(Užít si Izrael)

V neděli ráno míříme z našeho ejlatského hotelu na jih směrem k egyptským hranicím. Řídím já, Janinka se kochá. Jedeme kolem kruháku s modelem věže podmořské observatoře, obklopené plastikami barevných rybek, kolem plechových akvárií, vlastně plotů, na nichž jsou vyobrazeny podmořské krásy. Míjíme vojenské přístaviště, pláž Palm Beach, lány aut, čekající na svou reimportaci, obchodní přístav, oázu Delfíního útesu , opuštěná mola ropného terminálu, a pokračujeme dále. Kousínek pouště je vystřídán další hotelovou oázou, kde se do pobřeží zakusuje oblouček sportovního a rybářského přístavu. (Tady jsme v roce 2008 bydleli s mou milou ženou Ivanou v hotelu Prima Music.) Vlevo se objevuje plot kolem půl kilometru dlouhé pláže přírodní rezervace Korálový útes. To všechno se musí na izraelskou část Akabského/Ejlatského zálivu vtěsnat do sedmi kilometrů. Ujeli jsme je za deset minut, a teď se chystáme zaparkovat u našeho dnešního hlavního cíle.

Jsme u Marine Park, Mořského parku, jehož největší atrakcí jest Podmořská observatoř, aneb Oceanárium. Ale jsou tu i další atrakce, některé tu v roce 2008 ještě nebyly. Snažím se Janinku přesvědčit k návštěvě nejjižnějšího izraelského kruháku jen o dva kilometry dále, kde končí nejdelší severojižní izraelská magistrála číslo 90. Mohli bychom se odtamtud přes pohraniční přechod Taba alespoň zdálky podívat do Egypta, avšak Jana zarputile odmítá. Alespoň ušetříme čas, už bude půl jedenácté a v jedenáct se v novém velkém akváriu na břehu budou krmit žraloci.

Nejprve nás však čeká parkování. Rozsáhlé parkoviště pro osobní vozy je zatím poloprázdné a je zadarmo. Janin parkovací průkaz s logem pro invalidy tak můžeme použít při placení u pokladny. Takže Jana platí jen 84 NIS, já 104. (To je to „parkoviště zadarmo“, přesněji „v ceně vstupenky“.) Ale vím, že to bude stát za to! Poměrná drahota je vykoupena zjištěním, že lístky platí na tři dny, jenže toho nevyužijeme, neboť zítra se již vracíme na sever. Teď se však budeme věnovat krásám hlubin. U akvária ve tvaru krychle o straně asi dva metry zírám do plánku, co bychom mohli do žraločího krmení stihnout. Výpravu do korálových hlubin ve 4D kině vynecháme. Jednak bychom nestihli žraloky, jednak Janině astigmatismu nesvědčí už samo 3D a jednak čtvrtá dimenze, tedy pohybová, jí nesvědčí tuplem. Ano, jde o kino pohybové. Když před vámi na plátně skáče člun po mořských vlnách, skáčete s ním. Když se potápíte s akvalungem do hloubky, potápí se s vámi i vaše sedačka. Když kolem vás proplouvá obrovitý žralok, smýkne s vámi tlaková vlna. Tedy s plošinkou, na níž jsou umístěny lavice pro čtyři dvojice diváků. Jak jsem zažil před devíti lety. Ono drncání nesnáší Janin žaludek ani v autobuse, a navíc by mohlo pošramotit poněkud křehké kosti mé přítelkyně.

Co stihneme, je obrovité akvárium, zvané Red Sea Reef. Za asi šesti obrovitými okny se nachází jediný vodní prostor. Korálové ryby, proplétající se mezi koráli, jsou tu velice barevné. Všechno je tu pěkně barevné, i sami koráli, protože je to nasvíceno, což v reálném moři nebývá k vidění. Co jiného je tu k vidění jsou dva pánové, kteří vrtají poblíž okenních skel a vyměňují je. Vyměňují okna akvária, za nimiž jsou desítky tun mořské vody? Ono to tak vypadá, ale vyměňují se zde jen tenké plastické tabule, které chrání samotné sklo před ošaháváním, opatláváním i olizováním zejména dětských návštěvníků, kteří se k oknům tisknou jako štítonoši.

Po čtvrthodině spěcháme ven, a podle plánku míříme do jižní části parku k novému pavilonu, nazvanému Shark’s World. Přicházíme deset minut před krmením zdejší podvodní fauny. Akorát včas, abychom zaujali místa vsedě před obrovskou, asi čtyři metry vysokou a deset metrů širokou modrou obrazovkou. Tedy plastickým sklem, za nímž se modrají vody, kterými se mezi korálovými útesy proplétají hejna rybek, ryb, rejnoků a různých druhů žraloků. Odspodu je vidět mírně zvlněná hladina, sahající ještě nad okno; odhaduji celkovou hloubku vody na asi šest metrů. Po chvíli se ujímá mikrofonu a slova mladý moderátor, který nám nejdříve hebrejsky a pak anglicky vysvětluje, co všechno vidíme a uvidíme.

