Smyslná slůvka mají vzbudit u případného sexuálního partnera vášeň. Kdo jich užívá, budí dojem, že si libuje v erotice. Toto nebude psaní o smyslnosti, avšak o nesmyslnosti, přesněji o nesmyslném užívání slov. O užívání slov v jiném smyslu, než mají, případně ve špatném smyslu. Samotný nadpis budiž prvním takovým případem.

Vynechme paskvily, jimiž se hemží zejména sociální sítě. Bohužel, stalo se již zvykem, že nesmyslně užitá slova se začasté objevují v televizním vysílání, přičemž televize je stále ještě slovotvorným médiem. V minulém týdnu mě zarazilo tvrzení téměř mladistvé reportérky ČT, že hovoří s „nestranným starostou“. Nestranný je ten, kdo nikomu nestraní, v případě rozhodování nikomu nenadržuje, je nezaujatý, neutrální, objektivní. Což onen muž mohl býti, avšak to patrně reportérka nechtěla říci. V demokracii se mohou do starostenské funkce dostat i nestraníci, v tom případě však nejsou „nestranní“, avšak „nestraničtí“, v současnosti spíše „nezávislí“, a to onen pan starosta nejspíše byl. Ale kdo ví? Třeba to byl straník, avšak se smyslem pro čestnou hru...

Další podobné televizní perly následují:

„Protestant“ (na demonstraci) místo „protestující“.
„Příbytek obyvatel“ (opak úbytku) místo „nárůst počtu obyvatel“.
„Milostivá prohra“ 0:1 místo „milosrdná prohra“.
„Čelní autor“ místo „čelný autor“.
„Kraví mléko“ místo „kravské mléko“...

Očekával bych, že takové kraviny posléze omladině napraví nějaký zkušenější kolega – pokud ovšem ti zkušenější již nebyli vyhoštěni v rámci úsporných opatření, neboť měli zbytečně vysoký plat... Ale možná to vadí jenom mně, původem technikovi, který nikdy neví, co je správně, a hledá to, protože ví, že neví. (Anebo když to špatně napíše na Psu, tak dostane od čtenářů vynadáno.) Technikovi, který má ale hodně naposloucháno i načteno (ba i napsáno). Neumí třeba psát, avšak slyší!

Copak reportáž, tam se člověk lehko ukecne. Ale ve zprávách... Ve zprávách by dostal hlasatel nejspíše pokárání, kdyby pozměnil paskvil přetáčející se mu na čtecím monitoru. Tragické je, když se slovní nesmysl ocitne v nějakém naučném pořadu. Viděl jsem dokument o jednom skotském ostrovu, jenž je obydlen potomky lidí, kteří tu kdysi ztroskotali se svou lodí. Komentátor označil jejich předky za „ztroskotance“. (Naštěstí nikoli za „zaprodance“.) „Ztroskotancem“ je skutečně v češtině nazýván člověk, jenž ztroskotal – avšak ve svém životě. Je to knižní výraz, a v komunistické propagandě tak byli nazýváni i emigranti a nepřátelé režimu. „Ztroskotanec“ opakovaně selhal v důležitých záležitostech, stále se mu nedaří, prostě – je to smolař, břídil, troska. V dnešní mladořeči „lúzr“ (z anglického loser, aneb ten, kdo prohrává). Pro člověka, jenž přežil ztroskotání lodi nebo kosmické lodi používáme v češtině tradičně jiné slovo: „trosečník“.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (2. vydání, Academia 2003), který používám jako jeden z ověřovacích zdrojů, však slovem „ztroskotanec“ skutečně označuje člověka, jenž ztroskotal, a zachránil se na ostrově. Můj cit pro jazyk se však tomu vzpírá. Nevzepřel se proti tomu cit pro jazyk překladatele (šlo o pořad BBC) ani korektora. Předpokládám tedy, že vizuální média si ještě platí (alespoň pro překlad převzatých pořadů) korektory. Což nejspíš neplatí pro noviny, kde jsem už třikrát za poslední rok četl (v různých listech), že někdo „hybernuje“. Nešlo nikdy o odborný článek, avšak o fejetonek, rozverný sloupek uvolněného novináře. Jednoho jsem si vážil, tak jsem mu napsal a on přiznal chybu a kál se. Později jsem už neměl sílu odvracet snad nevyhnutelný posun pravopisu.

