12.11.2019 | Svátek má Benedikt


ŠAMANOVO DOUPĚ: Šedesát let se Semaforem

2.11.2019

Za mého dětství ve zlatých šedesátkách zpíval z rádia konvalinkám vodopád, ozývaly se děti z Pirea a dovídali jsme se, že je krásné lásku dát. (Až dnes doceňuji kvalitu oněch textů, které melodickými hlasy přednášeli Yvetta Simonová s Milanem Chladilem.) Ale věčným omíláním se člověku časem zprotivily. A pak najednou zazněly jiné šlágry s nečekanými texty. Dítě školou povinné nechalo spát kotě v botě a dívka, co měla vlasy samou loknu si obula džíny na tělo. A bylo těch písniček tolik, že se nestačily omlít. Desítky nahraných a stovky nevysílaných. Některé byly odvysílány jenom v rámci rozhlasového pořadu Gramotingltangl, který šel v letech 1965-1968 na stanici Československo II od asi půl sedmé večer. Uváděl je Jiří Suchý, ale i Jan Werich, Miroslav Horníček a Ivan Vyskočil (starší).

Semafor

A některé pro mě neznámé písničky jsem mohl slyšet ještě na liberecké ZDŠ 5. května (název ulice, ne datum) díky velkorysosti naší třídní paní učitelky Auředníkové někdy v polovině šedesátek. Mívali jsme na hodiny hudební výchovy připraven gramofon, na kterém nám občas přehrávala ukázky z klasické hudby. A jednou jeden spolužák (myslím, že Mach) přinesl jakési semaforské elpíčko a pustili jsme si ho během té vyučovací hodiny celé! (Nevím které, byl jsem přesvědčen, že Toulavé zpěváky, ale ti vyšli až v roce 1969. A to díky Klubu spřízněných duší při divadle Semafor, který ji vydal v Supraphonu jako zájmovou desku v počtu tehdy směšných 1000 kusů, což byl přibližný počet členů onoho klubu. Vyženil jsem desku číslo 865. Jak bude patrno dále.)

To jsem ještě nevěděl, že je Jiří Suchý velký a skromný básník a Jiří Šlitr geniální skladatel s velkými ambicemi. (Snil o tom proniknout i na Broadway, jak naznačuje „buffo-opera“ Dobře placená procházka z r. 1965, která se dostala jako inscenace na televizní obrazovky o rok později. No, dostala se r. 2007 alespoň na prkna Národního divadla.) Ani jsem nevěděl, že divadlo Semafor bojuje s bolševickým šimlem. Hostovalo totiž nejdříve v divadle Ve Smečkách (později tu byl a dosud snad je Činoherní klub). V roce 1961 je odtamtud vykmitli, protože se divadlo najednou muselo rekonstruovat. (Zákaz by byl v té době pro popularitu S + Š už neakceptovatelný.) Během dalších let se Semafor přesouval po asi třinácti destinacích - od Gongu ve Vysočanech až po Klicperovo divadlo v Kobylisích. Pak se najednou ukázalo, že po rekonstrukci jaksi, promiňte, ale ve Smečkách s vámi už nepočítáme.

A tady se poprvé ukázala moudrost Strany. V roce 1964 navštívila představení Jonáš a tingl-tangl čtrnáctičlenná delegace ÚV KSČ v čele se soudruhem Jiřím Hendrychem, takto hlavním komunistickým ideologem. Načež bylo přijato usnesení, že takové skvělé divadlo potřebuje své vlastní prostory, a začala skutečná rekonstrukce divadla v pasáži Alfa (dříve a dnes Stýblo), kde Semafor sídlil po dlouhá léta (až do další rekonstrukce v roce 1993).

Proč ta vlídnost ze strany papalášů? Inu - i oni měli děti, které byly už odkojené Semaforem! A jestli vám předcházející scénka připomíná něco z filmu Nejistá sezona, tak jen proto, že pozdější Cimrmani měli stejné potíže se stejným režimem i o dvacet let později.

Jenže Suchý si to později zkazil tím, že podepsal 2000 slov - a neodvolal. (Já sice taky, ale jednak jsem nebyl ještě plnoletý a jednak jsem nebyl tak známý jako populární Suchého hvězda a v tom stotisícovém davu jsem se ztratil.) Poprvé to vypadalo na konec Semaforu po srpnu 1968, kdy Suchý zůstal v Londýně a nevěděl, jestli se má vrátit. Nakonec někdy v září zavolal do okupované Prahy se strachem, co se tam děje. Dělo. Šlitr mu hned vynadal: „Kde seš? Proč nejsi tady? My začínáme pozejtří hrát!“

Vážnější to bylo na konci první dekády, kdy o šílených Vánocích roku 1969 zemřel Jiří Šlitr. Tenkrát s tím chtěl Suchý fakt seknout, ze svrabu ho podle mne dostal kapelník Ferdinand Havlík (skvělý klarinetista, který semaforský band vedl už od samotného počátku), který se stal novým dvorním dodavatelem Suchého a nakonec místo Suchého i ředitelem Semaforu. To v roce 1970, kdy bylo divadlo dokonce zavřeno zcela a úplně natvrdo - což trvalo jen týden, naštěstí. (Dřívější přízeň některých neodstavených vysoce postavených soudruhů trvala.) Do divadla nastoupila i něžná dívenka s kytarou, takto vítězka soutěže Talent 70 Jitka Molavcová, jež se časem stala dalším pilířem Semaforu.

