Českou minulost zdobí mnoho slavných činů. Existují velké události, které si stále připomínáme. Klademe věnce k památníkům známých hrdinů. A je to tak správné. Ale vedle hrdinů známých, existují i hrdinové neznámí. Jejich hrdinství bylo nenápadné, protože i činy, které konali, byly nenápadné. Nenápadné, ale pro mnoho lidí životně důležité.

Fanča byla obyčejná vesnická dívka, která v době první republiky přišla do Prahy z Modlíkova u Přibyslavi do služby. Po čase si našla známost, pak se vdala. Už nesloužila, stala se z ní normální ženuška v domácnosti. S mužem Rudou žili v malém bytě v jedné vedlejší nuselské ulici. Narodil se jim synek Jirka. Žili drobný malý spokojený život. Než přišel Adolf Hitler.

Pak se ukázalo, že Ruda vlastně není člověk, ale podčlověk. A každý, kdo se s takovým elementem stýká, musí nějak přijmout jeho osud. První hrdinství, které tu zaznamenávám, bylo, že se Františka se svým mužem nerozvedla.

Do nenávratna odcházeli strýčkové a tetičky, sestřenice a bratranci a když přišel jeho čas, musel Ruda od rodiny odejít také. Žena Fanča mu do transportu dala i přídělové lístky. Bez lístků se nedalo ve válce normálně nic koupit. Příděly se stále snižovaly a podlidé měli pochopitelně také podnormativní příděly. Možná budou tátovi k užitku, myslela si. Až v narvaném dobytčáku Ruda pochopil, že mu ty lístky ale k ničemu nebudou. Složil je do čtverečku, na jejich rub tužkou napsal "prosím předejte mé rodině" a připojil nuselskou adresu. Dostal se k okýnku, a když projížděli kolem skupinky lidí u trati, lístky vyhodil. A ty lístky potom v kastlíku skutečně Fanča našla. Řeknete - to přece nebylo žádné hrdinství. Jenom ty lístky sebrat, neutratit, jet s nimi do Prahy, do domu, kde bydlel člověk, kterého vezli do koncentráku... Možná, že ten byt hlídá gestapo? Nehlídalo. Ale to ti neznámí hrdinové nevěděli.

Byt hlídala nanejvýš domovnice. Co za ní chodil jeden Němec v uniformě. To zase věděli obyvatelé toho domu. Ale stejně jeden soused, pan Karlovský (ten, jehož syn je teď lékařem někde v Českých Budějovicích), zorganizoval v domě sbírku pro opuštěnou rodinu. Z čeho jinak by ta rodina žila, když živitel odjel? Ti sousedé byli také hrdinové. Jen několik čísel odtud, ve stejné ulici, pár let předtím gestapo dostalo jednoho ze Tří králů - Mašína a vysílačku SPARTA II. Střílelo se, Morávek s Peltánem utekli. Tenkrát ještě. Ale jiní lidé utéci nemohli.

A pak se Františce narodila ještě dcerka Anička. Fanča se tak bála, že je pošlou do transportu, že uvažovala o různých eventualitách. Jedna byla, že Aničku předá vzdáleným příbuzným. Další, že sebe i své děti zabije. Nakonec našla úkryt v rodné vesnici na Přibyslavsku. U chudé rodiny, která měla chalupu o dvou místnostech. Ve stráni za domem vyhloubili díru, kde by se Františka s dětmi v nouzi schovala. Za humny byl les. Tam našli útočiště, když už byla vojáků plná ves. Celá vesnice musela o ukrývaných vědět. Někdo je taky musel krmit. To bylo už dávno po Lidicích, po heydrichiádě. Nikdo je nepráskl. Od nikoho neslyšeli křivé slovo. Všichni ti lidé byli hrdinové! Taky proto se tahle rodina po válce zase setkala s tatínkem Rudou. S tetičkami a strýčky už ne...

Načež vypukla svoboda. Nacistický režim byl poražen. Nastalo účtování. I v té nuselské uličce. Povstali noví hrdinové, kteří si přišli pro paní Novotnou, Němku, co bydlela ve vedlejším domě. Ale nenápadní hrdinové, její sousedé, jim řekli - koukejte padat. Ta paní tady žije odedávna, nikdy nikomu neublížila, nechte ji být. Další sousedé v ulici Pod Terebkou se opět ukázali jako hrdinové.

Říkáte, že to nebylo hrdinství? Jenom normální slušnost? Víte, byla doba, kdy právě normální slušnost byla tím největším hrdinstvím!

Psáno v Praze v březnu 2002, poprvé na NP vyšlo 26.3.2002

K tomuto článku lze volně diskutovat v hospůdce U hřbitova, která byla pro tyto účely otevřena na Šamanově blogu.