Pokud nevíte, tak správný výraz pro útlum životních funkcí živočichů v zimním období a podchlazený spánek budoucích astronautů či pacientů zní „hibernace“. (Přesněji „nezní“, ale píše se.) Pražská Hybernská ulice se jmenuje podle domu U Hybernů. Zdejší kostel přestavěli a nový klášter přistavěli totiž františkáni. A protože to byli františkáni z Irska a protože Irsko se v latině zove „Hibernia“, byli to pro Pražáky „Hybernové“. (Takže již čeština 17. století použila ypsilon v názvu. Ale neujal se. Zatím...) Psal jsem o posunu v pravopisu. Jako školní dítko jsem se stal obětí takového posunu u slova „syrup“, jenž náhle zmizel z „vybraných slov“ (dnešních „vyjmenovaných slov“) a vrátil se ke své latinské podobě „sirup“.

Jiné posuny v pravopisu jsou předcházeny posuny ve výslovnosti. V nedbalé výslovnosti veřejných mluvčích. A tak se do nových svobodných pravidel češtiny dostal jako povolený i takový patvar jako „diskuze“. Zbavili jsme se komunismu a máme „komunizmus“. Ano, já vím, že už se dávno nepíše „president“, ale to se vždy (a správně) vyslovovalo „prezident“. Avšak „diskuse“ se psávala s hláskou „es“ a také se vyslovovala s „es“. Než přišli komunističtí nevzdělaní šmatlové a později „demogratičtí“ šmatlové, jejichž slovní projev zmrzačil češtinu, nejdříve mluvenou, posléze i tu psanou.

Naštěstí je nám, staromilcům, ještě dovoleno ve výslovnosti slova „diskuse“ používat původní hlásku „es“. Už však nesmíme držeti se daného kursu, jenom „kurzu“, ale stále o tom ještě můžeme vést „diskurs“ (či „ďiškurs“)...

Moje vlastní nedbalá výslovnost mě vedla k tomu, že jsem se jakožto mladý inženýr namyšleně posmíval podnikovým „standardům“. Jasně přitom popisovaly standartní součástky, standartní materiály, věci, které se ve firmě standartně používaly. Proto to měly být medle „standarty“! Anebo ne? NE!!! Nahlédnutím do manuálu zvaného Slovník spisovné češtiny (vydání 1970) jsem zjistil, že nemám pravdu. Ani já, ani tehdejší i dnešní televizáci a rozhlasáci, moderátoři a jiní baviči, kteří informují o „standartní situaci“ před hokejovou brankou nebo o „standartním řešení“ politické situace. Ve všech těchto případech se má (a jde to!) vyslovovat „standardní“, aby se vyhovělo pravopisnému „standardu“!

„Standard“ je totiž ustálená míra, obvyklá úroveň, norma. Proto se i součástky „standardizují“, nikoli „standartizují“. Totéž platí i pro ony standardní situace a nestandardní řešení.

„Standarta“ je pak například pruh látky s heslem, nesený v průvodu, či „menší prapor, zpravidla vyztužený“. Třeba standarta prezidenta republiky. Proto by se snad i heslo „Pravda vítězí“ mohlo nazývati heslem „standartním“ (jsoucím na standartě:).

Já vím, že se to ví. Pak to ale také tak vyslovujte, prosím, standardně. Abychom se pak jednou třeba nedočkali, že nad Hradem zavlaje „standarda prezidenta republiky“. Je to standarta.

I kdyby to třeba byly jen trenýrky.

(Psáno v Praze na Lužinách dne 16. února 2016)