Bylo, nebylo. V mém rodném Liberci se před dolníma kasárnama rozkládalo náměstí Sovětské armády a na tom náměstí stála socha Josifa Vissarionoviče Stalina. Žulová socha z místní liberecké žuly, ze stejné, jako stála podobná socha J. V. Stalina na pražské Letné.

Tahle ale byla menší, snad tři metry. Vožď byl nakročen jednou nohou kupředu, pod klopou svého těžkého žulového kabátce měl zaklesnutu pravou ruku. Hlavu mu krášlily husté vlnité vlasy, nad přísně usměvavými rty se vlnil mohutný knír.

A možná vypadal jinak, neboť jsem za svého dětství viděl mnoho sošných Stalinů. Dnes si to nezkontroluju, protože ta socha na onom náměstí (dříve Kasárenském, nyní Štefánikově) už, kupodivu, nestojí. Když tam ale stála, byl nynější parčík ve své dolní části vydlážděn širokými kameny, na nichž dvakrát do roka noví vojáci Československé lidové armády skládali pod žulovýma očima ocelového muže přísahu.

Jako dítě jsem Stalina miloval. Věděl jsem o něm hlavně z dětských knížek, hesel a portrétů. Vyrval naši zemi německému nepříteli a naše antifašisty z koncentráku (to jsem ještě nevěděl, že tátu konkrétně zachránili Amíci). Vedl SSSR a celý tábor míru do zářné budoucnosti. Byl přitom krajně prostý, skromný, jasnozřivý, avšak nesmlouvavý! Myšlenky měl křišťálově jasné, a uplatňoval je s drtivou logikou. Byl největším světlem světa, koryfejem vědy, velkým vůdcem dělnické třídy, geniálním stratégem, který se nesmazatelným písmem zapsal do knihy dějin. Byl nejen naším učitelem, ale vlastně i otcem rodným!

Když mi bylo asi deset let, začal jsem sbírat známky. Maminka pracovala jako sekretářka ve firmě, která vyvážela své výrobky do Sovětského svazu. (Kam jinam?) A tak mi nosila domů známky, vystřižené z obálek. Sovětské byly tak krásně barevné! Hlavně ty z moskevského metra. Bohužel, když jsem je (zcela neprofesionálně) odlepoval v horké vodě z papíru, tak se mi anilínové barvičky rozpily.

Horší osud ale čekal známky s J. V. Stalinem. Jednou si ke mně přišel vyměňovat známky filatelní kolega ze školy. Když uviděl stránku, kterou jsem v albu věnoval našemu vůdci, jen si odfrkl, a pravil opovržlivě:

„Ten Stalin, to byla ale taky pěkná svině!“

Byl rok šedesátý a nějaký, a každý nepřítel socialistického zřízení to věděl. A protože to jako první věděli naši komunisti, tak to občas mohl někdo i v soukromí takto natvrdo prohlásit. Pravdou pro mě se to stalo až v okamžiku, když strhli Stalinovu sochu. Tu libereckou.

Pak jsem pečlivě vypreparoval všechny Staliny z mého filatelistického alba, a spláchl je do hajzlu. Stejně, jako jsem to dříve udělal ve zděděném albu s Hitlery. Inu – amatér...

Při budování komunismu se staly jisté chyby, soudruzi a soudružky, či spíše zločiny, pánové a dámy – a za ty všechny mohl jedině Stalin, ta, ehm, rozporuplná bytost.

Stalin v Moskvě, 2010

Stalin z náměstí Sovětské armády zmizel, ale jednou se zcela nečekaně vynořil. A to na hromadě smetí za plotem těch dolních libereckých kasáren, kde jsme si jako kluci dělali „bunkry“, a kde rostla vysoká a chutně šťavnatá rebarbora. Tu si pamatuji. A pak toho zahozeného Stalina, přesněji řečeno jeho žulovou hlavu.

Tehdy jsem nechápal, jak se na ten smeťák dostala, ale nyní si rekonstruuji její pouť takto: Socha byla asi nejdříve přesunuta do prostor kasáren, kam vjela tedy přední branou. Vlivem vnitřní armádní peristaltiky byly její součásti nejspíše vypuzovány do stále odlehlejších koutů kasáren. Až ji (alespoň tu extrémně neanonymní hlavu) nakonec někdo přesunul zadními, jinak věčně zamčenými vraty do odpadu, jenž se nacházel v úvalu pod naší ulicí Ant. Beera (dnešní Svojsíkovou).

Tu hlavu stále krášlily husté vlnité vlasy, nad přísně usměvavými rty se vlnil mohutný knír. Ale nos už měla uraženej. Kamarádi se s nadšením pokoušeli kameny tu hlavu rozmlátit. Poskakovali po ní, dupali, ale žula odolávala. Inu – liberecká!

Také jsem si několikrát poskočil po Stalinově hlavě, ale nějak jsem v sobě nemohl vzbudit to nadšení.

To už jsem si přečetl Simonovův román Živí a mrtví. Byl to další z ruských válečných románů, ale tenhle popisoval začátek Velké vlastenecké trochu jinak než ty předcházející. Rudoarmějci zde neustupovali na východ s radostnými písněmi na rtech a pokřikem, jak chytře Stalin láká frice do hloubky neporazitelného Ruska. Ne, tady byla popsána neschopnost velení, včetně jeho nejvyššího vůdce. Nejvíce mne však zarazilo, že sovětští vojáci, kteří se probili z obklíčení, byli odzbrojováni – a posíláni transportem na Sibiř. Ještě se tehdy muselo číst mezi řádky a domýšlet naznačené, ale to jsme se naučili. (A nezapomněli!)

Hlavně nám neměli o Stalinovi lhát, myslel jsem si naivně ve svém nezralém mládí. Měli ho soudit, když ještě žil, a ne mu urážet žulové hlavy. Které neměly být nikdy vytesány... Inu – nezralá naivita!

Byly takové doby, možná i budou.

Putin v Liberci, 2014

Nedávné ruské filmové dokumenty z „Velké vlastenecké“ Stalinovy válečné zločiny na vlastním národě zatajují a vytvářejí znovu obraz tohoto masového vraha jako osvoboditele lidstva. Ruská federace je zemí, která se vrací ke svým hrdinům, carům i komunistickým diktátorům. Ruská televize je státní televize a v čele ruského státu stojí neostalinista. Není třeba čísti mezi řádky.

Prezident RF Vladimir Vladimirovič Putin např. v prosinci 2013 při jednom ze svých čtyřhodinových představení pro ruské novináře a ruský lid přirovnal Stalina k dávnému anglickému vůdci Oliveru Cromwellovi (1599 – 1658). Stalin (1878 – 1953) prý nebyl o nic horší než „prohnaný“ Cromwell, nu – a v Británii sochy Cromwella přece stojí, ne? Stalin si tedy zaslouží stejnou čest.

Je pravda, že v Rusku a postsovětských diktaturách se ještě sochy, busty, reliéfy a jiná vyobrazení báťušky Stálina z dob SSSR vyskytují. A již se plánuje vztýčení nových. Ale u nás zatím ne.

To je dobře. Nebudeme jim pak muset urážet žulové hlavy.

Psáno v Praze dne 16. června 2015