************************************************************
Prý když strčíte žábu do studené vody, kterou začínáte zvolna ohřívat, tak neprotestuje. Pomalu si zvyká. Až se v klidu uvaří. Kdybyste ji strčili rovnou do horké vody, tak bude řvát. Nevím, na žábě jsem to nezkoušel. Zažil jsem to na vlastní sedm- až osmnáctiletou kůži v době tzv. "normalizace".
To bylo nejdřív takové nevinné slůvko: Až prej se u nás situace po srpnu 1968 znormalizuje, tak hned vojska odtáhnou. Takže teď se všichni budeme tvářit, jak máme Rusáky rádi. A tak bez protestů skončil časopis Student, rozpustil se KAN (Klub angažovaných nestraníků) a K231 (svaz politických vězňů, kteří byli v dřívějších letech pozavíráni podle onoho paragrafu), rozjely se opět rušičky proti vysílání Svobodné Evropy, byla obnovena cenzura. To byly první podmínky okupantů. A už je to normální? Ještě musel parlament schválit dohodu o dočasném pobytu vojsk na našem území. Asi jen čtyři poslanci měli dotaz, jak je definovaná "dočasnost", a hlasovali proti. Byli vyloučeni z KSČ, tím pádem přestali být poslanci, protože mandát dostali za stranu a strany měli být poslušni, to je přece demokratické! Trochu to kazili studenti, kteří zase 17. listopadu 1968 stávkovali, ale to už se obroditel ministr školství Císař*, nechal slyšet o tancích našich, které by při nejhorším, při nezákonostech, taky musely zasáhnout, a tak se začala vojska stahovat.
Bylo to tuším někdy v listopadu, dlouhé kolony aut směřovaly Libercem kolem nádraží k severu, pozoroval jsem je se smíšenými pocity. To totiž znamenalo, že důsledky okupace budou teď hlídat naši... Nějaká vojska zůstala, stáhla se většinou do vyhražených prostorů, jen obyvatelé některých měst, třeba Mladé Boleslavi, měli halt smůlu. (Mnohem později nám cesty přes MB pomohly, aby nám děti uvěřily, že jsme opravdu okupovaní, když jsme jim z oken autobusu ukazovali sovětská kasárna i malé mužíky v cizích uniformách...)
Tak už jsme normální a můžeme v klidu pokračovat ve svobodě? Všichni mužové Ledna (skoro) zůstali na svých postech, jen těch pár zrádcovských stvůr, vlastně taky zůstalo na svých postech. Ten Husák je novej, jakej asi bude? Mezi zrádce nepatřil, do politbyra ho jmenoval mimořádný 14. sjezd KSČ, von jen tak lavíruje. Scházeli jsme se se známými, různě špekulovali, popíjeli víno a hloupě se těšili. Ale už 7. 11. 1968 naši jedni známí vyvěsili československý i sovětský praporek. Že prej za nima byl domovní důvěrník. Že prej by z toho mohl mít těžkosti. Tak proč mu nevyhovět. Vnitřně zůstáváme svobodni. V TV šel dále seriál o Rudolfovi III., zejména jeho vánoční vyvrcholení bylo velmi poetické a vlastenecké. Taky nám televize zprostředkovala pohled na Měsíc. Apollo 8, to bylo i naše vítězství nad sovětskou technikou.
Vznikla federalizácia. Paritními šachy se podařilo odstavit Smrkovského - když jsou prezident (Svoboda) a premiér (Černík) Češi, tak musí být předseda parlamentu Slovák, jeden Dubček jako hlava partaje to nevyváží. Dále vycházely lhavé "Zprávy", které vydával neznámý štáb novinářů při sovětských vojskách, naše noviny přebíraly články z bratrských listů. Opět se začalo lhát, první v čele bylo samozřejmě Rudé právo, ale to stejně nikdo nečet´... Ale Palach ty lži už neunesl a na chvíli nás vytrhl z letargie. A pak vítězství našich hokejistů nad Rusáky. Mistry jsme se nestali, ale šli jsme slavit do ulic. Když ti sovětští hokejisté drželi hokejky jako samopaly... Protesty a nátlak sovětských generálů vedly k pádu vlády, později i Dubčeka. Opět nastoupila parita, která vynesla do čela schopného politika Husáka, který uměl mluvit bez papíru. Husák slíbil držet "polednovou politiku", uznal legitimitu 14. sjezdu, podpořil vznik Komunistické strany českých zemí, vypadalo to nadějně.
Během května byly zlikvidovány desítky časopisů a novin. Ve zbylých se vyměnily redakce, v rozhlase i v televizi. Ale v kině šly ještě stále zajímavé filmy - umělecké i dokumentární. Na Libereckých výstavních trzích v červenci 1969 zněly písničky Karla Kryla, jeho deska se tam prodávala. Stále ještě vycházely knížky. Ještě přistálo Apollo 11 v přímém přenosu ČST na Měsíci. Pořád ještě nebylo tak zle...
