Byl jsem se v neděli odpoledne podívat na Staroměstském náměstí v Praze. Podle různých médií se tam ke 3. výročí „plnohodnotné invaze Ruska na území Ukrajiny“ (začátku Sedmé ruské války)sešly „tisíce lidí“. Je zajímavo, jak se různá média důtklivě vyhýbají napsat jedno číslo nebo alespoň zveřejnit odhad počtu zúčastněných. Dnes, při těch možnostech. Vím, že když je člověk uzamčen v davu, pak má veliké oči. Jenže policejní odhady bývají přesné. Policajti na to mají oči. Už v dávném dvacátém století stačilo rovněž z výšky vyfotit dav, rozdělit si fotku na čtverečky, v jednom čtverečku spočítat hlavy a násobit počtem čtverečků. Dnes však policie tyto odhady nezveřejní, aby nebyla napadena přívětivé či protivné strany, že nad/pod/hodnocuje davy. Bohužel falešná snaha médií o „objektivitu“ vede rovněž k vágním výrazům „stovky až tisíce účastníků“. Nakonec se k tomu uchylují i pořadatelé. Ti přitom sami by měli mít co nejpřesnější odhad „impaktu“ svého podujatia, protože předběžný odhad účastníků je součástí oznamovací povinnosti, kterou mají vůči správcům veřejného prostranství. Takže předběžný odhad Milionu chvilek pro demokracii zněl dvacet tisíc. (Chvilkaři byli jedním se svolavatelů. Dalšími byli Člověk v tísni, Paměť národa, Díky, že můžem a Evropský kongres Ukrajinců.) A následný odhad, kdy bylo vidět, že přišlo více lidí, byl pak „zpřesněn“ na „více než dvacet tisíc lidí“.

Staroměstské náměstí bylo zaplněno ze dvou třetin a vejde se na něj dav asi 50.000 milicionářů či hokejových fanoušků. Protože však bylo zaplněno i prostranství před orlojem a za orlojem, pak šamanským okem viděno přišlo asi 35 tisíc příznivců Ukrajiny. Což byli částečně Ukrajinci, ale hlavně se jednalo o Čechy. Dav hučel, dav tleskal, dav křičel, místy se smál, ale přitom nešlo o masu! Byl tvořen jednotlivými lidmi. Nebyl to dav, ale člověk vedle člověka.

První člověk, který k ostatním lidem promluvil, byl prezident Petr Pavel: „Jsem hrdý na to, že naše země je na straně Ukrajiny... Ukrajina chce být suverénní zemí, válku nerozpoutalo NATO ani Evropská unie.“

Po něm vystoupil ukrajinský velvyslanec Vasyl Zvaryč, ten mluvil česky, přesto byl překládán - a to do znakové řeči. Tedy do znakových řečí - české a ukrajinské: „Jsem přesvědčen, že váš hlas bude slyšet jak ve Washingtonu, tak v Moskvě... Dobro vždy přemůže zlo, nikdy nebudeme otroci a nikdy neuznáme ani centimetr Ukrajiny Rusku. My Ukrajinci milujeme svobodu, naši vojáci zastavují ruské tanky i pro vaše domovy.“

Přišel Václav Vydra, který na závěr své promluvy pobavil náměstí citátem klasika Karla Havlíčka Borovského: „Odjel jsem do Ruska jako Slovan a vrátil jsem se jako Čech. Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu.“ (Psáno 1844.)

Pak přišla řada na prvního svědka války. Byla jím Iryna Kmeť, vedoucí dobrovolnického centra a charitativní organizace Lvov ODPOR @lviv_opir, která je zaměřena na podporu ukrajinských vojáků.

