Před třiceti lety, v neděli 4. června 1989 ve 2:20 místního času, skončila v Číně perestrojka. V Evropě i v Americe byla ještě sobota. Tanky 27. armády překonaly symbolické barikády a zaútočily na náměstí Nebeského míru v Pekingu. Drtily všechno, co jim přišlo do cesty, stany demonstrujících studentů, kteří stačili utéci, i stany, které byly obsazeny. V kolonách směřujících k náměstí byly i obrněné vozy a nákladní auta plná vojska. Rozhořčení civilisté zaplavili ulice a křičeli na vojáky: „Zvířata!“ Vojáci odpověděli palbou z ručních zbraní. Střety manifestantů s vojskem trvaly několik hodin. Podle následné zprávy Amnesty International zabili čínští komunisté 1.300 demonstrantů, počet zatčených se odhadoval na 10.000.

Demonstrace začaly v půli dubna po smrti stranického vůdce Chu Jao-panga, jakési čínské obdoby Gorbačova, jako pocta zemřelému. Studenti zároveň požadovali svobodu tisku, dialog s mocí, demokratizaci veřejného života, nezávislou studentskou organizaci a postup proti korupci komunistických funkcionářů.

Tanky nezaútočily hned. Při Gorbačovově návštěvě se to nehodilo. Ani později, když byl v ulicích milión lidí. Ani 10. května, kdy premiér Li Pcheng vyhlásil výjimečný stav. Zdálo se, že je jakási naděje na dialog s mocí, alespoň generální tajemník ÚV KSČ(íny) Cao C-jang se tvářil smířlivě. Nakonec však tanky přece jen vyjely.
A pak následovala normalizace v čínských rozměrech. Studenty prvních ročníků vysokých škol poslal komunistický režim před začátkem studia na manuální práce na venkově či do továren, aby se připodobnili dělnické a rolnické třídě. Ještě před studiem si musel každý vysokoškolák odbýt vojenskou službu. A ministerstvo kultury poslalo všechny své vysokoškolsky vzdělané lidi, kteří absolvovali po roce 1985, pracovat na venkov. Čínské vedení prohlásilo, že otevření se světu pokračuje. Hlavně v přílivu zahraničních dodávek moderní technologie. Jako byly kamery SCOOT britské výroby, které sledovaly pouliční provoz i v noci. Jejich záběry pomohly komunistické policii zatknout účastníky demonstrací. (Za to kamery nemohly.) Zaplaceny byly částečně z fondu pomoci rozvojovým zemím...

Před třiceti lety, na konci května 1989, bylo dokončováno vyhnání 300.000 Arménů z Ázerbajdžánu. Už 3. června 1989 začaly masakry meschetských Turků v uzbekistánské Ferganě. Sto mrtvých, tisíce raněných, desetitisíce uprchlých... Stále ještě v Sovětském svazu, který stále ještě vedla komunistická strana.

Před třiceti lety, 16. června 1989, na náměstí Hrdinů v Budapešti pohřbívali Maďaři znovu Imre Nagye a jeho čtyři spolupracovníky. Tentokrát s poctami. Jednatřicet let předtím je nechal popravit jejich bývalý soudruh Kádár. Ten, co přijel v roce 1956 do Maďarska na sovětských tancích. Před třiceti lety začal ministr zahraničí nové maďarské vlády Guyla Horn otevírat hranice s Rakouskem. První ostnaté brány koncentráku, zvaného „světová soustava míru a socialismu“, začaly padat.

Před třiceti lety, 4. června 1989, proběhly v Polsku první částečně svobodné volby. Solidarita získala 99 ze 100 míst v Senátu. V Sejmu, kde měla povoleno získat nanejvýš 161 míst ze 460, jich získala 160. Před třiceti lety vzpomínali Poláci na rok 1940, kdy v období 2.-6. června zavraždily oddíly NKVD v Katyňském lese tisíce polských důstojníků. Těla 4.143 obětí exhumovali od 29. dubna do 3. června němečtí vojáci. Sedm tisíc dalších leží někde jinde... Na místo byli svezeni kulturní představitelé Evropy (za Čechy František Kožík, za Slováky Gustáv Husák), aby se přesvědčili o zločinech komunismu. Nikdo z přítomných Němcům nevěřil, to přece dělali nacisti, ne komunisti...

Před třiceti lety uvítali „rozdrcení kontrarevoluce v Pekingu“ už jenom představitelé východoněmeckých a kubánských komunistů. Celé světové společenství střelbu na náměstích a v ulicích Pekingu odsoudilo. Slovně.

Před třiceti lety se komunismus v Československu potácel na slabé kře, kterou ze všech stran okusovalo tání v Evropě; pražské vedení drželo o vraždění v Pekingu tlamu. Ve vzduchu byla cítit naše náměstí.

Před dvaceti lety se čínské vedení shodovalo se sov... é, ruským v tom, že by nálety NATO na Jugoslávii měly okamžitě přestat. Vždyť včerejší komunista a dnešní národovec Miloševič už slíbil, že s vyháněním a vražděním vlastních občanů, což je podle mínění pana Klause čistě vnitřní věc Jugoslávie, přestane. Statisíce uprchlíků a tisíce zavražděných Kosovců vedlo k obžalování srbského vůdce z válečných zločinů. Ty se nepromlčují! Rusové a Číňané přitom mluví o míru přímo nebeském.

Před dvaceti lety, 3. června 1999, zemřel Václav Benda. Člověk, který ve svém zavilém antikomunismu obdivoval i Pinocheta. V tom jsem mu oponoval. Ale souhlasím s ním, že „zločiny komunismu musí být prohlášeny za nepromlčitelné“, podobně jako zločiny válečné.

Poprvé vyšlo na Neviditelném psu v rubrice Šamanovo doupě dne 3. června 1999, podruhé tamtéž 3. června 2009, pro dnešek k rokům přičteno deset plus deset let, jinak ponecháno.

Poznámka 2009: Čína se mezitím stala sponzorem súdánského genocidního režimu i zimbabwského lidomorného systému a její sponzorství komunistického režimu hromadného ničení v Severní Koreji pokračuje. Českomoravští komunisté se stále nestydí. Umřel estébácký mučitel Alois Grebeníček, aniž by se dostavil k soudu, kde se měl ze svých zločinů zodpovídat. KSČ(M) vede ideologický spolupracovník StB Vojtěch „Falmer“ Filip, místopředseda Sněmovny, a tedy ústavní činitel tohoto státu. Tohoto státu, jenž za dvacet let své existence dosud nedovedl odpovědět na tak jednoduchou otázku:
Kdy už začnou být souzeny zločiny československého komunismu?

Poznámka 2019: Mezitím už jiný bývalý spolupracovník StB vede s přiznanou podporou KSČ vládu a jeho podnikavá strana má setrvalou 30% podporu. No a prezidentem je člověk, který sice není, ale chová se jako krtek ve službách KSČ(íny).

A komunisti chtějí soudit – privatizační zločiny…

***

Jak to šlo:
Píseň (28. 10. 1988)
Milicionáři a disidenti (10. 12. 1988)
Palachiáda (15.-17.1.1989)
Palach to dokázal (18.-21.1.1989)
Pamatujete? (květen 1989)