Když jsem v roce 1975 nastoupil v Závodech elektrotepelných zařízení v Hloubětíně jakožto inženýr/konstruktér - začátečník, dostal jsem za svůj vůbec první úkol napsat návod na ovládání drobné středofrekvenční ohřívačky výkonu 75 kW. Takže jsem si shromáždil ovládací schémata, nakreslil si, co se udělá, když zmáčknete jaký knoflík, načež jsem tušený děj začal přetavovat do literárního útvaru, srozumitelného každému běžnému uživateli - tedy uživateli, který se hodlá obtěžovat četbou něčeho, co dávno zná...

A tu jsem narazil na jednom výkresu na zjevnou chybu - citovaly tam podnikové "standardy", ktežto já jsem věděl, že se vždycky mluví o "standartech", o "standartním řešení situace", "standartním jednání". A dokonce jsem se cítil povzneseně nad svými předchůdci, kteří neznají češtinu! Pro sichr jsem se podíval do (vyženěného:) slovníku - a zahanbeně seznal, že vůl jsem já. Ovlivněn špatnou výslovností televizních hlasatelek a politiků jsem skočil na špek. Ano, vy to víte: standartního nic není. Existuje "standarta", což jest nevelká, obvykle čtvercová vlajka či pevná deska neb podélný pás látky s nápisem, heslem apod., nošený v průvodu, při manifestacích apod. Jak praví Slovník cizích slov z roku 1966, který od té doby často používám. Že je starý, z minulého století, ba tisíciletí? To je právě dobře! Má tak blíže k původním významům.

Člověku se stane velice často, že když se chce vyjádřit, použije hojně používané slovo. A když je to slovo cizí, pak jen matně zná jeho skutečnou podstatu, a někdy ji zná špatně. Takže vždy, když mi automaticky naskočí nějaký cizinecký výraz, hmátnu po již jmenovaném slovníku - a mnohdy zjišťuji, že čeština má mnohem barvitější a přesnější náhradu! Cizí slova známe vlastně jenom v kontextu. Ihned zalistuji a zestručním: "v souvislosti se sousedním textem" - to bylo jednoduché. Jenže co třeba počít s takovým slovem, jako "juvenilní"?

Latiníci vědí přesně: "mladistvý". A "juvenilie" jsou umělecká či vědecká díla z mladých let autora, někdy i prvotiny. Jenže jak to, že já to mám uloženo v hlavě a v kontextu s něčím strašně starým? Podívám se do slovníku a vím. Slovo "juvenilní" se používá v sousloví "j. vody": podzemní vody proniklé do horních vrstev zemské kůry z hlubin Země; vodní složky minerálek, které se prodírají na povrch poprvé. Takže - když se k nám taková juvenilní voda dostane, tak je už pěkných pár desítek tisíc let stará! (A zrovna tak uleželá k vaření třeba budějického piva.) Podobně můžeme znát například Goetheho juvenilie, ale těžko Wolkerovy. Neb ten umřel mlád. Goethe zemřel v třiaosmdesáti, ale ještě asi deset let předtím se stihl zamilovat do devatenáctileté slečny von Levetzow. Okolí to pobuřovalo. Ulriku asi ne - ale ke svatbě nedošlo. Johann W. nebyl vilný - pouze juvenilní!

Ano, na to, abyste byli pořádně juvenilní, musíte nejdříve patřičně zestárnout...

V poslední době na mne z různých politických debat vyskakuje další oblíbené slůvko: "marginální". Co na to slovník? Latiníci opět vědí. "Marginálie" jsou poznámky na okraji textu, "marginální" značí okrajový. Kdyby řečník řekl, že se jedná jen o okrajovou věc či o věc, která je za okrajem jeho zájmu, drobnost, zbytečnost, přehlednutelnou maličkost, byl by přesnější. Protože "marginálie", tedy poznámky na kraji knihy, jsou někdy zajímavější, než celá kniha! Nebyly v době, kdy byla kniha vytištěna, či dokonce krasopisně opsána.

Všechny knihy jednoho vydání jsou stejné, liší se jen margináliemi. A když si poznámku na okraj přičinil třeba Václav Havel nebo Jan Ámos Komenský, pak má tato "okrajová záležitost" mnohem větší cenu, než celá kniha...

Ostatně, lidský život je také ohraničen dvěma marginálními věcmi: narozením a smrtí. Ale to jen tak na okraj...

997. Šamanovo doupě
Psáno v Praze na Lužinách dne 6. února 2006

Citováno:
Slovník cizích slov
Státní pedagogické nakladatelství
Praha 1966, 1. vydání
(c) dr. Ladislav Rejman, Praha 1966