Další svědky války přivedla Jitka Čvančarová, vyslankyně dobré vůle UNICEF. Byli jimi děti, které prožily začátek války v Mariupolu a jeho pád. Snažily se utéct přes minové pole, šlapaly přitom po mrtvolách. Pak byly odvlečeny do Ruska. „Rusové řekli těmto dětem, že Ukrajina neexistuje a že je nikdo nepotřebuje a že je nikdo nebude hledat. Že jejich budoucností jsou nové ruské rodiny a občanství…“

Liudmyla Korostashevyč utíkala ze svého domova se svými dětmi před ruskými tanky. Našla svůj domov u nás, v Česku. Cení si naši pomoci a nikdy na ni nezapomene. „Pamatuji si dobrovolníka v registračním centru, který mi naléval čaj i jak mě sevřely slzy vděčnosti. Pamatuji si ženu, která přišla na ulici k mojí babičce, stiskla jí ruku a beze slova jí dala tisíc korun a já jí ani nestihla poděkovat...“ Oni se zachránili, otec jí padl na frontě.

Ivan Trojan přivedl k mikrofonu toho mladíka v uniformě, co stál v řadě v pozadí. Uniforma patřila paramedikovi, vlastně paramedičce, protože šlo o holku, ostříhanou na kluka. Jmenovala se Yelyzaveta Chyhyryna a svědčila o válce v první linii.

Emoce gradovaly, když na pódiu usedla za klávesy písničkářka Anna Vaverková, která zahrála a zazpívala ukrajinskou lidovou „Plyve Kača po Tisini“. Doprovodily ji zpod pódia další nástroje i stovka zpěváků a zpěvaček. Melancholická píseň se stala už od Majdanu jakousi smuteční hymnou, která se hrává na pohřbech padlých.

Pak přišel čas na projevy zástupců pořádajících organizací. Na pódiu se vystřídali za Člověka v tísni jeho ředitel Šimon Pánek, za Paměť národa Mikuláš Kroupa, projevy uzavřel Lukáš Hilpert z Milionu chvilek za demokracii. Pokud mluvili další, tak těm se omlouvám, neboť pro mne nastal čas opustit místo, které bylo pod pódiem vyhrazeno pro akreditované novináře.

Obešel jsem náměstí a díval se lidem do tváří. Pódium bylo postaveno zády k vyústění Pařížské ulice, proto byla část náměstí, přiléhající ke Staroměstské radnici vyplněna hustými davy, jimiž provléknout se dalo jen bokem a pozvolna. Poněkud volněji bylo před Týnem. Tam stáli lidé čelem k druhé obrazovce, protože stejně by přes Husa na pódium neviděli.Zajímavé bylo sledovat hesla a transparenty nad jejich hlavami. Nejen v projevech z pódia pan Trump dostával zabrat. Z pódia tedy v náznacích, na transparentech natvrdo - to když bylo zobrazeno, jak se po vzoru našich husáků líbá s báťuškou Putinem. Transparent s nápisem „Nedopusťme druhý Mnichov“ byl doplněn obrázkem, na kterém si car Putin se soudruhem Hitlerem každý na své mapě ukazují československé pohraničí a ukrajinský Donbas. Černobílý obdélník konstatoval: „PO DOBRÉM TO SE ZLEM NEJDE!“ Ale i Petr Fiala to slíznul, kdyby si na konci dlouhého obviňovacího nápisu přečetl: „...proč v našich motorech tekla ukrajinská krev...?“ Vtipnější byla výzva „TRUMP NA MARS!“.

Co se však dalo číst ve tvářích přítomných bylo: Smutek, bolest - a odhodlání.

Na závěr demonstrace ještě zapěl dětský sbor Kroky dobra českou a ukrajinskou hymnu. Lidé pak byli vyzváni k pochodu na Smíchov k soše ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, kde se ukládaly květiny, věnce a zapálené svíčky. Toho se ale účastnili jen účastníci, které nebolelo koleno po pádu z kola...

Hrdost nad tím, jak jsme dobří, poněkud zastínila úvaha, jak dlouho ještě budeme ochotni podporovat ukrajinské úsilí za záchranu Evropy před imperialistickým Ruskem vlastními penězi. Sbírkové účty pořadatelských organizací jsou stále otevřeny.

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 25. února 2025

Seznam sbírek z rejstříku veřejných sbírek, které byly zřízeny za účelem humanitární pomoci osobám postiženým válkou na UA nebo válkami obecně. (Podle stránek finančního správy.)

Video na YouTube, na kterém je zachycen přednes písně o kačce, plující po Tise, je převzat ze stránek Člověka v tísni: