Nechci teď polemizovat s tímto článkem, zejména, když redakce považovala za nutné přičinit k němu i odstavec Protektorátní oběti, uvedený ve zvláštní tabulce. Nicméně text byl vynikající nahrávkou na smeč našich krevních nepřátel, nepokojného a stále nespokojeného "kmene sudetských Němců". Počtěte si v překladu, co o tom napsali ve své tiskovině Sudetenpost ze dne 6.7. 2006 (originál viz ve fotogalerii). Myslel jsem, že podobné lži jsou v Německu trestné, inu ale, však oni se odvolávají na český týdeník. Ještě bych chtěl připomenout, že židovské oběti německého nacionalismu byli rovněž českoslovenští občané a že i Češi měli být jednak zotročeni, ti vhodní poněmčeni a zbylí pak vyhubeni.

Právě uplynulo 68 let od zabrání českého pohraničí, ale sudetoněmecký nacionalismus stále existuje.

***********************************************************

STRAŠIDELNÁ POHÁDKA VYVRÁCENA

von Gustav Chalupa (Sudetenpost 6.7.2006)

K tvrzení českých dějepisných knih, které líčily „českého dělníka jako obět trpící pod gestapáckou knutou“, míní Jan Gebhard*, člen České akademie věd, že historikové dosud řádně nepopsali funkci politické organizace „Národní souručenství“ - obdoby Národní fronty, v níž byli v mnohých okresech organizováni všichni dospělí muži, a její podřízené organizace Freude am Leben (Radost ze života), podobné organizaci Kraft durch Freude. Výpovědi jmenovitě uvedených dobových svědků jsou velmi bohatým výkladem. Od dělníků zbrojařských Škodových závodů v Plzni, Vítkovických železáren v Moravské Ostravě, firmy Elektro Praga, které všechny byly částí "Herrmann Göring-Werke".

Kdo nekonspiroval, nebyl komunista a neúčastnil se odboje, vedl v Protektorátu spokojený život“, odhalila pozornost budící reportáž v nejčtenějším týdeníku „Týden“ (Die Woche). Obzvláště opatrní nechali v r. 1934 fotografie Masaryka, Beneše i národní symboly zmizet, ultračeské rodiny, členové Sokola, se přes noc hlásili k Němcům. 92-letý si nyní vzpomíná, že „Češi odpovídajícím způsobem zařídili svůj život, jakmile Československo zmizelo z mapy“, a jiný svědek vysvětluje loajalitu Čechů k pronacistické protektorátní vládě: „když už jsme nechtěli vojensky bránit Sudety v r.1938 a přijali mnichovskou dohodu, neměli jsme už v r. 1939 ani patrony do pušek!“

Nyní 84letý ví jen o jediném zatčení komunisty v plzeňské Škodovce v letech 1939-1944. Naopak, vypráví někdejší konstruktér, jak nadšeně přijalo dělnictvo péči organizace „Freude am Leben“, jako lyžařské kurzy, vysílání na léčebné pobyty, návštěvy herců a umělců v závodech, prázdninové akce jako „každý český dělník jednou do Prahy“ nebo dalekou cestu k Baltu krátce před válkou. Originální fotografie z návštěvy protektorátního prezidenta Dr. Háchy s ministerským předsedou Eliášem (pozn.: byl později pro velezradu a kontakty k Benešově exilové vládě odsouzen k smrti) v pražských závodech ukazují radostně se smějící dělníky.

Z jiné fotografie pozdravuje fotbalový tým závodu „Šrouby Drdka“ a jedenáctka drážďanského závodu zdviženou paží publikum. Zdá se, že pro fotbal zapomenou Češi vše. Tak bojovali 29. dubna 1945 před tisíci diváky oddíly „Viktorie Živkov“* a „Nuske“* v protektorátním mistrovství v Praze, zatímco sovětské jednotky už dobývaly Brno. „Utkání jsem sledoval na stadiónu 5. května, pak jsem po vypuknutí pražského povstání stavěl barikády“, přiznává se upřímně nyní 92letý dělník A.P., který stejně jako dříve žije naproti kostela sv.Prokopa v pražské dělnické čtvrti Živko* (viz Vank*: Švejk).

Také stejně starý „český Němec“, který ještě žije v Ostravě, dostává slovo: „ Nevěřím na žádnou spravedlnost. Proč nás Hitler poslal do zákopů a Čechy nechal v Ostravě…?“, zatímco už v úvodu poukázal na větší jistotu Čechů než Židů. Osvětluje ambivalentní postoj Čechů k Židům, který „časem ochladl“. Ostravský Žid Kran kritizuje, že Češi skupovali zabavený židovský majetek, a dodnes nezapomněl povzdech mnohých Čechů, kteří z přátelství vzali do „úschovy“ cennosti Židů: „zrovna náš Žid se musel vrátit…!“

Zatímco Evropa hořela a národy na všech frontách krvácely, užívali si Češi v Protektorátu Böhmen und Mähren svůj relativní klid. Na to poukázal český ministr Emanuel Moravec ve svém provolání k 1. květnu 1945: „Práce máme dost, proto by ji nikdo neměl ztěžovat, kdo má svůj národ rád!“ Také státní ministr K.H.Frank+ několik dní dříve, asi s ohledem na nevyhnutelný konec, ve svém provolání v pražském rozhlase kladl Čechům před oči, že „nebyli Říší voláni k válečné službě a během největší války ze všech válek mohli konat svou práci“. Připomenul také decimování mnohých evropských národů ve válce, zatímco v říšském protektorátu byl přírůstek obyvatelstva 200.000 lidí.

Jak to Češi pod vlivem Beneše a jeho kamarily dovedli ocenit, je dostatečně známo. Ale s vědomím toho, že nacisté nikdy nežádali od Čechů, aby jim při vytváření „nové Evropy“ pomáhali se zbraní v ruce, že mnohem více využívali „zlaté české ručičky“ ve zbrojním průmyslu, bude v českém tisku nejen vyvrácena desítky let pěstovaná hrůzná pohádka, ale možná dokonce bude napsána realistická kapitola v českém popisu dějin.

***************************************************************

* Pozn. překladatele: všechny chyby byly ponechány bez oprav, např. Živkov místo Žižkov, Nuske místo Nusle, Gebhard místo Gebhart, Vank místo Vaněk (místo Hašek) atd atd. Text byl oproti originálu rozčleněn do odstavců.

+ Šamanova poznámka: K.H. Frank - míněn nacistický válečný zločinec, který se osobně podílel na potlačování demonstrací 28. 10. 1938, zavření českých vysokých škol i českých vysokoškoláků a vyvraždění Lidic. Češi to však nedovedli ocenit!