Táta v Liberci 1995

Můj židovský dědeček Otto (ročník 1896) si 28. října 1918 vzal na liberecké radnici českou dívku Emílii a děti vychovávali jako československé vlastence. Také proto táta Milan (těžký ročník 1921) nenosil v okupované Praze, kam naši museli před Němci po Mnichovu utýct, tak tam nenosil hvězdu Davidovu. Ačkoli se to po 1. září 1941 už muselo. Pro Židy. Ale on se jako Žid nikdy necítil, ačkoli ho tak partaigenossen i soudruzi furt vedli. Jenže táta byl tvrdohlavej.

Hvězdu neměl ani když jezdil jako dvacetiletý do práce na kole z Lobkovičáku někam do Tróje. No a jezdíval tam pod Pelc-Tyrolkou nějakou silničkou na pravém břehu Vltavy, vlastně na břehu pouhého jejího ramene, cestou, na které byl zákaz vjezdu pro všechna vozidla. I pro kola. Jenže to bylo nejrychlejší. A jak se tam tak jednou odpoledne vracel domů z práce, tak ho načapal esesák. Což byl vlastně druh policajta, takovej druh, jako byli později estébáci, ale uniformovanej. Halt! A že prej, copak nevidí zákaz vjezdu? Doklady! No ty táta pro sichr nenosil vůbec sebou. Tak ho ten esesák dovedl ke zjištění na nejbližší policejní stanici. Českou. Tam mu povídá velitel tý stanice:

„Miláne, copak nevíš, jak na tom seš? A eště todle! Padej domů a příště rači dodržuj dopravní předpisy!“ Von to byl tátův známej policajt z Liberce, kde se všichni Češi před válkou znali...

Hvězdu táta neměl, ani když jejich partu honili esesáci z Můstku nahoru Panskou po demonstraci 28. října. Ptal jsem se ho: „Aha, to bylo v tom třicátým devátým, jak zastřelili Opletala?“

„Ale né, ve dvaačtyřicátým. My jsme tam chodili na demonstrace každej rok. No demonstrace. Zpívali jsme hymnu.“

Tentokrát esesákům upláchl. Naskočil do tramvaje v Jindřišské a ujel jim. „Ale stejně to nebylo nic platný, páč jednoho vod nás chytili a von jim to nakonec všechno řekl. Ale to už bylo stejně jedno, protože nějak pak jsme hned jeli do Terezína.“

Do Terezína jel táta na jaře roku 1943 s oběma svými bratry, Jiřím a Otou. (To už byla jejich sestra Milena mrtvá, umřela někdy začátkem války na nějakou ošklivou chorobu.) Táta s brášky jeli v transportu Cv, ve stejném transportu jako bráškové Oty Pavla, kteří válku přežili. Tátovi bráchové tu kliku neměli. Zabili je v Dachau v březnu 1945. V Terezíně a potom v Osvěčimi už táta hvězdu nosil. Až v Mauthausenu, ve čtyřicátým pátým, se zase vzepřel. (“Když jsem viděl, co nám tam, Židům, dělají.“) Nějakému dozorci prohlásil:

„Já nejsem žádnej Žid!“

„A von se mě zeptal: A kde máš maminku? A já mu řekl - no v Praze. No jo, když máš teď ještě maminku v Praze, tak to nemůžeš bejt Žid.“

A tak tátovi tu žlutou hvězdu sundali. Ale v koncentráku si ho nechali s jiným cejchem. Naštěstí přežil.

Svou tvrdohlavostí táta docílil, že se naši po válce z Prahy opět vrátili do Liberce. Jeho rodičům se do toho baráku na českým růžodolským kopci nic moc nechtělo; před pár lety tam žili s dalšími třemi dětmi, které teď už nebyly... Ale táta prohlásil: „Já nemůžu bez Liberce bejt, bez něj umřu...“ Tak šli zpátky.

A v Liberci zas táta pracoval v tý samý hanychovský továrně na „počítací stroje“, co se před válkou vyučil, než ji komunisti přestěhovali do Proseče nad Nisou. A přejmenovali z Miry na Nisu. Tvrdohlavě v ní zůstal i v té Proseči až do důchodu a ještě dál. Celej život byl dělník, „jemný mechanik“, jenže halt buržoasního původu. Jeho táta, jako můj děda, vedl před válkou řeznictví firmy JaSa v baráku v tý ulici pod nádražím, skoro až u Nisy. (Už je zbouraný, škoda.) Babička tam v patře navíc prodávala boty - taky se činila. Liberečáci si k dědovi chodili kupovat macešky a salámy, jen děti pana šéfa měly salám pouze v sobotu a neděli, bylo to pro ně cu moc drahý...

No a po Vítězným únoru bum, maloburžoasní původ. Ale nejspíš nám zavařil ještě víc dědečkův bratr Erna, ten bohatej vynálezce a držitel patentů. Ten za války skončil v Osvětimi, stejně jako jeho syn Rudolf. (Dcera Eva utekla z transportu a tak se zachránila. Žena Lina byla árijka, tu Němci nevzali, ale měla to po válce těžký.) Strejda Petr zavařil ještě víc, pan továrník. Toho popravili Němci v koncentráku ve Flossenbürgu za vyzvědačství proti Německu. Strejda nic nevyzvídal, to ho jen udal německej spolukomanditista, co spolu vedli tu firmu Mira, Kovanic & Company. Aby získal celou firmu. (Tetu Hildu i s oběma klukama, Jindřichem a Harrym, pak Němci zplynovali jako Židy.)