Pak jsem v srpnu vyjel s mátí do Jugošky k moři. Výborně tam byl slyšet Hlas Ameriky, i Svobodná Evropa se dala poslouchat. Dva týdny u moře byly krásný. 21. srpna 1969 jsem se s mátí rozloučil v Zagrebu; domů letěla, já s kufry ji následoval vlakem. V kanceláři ČSA byly k dispozici místní noviny a v těch jsem si prohlížel fotky z Prahy i s popisky: "Tenkovi armady čekoslovačkog protiv demonstrantom na Vaclavskom trgu", "Šipkami protiv tenkom", "Dva ubiti v centru goroda". Zmocnil se mne neuvěřitelný hnus a pln rozhořčení jsem oslovil skupinku českých turistů, kteří právě přiletěli: "To je ale svinstvo, co?"
Odtáhli se ode mne, jako bych byl prašivý. Snad si mysleli, že jsem agent. Nebo že by je mohl sledovat nějaký agent. Do Liberce jsem dorazil někdy ve čtyři ráno 22.8. V Pražské ulici ležely na zemi rozházené dlažební kostky, výklady byly vytřískané. I vysoko na Baťově paláci byla rozbita okna. To bylo tak: Po demonstraci, kdy i dlažební kostky lítaly, ale nic nevysklily (jak bylo patrno na fotografiích tehdejšího rudoprávní dokumentu "Neprošli"), nastoupili policajti a začali rozbíjet sami. Do horních pater Bati se trefovali ze signálních pistolí. Nahoře chodil správce budovy, hasil požáry od světlic a nadával...
Po dvou týdnech v příjemném Jadranu jsem se až po uši pohroužil do vroucích sraček, které mezitím zase zvýšily svou teplotu, a zjistil, jak to pálí! Pak Husák zavřel hranice. Komunisti pořád přikládali, ale naše žáby si už nemohly jen tak odskočit, ani jim nepřišly všechny ty vylhané seriály, za jejichž vyvrcholení považuju 30 případů majora Zemana. Ani těm žábám, co na to čučely, ani těm žábám, co v tom účinkovaly, dodnes nedošel ten mírnej bolševickej ohýnek pod hrncem, v kterém jsme všichni seděli. ***
Dnes už nemáme ohýnek totalitní, ale připadá mi, že se každý snaží svou polívčičku pořád přihřívat. Komunisti z KSČM mají stále svoje Molotovy, ne,nápadnější je sociálně demogratickej ohýnek Zemanových komunistů za přihlížení Klausových požárníků. Teď už to ale jenom záleží na nás, jestli znovu přijmeme tezi, že klid a pořádek je pro rozvoj naší společnosti to pravé, s rozvratníky zatočíme, přepočítali se, kdo není s námi, je proti nám, s váma se nebudu bavit, to je špatná otázka...****
Zdá se mi, že jsme hodně povaření a ti, co to vydrželi mají už hroší kůži. Naštěstí nastupují nové generace žabiček. Čekají je školy, čeká je armáda, potkají se se soudy i sousedy... Všude je ještě plno starých do ruda uvařených žab na prameni.
Není nad to, obdržet občas studenou sprchu! Nebo ji poskytnout. Rád vypomohu.
Poprvé vyšlo jako príloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 31. srpna až 6. zárí 1998
Šamanovy poznámky 2006:
* Čestmír Císař snad ani nebyl ministrem školství v té době, nějakou funkci však zastával. A hlavně - po abdikaci Novotného byl kandidátem vysokoškoláků na prezidenta!
** 7. 11. - výročí "Velké říjnové socialistické revoluce"
*** Ani dnes tento propagandistický seriál, jehož spoluautorem byla StB, odvařeným žábám nevadí...
**** Tuto tezi osm let po napsání článku otevřeně hlásá Jiří Paroubek, který s ní dokázal přesvědčit třetinu našich voličů. Jiří Paroubek, který - pro blaho lidu této země - spolupracoval a hodlá spolupracovat s komunisty. Ovšem místopředsedu Sněmovny zařídil komunistům už premiér Špidla. Vypadá to, že jsme si znovu pozvolna zvykli, a že nám zločinná ideologie komunismu už nesmrdí.
Žáby, běžte se chvilku nadýchat čerstvého vzduchu! A pročistěte si nosy!! A podívejte se pak kolem sebe!!! Ne, komunismus tady ještě nemáme. Ale zato nám zářivými barvami pozvolna rozkvétá normalizace. Čuchněte si k jejím květům - dříve, než začne vydávat plody.