A viděli jsme a udivili jsme se.

Do hlubin tohoto akvárka s parametry malého rybníka sestupuje potápěč, který za sebou táhne přepravku. Tu ukládá na zem a jme se z ní vytahovat různé jedlé předměty. Nejdříve – salát. V tu ránu je obkroužen masou vegetariánských ryb, ve které téměř zmizí. Pak salátek schová a ze svého zázračného košíčku vytahuje tlusté tuby, z nichž uvolňuje jakýsi jemný prášek. „Plankton,“ vysvětluje moderátor. Potápěč se dává do pohybu, plankton za ním vlaje, i hejna ryb. Kdyby neplul, snad by ho ty rybí davy zavalily. Představení končí vyvrcholením – potápěč mi připomíná kouzelníka, který si taky nejlepší triky nechá na závěr. Z přepravky vytahuje kousky rybího masa, které vyhazuje do vody. Tentokrát si dají říci i žraloci.

Když jsem toho potápěče v neoprénu a s jednou lahví na zádech nejdříve viděl, říkal jsem si, že bych tuhle práci také rád dělal. Po jeho tanci mezi žraloky a rejnoky jsem usoudil, že bude lepší zůstat v roli diváka.

A divák se diví, i když hlavní šou už skončila. Má totiž možnost projít se tím akvárkem v tunelu. Teď vidíme divadelní scénu, kde se krmilo, z boku. Ale voda je i nad námi. Po oblém stropu tunelu se sunou svými plochými bílými břichy obrovití rejnoci; zdá se, že je to baví. Kdo je tady divák, a kdo pozorovaný?

Nějaké turistky se nechávají vyfotit s přátelským potápěčem, který se stále ještě zdržuje pod vodou. Má tu ještě nějakou práci, jak zjistím, když projdeme tunelem za vodní masu. Tady je místnost s různými naučnými panely. Využije se i dotyková obrazovka. Hlavní pozornost však poutá vycpaný žralok bílý, nebo snad jeho maketa. Je žralok predátor, nebo oběť? Věděli jste, že ročně zemře 2 miliony lidí kvůlí štípnutí komárem, 10 tisíc lidí po uštknutí hadem, 5 tisíc obětí má na svědomí štír, skoro 3 tisíce rozdupe hroch, 2 tisíce sežere krokodýl, 600 lidí padne v oběť rozzuřeným slonům, 200 lidí ubodají včely, 40 padlých mají na svědomí žahavé medúzy a jen pět (5!) lidí smrtelně zraní žralok? Věděli jste, že člověk každou hodinu zabije tisíc žraloků? Že v uplynulých 10 letech bylo vyhubeno 90 % žraločí populace? Tak teď to víte, a už vícekrát si neobjednávejte polévku se žraločími ploutvemi!

Žraloci jsou tedy chudáci, avšak do nádrže s nimi bych stejně nelezl. Tahle naučná místnost má také obrovité okno do akvária, tentokrát zezadu. Trochu menší než to přední, ale přesto dosti velké. I tady se pan potápěč činí. Baví děti, ale pak se dává do práce s kreditní kartou – se kterou odškrabává z průhledné stěny (normální sklo to asi nebude) něco nepatřičného. Přidržuje se přitom přísavkami, jako nějaký horolezec na skleněné stěně. Vlastně je to dololezec – horolezec by spadnul, kdežto potápěče nese voda vzhůru...

Nahoru odsud vedou nenápadné schody, po kterých nenápadně vyvedu Janu až na plochou střechu akvária. Vlastně je nad námi ještě jedna střecha, obrovitý plátěný stan, napnutý na půlkruhových kovových nosičích. Pod námi se vlní hladina akvária, nad níž visí svítící reflektory. Odtud by se dalo skočit! Ale to nezkoušíme a scházíme po vnějších schodech dolů. Je deset minut před dvanáctou, další atrakce, totiž krmení želv a rejnoků, začíná až v půl jedné. Jana si v dětském bazénku hladí japonské zlaté a rudé kapry koi, ale to nám na půlhodinu nevydá. Vedu ji tedy dál, k dalším akváriím. Maličkým, ale specializovaným na některé podivuhodnosti. A je to jako v pražské zoologické – ty nejpodivuhodnější podivnosti nejsou vůbec vidět, jak jsou maskovány či zalezly.

Kdo se neschovává jsou nepříjemně se tvářící piraně. Nad hrstmi droboučkých krokodýlků se však Janinka téměř rozněžňuje. Modré světlo v korálových akváriích navozuje pocit hlubiny, ale tady v tom růžovém akváriu jsou koráli nějak moc růžoví! Ach, nejsou to koráli, ale záplavy malých růžových balonků s ocásky – jacísi mořští pulci, vzbuzující ve mně dojem trilobitů... Korálů a rybek jsou zde v desítkách akvárií stovky druhů, možná tisíce, avšak už se blíží půl jedné, a tak táhnu Janinku k venkovním nádržím pro želvy.

