Proměna ruského „Davaj časý!“ v běhu let

V květnu 1945 se tři heftlinci osvobození z rakouského lágru v Gusenu (pobočka blízkého Mauthausenu) rozhodli, že nebudou čekat na žádné organizované dobrodiní a vrátí se domů sami. Přes kopečky to měli na nádraží v Dolním Dvořišti asi 60 km, a tak si na cestu „zorganizovali“ kola. Někde kolem Freistadtu museli překonat demarkační linii mezi US Army (která je 5.5. osvobodila) a Rudou armádou. Na čáře je zastavila hlídka tří malých Rusáčků s flintami v rukou. Hoši měli od Amíků správné bumážky s velikými kulatými razítky - prozatímní papíry, že jsou propuštění vězni. Jenže to nestačilo. Od vojáčků spojeneckých osvoboditelských sil se jim dostalo důrazného příkazu:

„Davaj časý!“

On si totiž jeden z kamarádů soukromě ještě „zorganizoval“ hodinky. A nechtěl se jich vzdát. Dva zbylí hoši ho přesvědčovali, ať ty hodinky Rusům nechá. No, po přežití Osvětimi a Mauthausenu měli za sebou spoustu rozhodování, kdy každé špatné rozhodnutí vedlo k okamžité smrti. Jenže nově nabytá svoboda, svět otevřený všem možnostem, a to, že ten hoch měl po několika letech zase svoje hodinky, vedlo k tomu, že si je prostě chtěl ponechat.

Táta, jeden z těch tří cyklistů, mi pak (jedinkrát) vyprávěl, jak to bylo dál: „Tak voni mu řekli, že v tom případě s nimi musí jít k jejich veliteli - támhle do lesa. No, bylo jasný, co tam s ním udělaj. Žádnej velitel! Prásk, a hodinky budou stejně jejich. Pitomče, říkali jsme mu, přežiješ lágry, dočkáš se konce války, a pak tě tady někde v lese odbachnou kvůli nějakejm pitomejm hodinkám!“

Jejich kamarád dlouho vzdoroval. Ale nakonec se Rusové ukázali jako skuteční humanisté - když jim ty hodinky předal dobrovolně, tak ho nezastřelili a ty kluky bez problému pustili do svobodného Československa. Kterému pak řekli:

„Davaj Podkarpatskou Rus! Davaj uran!! Davaj svobodu!!!“

Ruská hodinková vášeň byla tak profláklá, že i soudruzi z Dubčekova křídla v politbyru KSČ nabízeli v noci na 21. srpna 1968 sovětským výsadkářům, kteří je zajali, provokativně svoje „časý“ dobrovolně. Srandičky, srandičky...

Rusové, pokud vím, tehdy nedrancovali soukromé majetky. Pouze kradli ovoce, aby měli co žrát, protože - jako obvykle - první armáda bývala už za cara „zahazovací“. Patřičně vybavena, včetně menáže, byla až armáda další. Různé způsoby dojení našeho státu si Sovětský svaz našel jinak. Třeba i vnuceným kurzem koruny k rublu. Jak byli sovětští občané nadšení z té láce a z té nabídky v našich obchodech! A tak si Back to USSR odváželi tapety, koberce, nábytek...

Když jsem vynechal Maďarsko z roku 1956, vynechám i Afghánistán (1979-1989) a přeskočím do let 1994-96 a 1999-2000, kdy probíhaly dvě ruské války v Čečensku. Tehdejší masakry, jichž se Rusové dopouštěli, nechávaly Západ v klidu. (Viz wikihesla Masakr v obci Samaški v Čečensku, Masakr v obci Sernovodsk v Čečensku, Masakr v obci Novyje Aldy v Čečensku, Ostřelování Grozného balistickými, raketami, Masakr utečeneckého konvoje v Grozném 1999, Bombardování Katyr-Jurtu...) Už tehdy byl Putin válečným zločincem!

Byli jsme v takovém klidu, že jsme si ani nevšimli, že zároveň došlo k „ukradení“ jižní trasy kaspických energetických produktů do Evropy. (V podstatě totéž se stalo i v rusko-gruzínské válce 2008, kdy ruské letectvo rozmlátilo na gruzínském území v rámci „osvobození Jižní Osetie“ stavbu produktovodu.)

Ale vraťme se k „časům“: Byl jsem v době druhé čečenské války překvapen, když jsem se dověděl o obětavosti sovět..., é, ruských vojáků, s jakou se skládali na naftu pro autobus, se kterým se dobrovolně vydali na Kavkaz. Až když jsem slyšel svědectví o tom, jak do Matky Rusi míří z „teroristických“ území kolony náklaďáků, ze kterých přetékaly koberce a nábytek, ledničky a televizory, klavíry a kytary, pak jsem pochopil...

Jak Rus poznal, že má před sebou čečenského teroristu? Jednoduše: Terorista má v ústech zlaté zuby. Takže Rus zastřelí teroristu a zuby mu vymlátí kamenem. (Jaká to ruská „šlechetnost válčení“, o které bájí Puťka. Dovedete si představit, jak nevýslovně by trpěl terorista, kdybyste mu zuby kamenem vymlacovali zaživa???)

V roce 2014 znárodnilo Rusko na Krymu např. i ukrajinskou rybářskou flotilu. „Davaj karablej!“

Nu a teď máme čerstvě další ruskou válku na Ukrajině. (MMCH: I přes tu vedou ropovody a plynovody do Evropy.) Takže mě nepřekvapily zprávy o ruském drancování, o vojenských vozidlech, odvážejících do zlodějské Rusi lup, dneska tedy s televizory i počítače. A na těch ruských vozech vlaje - sovětská vlajka. A třeba Rosatom s pomocí ruských lupičských hord mohl úspěšně požadovat:

„Davaj Záporožskou jadernou elektrárnu!“

To jsme opravdu tak blbí, že nevidíme, že Rusko proti nám, proti Evropě, vede válku nejméně už od nastoupení Putina k moci během druhé čečenské války? Až teď jsme si všimli, že jsme ho díky našim platbám vyzbrojili? (Čehož si kolem roku 1866, tedy v době prusko-rakouské války, všiml u Pruska už i Jan Neruda?) Ale letadla ani protiletecké systémy Ukrajincům nedodáme, to bychom se zapojili do války proti Rusku.

Na co čekáme? Až nás na pražské ulici zastaví ozbrojený Rusák a řekne „Davaj časý“?

To bych doporučil Evropskému parlamentu: Aby si všichni Evropané nechali preventivně vytlouct zlaté zuby...

Psáno a smutně smáno v Praze v pátek 25. března 2022

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.