"Heil Hitler!" pronesla nastávající slečna učitelka při vstupu do zkušební místnosti z očí do očí německému všemocnému školnímu ouředníkovi a kmitla vztyčenou pravicí ku árijskému pozdravu. Bez tohoto oslovení by za Protektorátu nemohla být připuštěna ke zkoušce ani do výchovného procesu. Takto pak mohla potajmu učit české děti národním dějinám - žádné ji neprásklo. Riskovala koncentrák, možná i smrt.

Život v totalitním systému znamenal vždy určitou míru kolaborace nebo aspoň koexistence. Ale prý každý si musel najít v sobě určité meze, za které už neměl zacházet - aby se sám sobě mohl podívat do očí. Jenže problém je v té mezi.

Pro někoho bylo nepřekročitelnou limitou členství v KSČ. Pro jiného Brigáda socprc, pro dalšího ROH. Byl jsem v ROH i BSP. Kdosi mi pak navrhoval jako zcela bezproblémovou a vhodnou k ukájení aktivit Vědeckotechnickou společnost - kde jsem byl rovněž - avšak jiný ji může mít jen za další chapadlo totalitní moci. Je krásné, jak si každý dokáže obhájit před svým svědomím, co sám učinil a nadávat ostatním do kolaborantů, protože dýchali stejný vzduch s komoušema a neutekli nebo se nezasebevraždili.

Ale obecně se bere v opovržení fakt členství v KSČ. Sám bych tam nevlezl, ale těžko odsuzovat paušálně všechny, kteří tak učinili. Někdo tam vlezl z hlouposti, jiný z prospěchářství. Někdo "musel" - jiný nemohl jinak. Jsem v rozpacích nad dodnes upřímě věřícími. Také je nutno ptát se po době a souvislostech.

Jiné bylo "zajímavé" salonní levičáctví za první republiky a jinak tomu bylo uprostřed války, kdy při roznášení komunistických letáků šlo o život. Jiná zase byla těsně poválečná vděčnost SSSR. Krásně je to ukázáno v povídce Oty Pavla Běh Prahou. Ale jak ti lidé mohli zapomenout na sovětské procesy 30. let? Oni i západní politici si mysleli, že Stalin bude po vyhrané válce demokratizovat a dveře gulagů, ze kterých propustil do války své vězně, už nezavře.

A taky - říkala mi jedna vzdálená příbuzná: "Když jsem se po válce vrátila z koncentráku, nikoho jsem neměla, nikdo se o mě nezajímal, jenom mladí komunisti mi řekli - přijď mezi nás, my se o tebe postaráme."

Člověk se mohl stát komunistou i bezděky - jako můj dědeček Hejtmánek, který po návratu z italské fronty první světové války vystoupil z církve a dal se k sociálním demokratům. Pak přišel rok 1948 - a náhle byl komunistou, když soudruh Fierlinger vplul do náruče KSČ i s členstvem - a hlavně poslaneckými mandáty! Po dalších volbách přišly prověrky už nepotřebných převzatých socanů. Děda Jindřich prý nevěděl, kdo byl Marx, a tak ho komunisti vyloučili ze svých řad. Aniž kdy do nich vstoupil...

Pak přišla léta padesátá a strach. Mnozí se stali členy KSČ z pouhého pudu sebezáchovy. Komunistická věrchuška řádila - už nemusela zas až tak moc, protože před bolšánem byl u nás fašoun a ten dokázal pracovat se strachem velmi dobře. Jen se podívejte na ty tváře lidí na Václaváku, když po smrti Heydricha (a vypálení Lidic) slibují věrnost Říši! Ten strach v jejich očích je hmatatelný. Už tehdy se musel člověk rozhodovat.

Rozhodovala se studentka pedagogiky, která chtěla vést děti k vlastenectví. Rozhodoval se čestný Rikitan v knížce Strach nad Bobří řekou - pokračování slavných Hochů. Když přišla cizí vojska a obsadila naši vlast, byly zrušeny všechny mládežnické spolky a vznikl spolek jediný (Kuratorium...). Tu bylo potřeba dát nové organizaci jisté rady, aby hoši byli vedeni k lásce k přírodě a kamarádství. Po válce se podobně stávali z vedoucích Junáků vedoucí pionýrů. Ti, které nezavřeli. Později i ti, které komunisti zavřeli a pak přece jen pustili... Spartakiádní skladby připravovali stejní lidé jako sokolské slety.

