6.10.2022 | Svátek má Hanuš


ŠAMANOVO DOUPĚ: Ta vzpomínka mne stále tíží

22.8.2007

Bylo nám osmnáct a právě jsme začali studovat elektrotechniku na ČVUT v Poděbradech. V Praze první dva ročníky FEL studovali většinou Pražáci a Středočeši, poděbradský zámek Jiřího z Poděbrad měli k dispozici cizinci: Nepražáci, Moraváci, Slováci, Vietnamci, Afričani a Arabové. Bydleli jsme na koleji, většinou poprvé mimo domov, a užívali si studentské svobody. Bylo nám osmnáct a nastával právě podzim roku 1969.

Užívali jsme si osobní svobody a cítili nesvobodu národa, o které jsme tušili, že zanedlouho zalehne na každého z nás. Byl rok po sovětské okupaci a byl to rok, kdy se do vedoucích funkcí vrátili velezrádní "konzervativci", kterým začal šéfovat mladý a bystrý Gustáv Husák. Což bylo pro mnohé překvapením. "Doktor" Husák, jakožto vězeň režimu a známý obrodník, který ještě v Rudém právu 21. srpna 1968 horlil proti "konzervám"? Ale pak se odmlčel. A když promluvil znovu, měl stejný, ba větší étos než dr. Paul Joseph Goebbels neblahé paměti.

Šedesátý devátý probíhal ještě v ústupových bojích. V lednu se národ vzepnul k demonstraci ticha při Palachově pohřbu. Stále šly v kinech filmy natočené v osmašedesátém. Prodávala se Krylova první deska. Ještě pěla Kubiška. Ještě vycházely časopisy, knížky... Jenže jak začal ouřadovat Husák, šlo vše rychle do kélu. Desky, časopisy, rozhlas, televize, filmy. Knížky nejpozději. Ale písničky se zpívaly stále. Mezi kamarády. Taky kolega Vašek ze slaboproudu nějaké skládal. Uměl hrát na kytaru, naučil mne na ni alespoň základní tři akordy - édur, ádur, há sedm. Stvořil jeden písňový text, na který byl pyšný - ale jenom jeden a půl sloky. Tak jsme ho pak spolu dopsali. Předkládám ho neviditelně psí veřejnosti u příležitosti včerejšího výročí. Ne pro jeho literátní kvality či nekvality, a už vůbec ne pro jeho nespornou naivitu či dnes nepochopitelnou patetičnost. Navíc jde o písňový text, který bez Vaškovy trochu baladické melodie vůbec nevyzní. Zveřejňuji ho jako dokument doby, ale ne proto, že by dokumentoval nějaká fakta, ale protože věrně odráží naše tehdejší pocity. Vyvolané vzpomínkou na skutečnou krev na dláždění, nekonečným pocitem zrady a bezmoci.

Dokument z doby, kdy nám bylo osmnáct a začala absolutně nenormální "normalizace".

Ta vzpomínka mne stále tíží,
snad ti ji písní vypovím.
Pojď, utrhneme černou růži,
dáme ji na hrob nadějím.

Jenom si vzpomeň na to léto,
srpen si s horkým vánkem hrál.
Chtěli jsme jíti svojí cestou
bez nenávisti klidně dál

REF1: Slunce vyšlo z mraků,
na polích žnul srp,
a za zpěvu ptáků
rovnali jsme hrb.

Pak údivem ztichla tráva
a světem letěl těžký sten.
To vyšlehla naše sláva!
To vykřikla naše zem!

REF2: Slunce bylo v mracích,
kladivo a srp
na kovových ptácích
přinášely smrt.

Tanky se naší zemí plíží
a lidi ze sna zvedá hněv.
I kameny cítí bolest!
Po dlažbě teče naše krev.

REF2

Na druhém břehu stojí oni,
k zemi této patříme my.
Buďme čistí, buďme rovní,
ač jdeme ze světla do tmy!
Buďme čistí, buďme rovní,
ač jdeme ze světla do tmy.
Ze světla do tmy.
Do tmy...

Tmy.

Písničku jsme zpívali příležitostně jen před kamarády z koleje. Potom Vašek pro tenkrát skončil se studiem a vrátil se do rodného Náchoda. Nebylo ji pak kde předzpěvovat. Šli jsme do tmy, mnozí jsme se v ní i pošpinili a pokřivili, někdo víc, někdo míň.

Mnohem později jsem pak tu písničku hrál a zpíval alespoň svým dětem při táboráku vždy 21. srpna. Za tmy, kterou občas pročísl opožděný meteor z Perseid.

Psáno v Praze dne 21. srpna 2007, písničku na podzim 1969 složili: hudba © Václav Myšák, text © Václav Myšák a Jan Kovanic