyskytují. Jaké zboží, jaký styl prodeje, takoví lidé. Kterým je možno bídně platit a oni neutečou jinam. Jedna taková soudružka sámošková podavačka si stěžovala druhé: "Lidi jsou příšerný, včera jsem regály doplňovala a už abych je doplňovala znova! To si nemůžou jít jinam?" Když ono je to těžké. Když jedu metrem z práce, jdu kolem Billy. Když vystupuju z metra, jdu kolem Billy. Ještě jsem si nezvykl jezdit pro chleba autem.
Ale tuhle neděli jsem to už udělal.
Psáno v Praze dne 6. listopadu 2007