Pak přišlo "odhalení kultu osobnosti" a zlatá léta 60., ukončená Pražským jarem. Do KSČ vstupovali zase mladí i starší aktivní lidé s cílem dát naší společnosti lidskou tvář. Hloupí? Zapomětliví? Jak mohli zapomenout na zločiny 50. let? No ale teď komunisti poznali své chyby a musí je sami napravit. To je spravedlivé. Po srpnu 1968 byl občas vstup do partaje brán i jako vlastenecký čin, kterým člověk stvrzoval až do těch statků a hrdel, že bude stát za progresivním vedením našich národních hrdinů. A pak - za trapného asistování i přičinlivého konání těchto hrdinů - přišla "normalizace".

Nejdříve byly odstaveny a pronásledovány obrodné špičky a aktivisté polednové demokratizace. Zejména bývalým komunistům nemohli normalizátoři přijít na jméno. (Divil jsem se tehdy, jak Rudé právo dští oheň a síru na Pavla Kohouta za jeho mládežnické hříchy z padesátých let. Opravdu jsem se divil. Vždyť ho měli - jako komunisté - chválit!) A pak přišla řada na řadové členy. Před prověrkovou komisí měli říci své "ano" vstupu okupačních vojsk Varšavské smlouvy. Stačilo kejvnout. Skoro půl milionu komunistů nekejvlo. Řekl bych, že statečně. Padesátá léta zase nebyla tak vzdálená.

Toho již jsem pamětníkem. Říkal jsem si - teď už v KSČ zůstali jenom hajzlové, vyžírkové a srabi! Ale přece jen dost lidí zase v 80. letech do Strany vlezlo, někteří dodnes tvrdí, že aby podpořili perestrojku. Cožpak se nepamatovali na svinstva 70. let?

Jeden můj tehdejší kolega chtěl v té době jenom dělat kariéru. Přihlásil se - ale nevzali ho. Inženýrů měli dost. Vzali jeho kamaráda - dělníka (technika v dělnické třídě:), který o rudou knížku nijak neusiloval, ale když to přišlo, nebránil se. Kolega inženýr na kamaráda dělníka nepromluvil tři měsíce! Dokud nevzali i jeho. Když se v roce 1989 začal komunistický režim bortit, prohlašoval sebevědomě: "Ta loď se potápí, ale dosedne na dno a paluba zůstane nad vodou." Po listopadové revoluci z té paluby přeskočil na podnikatelskou bárku. Členství v KSČ už nepotřebuje, kdyby mu ho někdo připomenul, asi by se jen zasmál a mávnul rukou:

"Taková byla doba!"

A nastala doba nová, sametová. Jsem rád, že se nevěšelo. Vždyť ti věčně spravedliví pro sebe hned našli výmluvu: Já jsem rozkládal Stranu zevnitř. Já jsem byl komunista, ale neplatil jsem příspěvky. A hned by nalezli i pravé viníky:

Já jsem sice jako náměstek ředitele musel být v partaji, ale vy jste v partaji nebyl a přesto jste mohl vystudovat vysokou školu - co hrozného za tím vězí? Tamten možná nebyl komunista, ale vzal si Rusku! Na kandelábr s vámi! A davy spravedlivě rozhněvaných by vedl student/agent Růžička/Zifčák. A vůbec by se nestyděl.

Stydí se učitelka, která hajlovala, stydí se spisovatel, který psal chvalozpěvy na Stalina, stydí se Šaman za BSP.

Nestydí se Anton Malloth ani Alois Grebeníček, kteří mlátili lidi až k smrti. Esesáka Mallotha soudí Němci sami, po letech zdržovaček, ale přece.

Kdy začneme soudit naše zločince, kteří se dopouštěli mučení a vražd ve jménu komunismu?

Psáno v Praze dne 28. května 2001, vyšlo v Neviditelném psu (avšak dnes nedohledatelno) nejspíš den na to

******************************************

Šamanova reedice psaní o komunismu:

Byly tu zdravotní a sociální jistoty solidní úrovně (Jistoty komunismu 4)
Nikdo se nemusel ptát, co mu hrozí zítra (Jistoty komunismu 3)
Vzdělání a kultura pro všechny (Jistoty komunismu 2)
Bezstarostné dětství (Jistoty komunismu 1)

Vítězný Únor stále nesmrdí
Vítězný Únor očima pamětníků

Episody trvající 42 let
Jak provádět očistu

Zločiny komunismu.
Žaluji!