Na podzim roku 1971 jsem se dostal konečně na kolej do Prahy a mohl začít navštěvovat různé kulturní pořady. A kulturní pořady navštěvovaly i naše studentské koleje ČVUT na Strahově. V Klubu Jednička se zčistajasna objevil živý Jiří Suchý! a byl tak nablízko, že si na něj mohl člověk sáhnout. (No, nesahal jsem, ale nechal jsem si podepsat knížku jeho Písniček, kterou ještě v roce 1969 stihl vydat Československý spisovatel.) Nešlo o osamělý pořad, ale opakovaný, teď nevím, jestli každý týden, ale spíš každý měsíc. Ale bylo to skvělý. Krom starších písniček (jejichž text jsme museli občas připomínat) zpíval a četl Jiří Suchý i nové věci, které připravoval do divadla. Na klavír ho doprovázel nenápadný starší klavírista ze Semaforu a ve zpěvu zářivá mladistvá kandrdasí sexbomba Dáda Patrasová (to ještě studovala). A tak si na nás zkoušel reakce a my měli to štěstí, že jsme některé perly mohli slyšet dříve než diváci Semaforu.

Dostat se do Semaforu nebylo jednoduché. Když začal předprodej na další měsíc, tak se vždy v pasáži Alfa stály předlouhé fronty až na Václavák. To jsem nehodlal absolvovat. K pokladně jsem přicházel až další den, kdy už byly jen lístky k stání. Ty zato stály jen pět kaček, které jsem mohl na kulturu ze svého sociálního stipendia lehce obětovat. Jako první jsem viděl hru se zpěvy Čarodějky, ze které jsem byl poněkud rozčarován. (Suchý na tom prý byl podobně a říkal si, že by už měl s divadlem sám skončit.) Ale! Na konci tohoto neslaného představení byla předvedena balada Svatební košile z připravovaného představení Kytice. Dívenku zde hrála Jitka Molavcová, jejího umrlého milého skvělý Jiří Helekal. Ústřední dvojici pak doprovázel skvělý sbor C&K Vocal. To bylo něco! Jedno z nejlepších čísel připravovaného představení, kde „spoluautor“ Karel Jaromír Erben dostal největší prostor. Znovu jsem si pak přečetl originál KJE a zjistil, že byl opravdu skvělý básník, kterého nám škola jenom znechutila. (Moji Kytici si pak půjčovala spousta známých, i knihovny zaznamenaly nápor zájmu o tento titul.)

Kytice nakonec Semafor zachránila, v první fázi se odehrálo 600 představení. A tu Svatební košili jsem viděl mockrát. Poprvé v těch Čarodějkách. Podruhé a potřetí v rámci standardního představení. A třikrát jsem byl na Kytici v Semaforu načerno. O přestávce se totiž z divadla do pasáže Alfa vyvalil dav obecenstva, někteří si dali něco u baru, jiní pokuřovali a debatovali. I v zimní sezoně jsem sjížděl ze Strahova do města jen v sáčku, tedy bez kabátu, takže nebyl problém vmísit se do davu. A společně s ním pak vplout i na místa pro místa na stání (v úrovni asi patnácté řady). Omluvou mi budiž, že na Kytici byla brzo vyprodána i místa k stání. No a protože druhá polovina začínala právě Svatební košilí, tak jsem si ji mohl vychutnávat celkem šestkrát.

Polednici v podání fenomenálního Josefa Dvořáka tedy jen dvakrát. Vypadalo to, že Jiří Suchý našel parťáka, se kterým by mohl pokračovat i dál. Před samotnou scénkou nechal Suchý obecenstvo (myslím ale, že jen první řadu) hlasovat, jestli chce Polednici černou nebo bílou. Vítězila bílá! A pak vtrhla na pódium, když Suchý recitoval „vem si ho jen, polednice, vem si ho jen, tuláka, stojí, stojí u lednice, nepracuje, huláká“. „Dej sem dítě!“ žádá Dvořák a Suchý se diví, kdo to na pódium vnikl. Když nakonec zjistí, že ona pod plachetkou osoba o sobě tvrdí, že je Polednice, jme se jí perlustrovat jakožto policajt/esenbák a žádá občanku. V ní vidí, že osoba se jmenuje Polednice, na dotaz po Věku odpovídá „ef el“, ale hlavně má vyplněnou kolonku povolání: „Odbor péče o dítě.“ Načež Suchý pronese:

„Pokračujte.“

Následoval bouřlivý smích - a posléze i povolání do Bartolomějské, kde měl Jiří Suchý podat estébákům vysvětlení, proč uráží členy SNB...

Ale! (Pane Jonáši!) Jednou při tom pravidelném strahovském setkání Jiří Suchý upozornil, že jest přítomna i Eva Lukešová, tajemnice Jonáš-klubu, takto přejmenovaného Klubu spřízněných duší při divadle Semafor, a přijímá přihlášky nových členů. Tak jsem se přihlásil a začal chodit na pravidelné středeční přednášky spřízněných hvězd toho času v nemilosti (od bratří Justů přes Vladimíra Svitáčka až třeba k Janu Vodňanskému). Tam jednou zase nabírala do ochotnického spolku Maryša, který při Jonáši působil, nové členy jeho režisérka Marie Kubrová, načež jsem se stal i členem Maryši. A tam jsem se potkal i se svou budoucí ženou Ivanou Rezkovou, matkou mých dvou potomků.

Ale koukám, že už je to nějaký dlouhý a páteční brzká uzávěrka Psa na mne kyne, takže o tom až příště.

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 1. listopadu 2019.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.