Jsou to nejspíše karety, a měly by žrát maso. Ale nejdříve je jim nabídnut opět salátek, po kterém se vrhají! Teprve potom se jim hodí kusy rybího masa. A zdá se mi, že vegetariánkami jsou hlavně staré velké želvy, kdežto mládež má zájem hlavně o maso.

Když jsme si odbyli všechna plánovaná krmení, doprohlédli jsme si nejprve rozkoukaná akvária. Samozřejmě jsme obdivovali i pravé perly – v krámě, přes který se z akvárií prochází. Také perlové náhrdelníky a náušnice a podobně pěkné věci. Avšak už nás čekal hlavní cíl dnešní výpravy – věž podmořské observatoře. Dostaneme se k ní po šedesátimetrové lávce, která nás vyvede přes korálový útes až k jeho námořní hraně. Jenže podmořská observatoř má i nadmořskou část, o kterou nechceme přijít. Lezeme tedy těch 90 schodů; pokud má jeden obvyklých 17 cm, pak tedy do výšky 15 metrů a něco. Otevírá se odtud krásný pohled na samotný areál Mořského parku, na hornaté pobřeží, na jehož úbočí se tlačí řádky hotelových bungalowů a na výletní loď, plující pod námi kolem korálové stěny. Protější přes šest kilometrů vzdálené jordánské břehy jsou už v bílém, nejspíše prachopísečném závoji. Na stejném břehu téměř sedmnáct kilometrů jižněji je saúdskoarabská hranice, ale dnes je zcela neviditelná. Viditelná je však námořní hranice s Egyptem, přesněji další hlídková loď třídy Dabur asi o kilometr jižněji.

Rozhled je skvělý, avšak přišli jsme se sem hlavně ponořit. Šlapeme proto zase dolů, mineme nástupní horizont i s jeho občerstvovací a suvenýrovou halou, která dělá Oceanáriu jakousi sukýnku, a už jsme ve spodní části. Po chvíli mineme Sea Level. A už vcházíme do podvodního akvária, totiž spíše terária, protože pozorovanými exponáty jsme tu my. Ryby se na nás zvědavě dívají, my zase na ně. Modrá voda v hloubce 12 metrů pod hladinou Rudého moře maže barvy, ale přece jen se občas nějaké objeví. Jednou z těch barev je stříbrná, kterou se blýskají obrovská hejna droboučkých rybek, jaká v žádném akváriu neuvidíte. Také jsem v žádném z těch mnoha akvárií nenarazil na okrově žkutou, až načervenale zlatou rybu, posetou malými modrými kroužky. A taky až tady jsem uviděl dlouhé úzké ryby, jejichž tlamy jsou dlouhé snad do půlky těla, které mi připomínají píšťaly. A ještě zamáváme rybě papouščí. Konečně máme pohledů na závoje korálů, korálové stromy, mozkové korály a další krásy dost. V podmořské observatoři, která má dohromady dvě místnosti, jakési ponorné talíře, spojené krátkou chodbou, jsme nakonec pobyli půl hodiny!

Jdeme zpátky na břeh. Všímám si nápisu, upevněného na zábradlí: „Vaše jídlo není pro nás stravitelné, prosíme, nekrmte nás. Děkujeme. Mořští obyvatelé Ejlatského zálivu.“ Uvědomuji si, že jsme už dvě krmení zažili, ale jedno jsme zmeškali: To svoje! Ještě se poprocházíme kolem venkovních bazénků. Ještě zamíříme k pokladně, na místě je totiž možno za pouhých 35 šekelů na osobu zakoupit si projížďku ve žluté lodi se skleněným dnem. Že jsme ji dosud neviděli? Neviděli, je totiž zrovna na 3 dny odstavená kvůli revizím. A to na žádném webu nebylo zmíněno. Vzpomínám si, že před devíti lety taky nejezdila! Asiže přijeli čeští turisté... Do samoobslužné jídelny zamíříme až v půl třetí. Však už nám (hlavně mně) kručelo v břiše. Dal jsem si steak s rýží, Janinka jen nějaký salát.

Po jídle se ještě jednou projdeme po areálu. Odcházíme až ve čtvrt na čtyři (přičemž už ve čtyři odpoledne se zavírá). Čtvrt na čtyři letního času, dle pánaboha teprve něco po druhé hodině! Teplota vzduchu už vylezla na příjemných 29 stupňů, pojedeme se ještě někam vykoupat.

Ale o tom až příště.

Prožito a užito v Ejlatu v neděli 30. dubna 2017, psáno na Lužinách v úterý 29. srpna 2017.

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic

Marine Park v roce 2008: Mír hlubin

***
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.