Celá mišpacha byla židovská. Děda a rodiny jeho dvou libereckých bráchů, o kterých jsem psal, byli jenom její součástí. Až po své padesátce jsem zjistil, že měl děda celkem deset sourozenců! A z těch rodin bylo za okupace pětadvacet lidí zavražděnejch. Takže za bolševika to vlastně nebylo až tak... Žili jsme. Jenže s cejchem.

To takhle měl jet táta do Japonska s dodávkou mechanickejch kalkulaček Nisa školit zaostalej Dálnej Východ ve výpočetní technice. (“Ale už tehdy si Japonci dodělávali elektrický násobení.“) To byl rok po tý slavný olympiádě v Tokiu, kde zářila Čáslavská, tedy 1965. Hm, a za pár let jsme čuměli, jaké pěkné elektronické kalkulačky vyvážejí Japonci do celého světa. A my ty svý Nisy, co strejdové Petr a Erna vyráběli podle propadlý americký licence už od třicátých let, vyváželi ledatak dederonům. Ale v pětašedesátým měli ještě Japonci zájem.

„Hele Miláne“, povídal mu předseda závodní komunistické organizace, „von tě někdo udal, že seš Kovanic.“

„No a co jako? To je trestný?“

„Přece tvejm strejdům ta továrna dřív patřila. A tvůj táta ji po válce vedl jako národní správce. Ale my jsme to udání hodili do koše.“ Táta do Japonska stejně letěl, kšeft byl přednější a nikoho lepšího neměli.

A z Japonska mu zas pomohla jeho tvrdohlavost. Lidi z pézetky od táty na poslední chvíli ještě něco chtěli a nepřebukovali mu letenku. Tak nakonec se táta proboxoval do letu na Dillí. Co měl dělat, neměl už jinak žádný prachy, ani hotel neměl, měl jenom propadlou letenku do Prahy. Ještě ke všemu šla na něj horečka. Jenže při mezipřistání v Hong-Kongu ho postavili čelem ke zdi se samopalem v zádech jako komunistickýho agenta z Československa - páč samozřejmě neměl vízum. Nakonec uznali, že chtěl jen tranzitovat a tak se se 40 stupni horečky přece jen do Dillí dostal. Tam na ambasádě se urychleně vykurýroval dryáky a pocením, jenže stejně neměl letenku dál. Jeden jeho známej úředník na velvyslanectví se vracel do Československa a pořádal ten večer rozlúčku. A tam byly různý indický i československý celebrity a nakonec táta příští den domů přece jen letěl i se svou tvrdohlavostí.

Neznám ani zdaleka všechny tátovy historky, protože jsem si ho v dětství moc neužil. A o lágrech nemluvil, jen sem tam něco pustil. Brzo se s mámou rozvedli, návštěvy jedna za dva týdny to nemohly vynahradit. Více jsme se sblížili zase až když jsem měl vlastní děti. Jo, vzpomněl jsem si na jednu historku, kterou nám pak vyprávěl, snad se taky pobavíte:

Po válce, když ještě byli naši v Praze, mu povídal jeden známej o těžkém životě v protektorátu: „To si ani nedovedete představit! Zatýkání, stanný práva, nálety... A potom ta hrůza v květnu při povstání. Strašný. Ale to vy nemůžete pochopit, když jste si byli v těch svejch koncentrácích.“

Z toho posledního, Gusenu nedaleko Mauthausenu, ho vysvobodili Američani. Nebylo jich moc, jen 23 maníků 1. čety Troops D od 41. průzkumné roty. Přijeli na několika malých obrněných transportérech, takovejch tančících, velel jim Stuff Sergeant Al Kosiek. Na místo je dovedl švýcarský delegát Červeného kříže Louis Häflinger... Dík Louisi, dík Ale, dík kluci. Toho 5. května pak slavíval táta od roku 1945 jako své druhé narozeniny. A tak jsem se mohl 14. května 1951 narodit i já.

Táta umřel v Liberci na Velký pátek 1999. Liberec si ho drobně připomene příští středu, tedy právě 14. května. A to v rámci akce, kterou v prostorách kostela sv. Antonína Velikého pořádá Technická univerzita Liberec společně s Pamětí národa. (Vstup volný.) Od 19 hodin se bude připomínat rok 1945, radost i žal, moc i bezmoc, naděje i beznaděj. Vystoupí oba sbory Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické (FP), tedy Bohemia Chór a sbor Aurea Rosa. (Opravdu krásně zpívají!) Příběhy Paměti národa, vyprávěné pamětníky budou propojeny hudbou. Budu jedním z těch pamětníků a budu vyprávět tátovu historku o tom, jak prošel Osvětimí. (Viz plakát, zvoucí k akci, dostal se na něj i tátův obličej.)

Táta nechtěl být Žid, byl vlastenecký Čechoslovák, ale nacisti a komunisti z něj Žida stejně udělali. No a já byl vlastenecký Čechoslovák a jsem vlastenecký Čech. A po šesti návštěvách Izraele i sionista, to jest člověk, který soudí, že by měli mít Židi vlastní stát. Když si ho už tak krásně vydobyli z pouští a bažin. A na vzdor panarabské a pokrokářské nenávisti. Ze mne žida udělali antisemiti, kteří se stále snaží o to, aby stát Izrael zmizel z mapy světa i se svým národem. Se všemi jeho členy, ať už žijí kdekoli.

Jenže Am Israel chaj! - Izrael žije!