aneb Poslední demoška šedesátek

„Šajbu, šajbu!“ volali diváci před 50 lety při hokejovém utkání ČSSR-SSSR na mistrovství světa. Volali po gólu, ale nikoli v československé, ale v sovětské brance. Byl 20. duben 1972 a mistrovství světa se odehrávalo v Praze.

Byl 20. duben 1972 a já měl v Praze jiné starosti. Pro mě pokračovalo příliš dlouhé zimní zkouškové období. Ten den, byl to čtvrtek, jsem šel podruhé na předmět nazvaný prostě „Matematika V“. Šlo o poslední zkoušku z matiky při studiu na elektrotechnického inženýra (obor silnoproud), se kterou jsme na FEL ČVUT skončili už v třeťáku. Jo, už od druhého járu jsme měli matematickou analýzu, algebru a analytickou geometrii pěkně pohromadě. No, a já tu poslední zkoušku z matiky neudělal.

O výsledku zkoušek jsem vždy informoval mámu, chtěla to mít z první ruky, aby věděla, kdy se už může těšit na úspěšný konec mého studia. Takže jsem jí vždy večer po zkoušce zavolal. Tedy, až do Liberce by mé volání nedolehlo, takže jsem telefonoval. Meziměstsky. V Praze to bylo docela jednoduché. Prostě jsem si dojel ze strahovských kolejí do Jindřišské na hlavní poštu a požádal milou úřednici za okýnkem o spojení na liberecké číslo 235 35. A už za chvilku jsem byl zván do jedné z budek, kde jsem se mohl v soukromí svěřit matce rodné s výsledkem svého dnešního snažení. Nu, nepotěšil jsem ji. Po vykonání trapné povinnosti jsem vyšel ven, kde existoval jiný, lepší svět. Lepší o to, že jsme ten den vymetli Rusáky 3:2 a stali se mistry světa! Takhle, vymetli: Polovinu druhé třetiny a celou poslední třetinu jsme zoufale drželi těsný výsledek. (A všichni jsme s hrůzou vzpomínali, jak jsme v prvním zápase vedli 2:0, pak 3:1, a nakonec jsme jen remizovali 3:3.) Byly to dlouhé, doslova srdce ryvné minuty. Naši hokejisté padali obětavě do sovětských střel, aby se nedostaly k brance. A zachránil nás, jak to bývalo v našem týmu obvyklé, fenomenální brankář Jirka Holeček. (Nedávno mu bylo 78 let.)

Vzpomněl jsem si na to, když jsem tuhle neděli při snídani konzumoval svůj oblíbený seriál Československý filmový týdeník (číslo 1406 z 2379). Maďarská ľudová republika oslávila 27. výročie svojho oslobodenia. Ve februári 1945 po sobě fašisti zanechávali v Budapešti iba trosky. Sovětská armáda a maďarskí dobrovolníci ich po nekolikamesíčných bojov vyhnali. (V októbri 1956 zase v Budapešti vyráběla trosky Sovětská armáda, to se ale v žádném čs. filmovém týdeníku neuplatnilo.) Mezi nejlepší výrobky roku 1971 patří svítilna Star z družstva Mechanika, (baterka se stojánkem), tranzistorový zapisovač, rozkládací „klubovka“, stavební jeřáb a pletací stroj ze vsetínské Zbrojovky... Pražská ZOO začala novou sezonu. Zpěvák Waldemar Matuška se přišel pozdravit se svou kmotřenkou tygřátkem Sutrou. Sloni se konečně dočkali moderního pavilonu s velkým výběhem. Stejně tak i krávy v jihomoravských Zarazicích bydlí v nové technologii chovu. (Uplatnil se tu, jak vidím, nejnovější vynález ve „výkrmnách skotu“ - roštové ustájení, o tom vám řeknu někdy příště víc.) Přežil jsem i předsjezdové rokování zemědělců, dokonce i výuku dvouletých dětí ve hře na housle japonskou metodou Suzuki. A nakonec přišel sport. Hokejový zápas ČSSR-SSSR.

Některá jména hokejistů si ještě pamatuju. Nejvíce samozřejmě brankáře Jiřího Holečka, bratry Holíkovy (Jarda dal poslední gól), Fardu, který dal taky gól (ale že první gól dal Nedomanský jsem si osvěžil až teď), kapitána Františka Pospíšila, trenéra Pitnera. Ze sovětské sborné komandy mi utkvěl nejvíce surovec Ragulin a brankář Treťjak. Ve filmovém týdeníku vedeme 3:1, ale: „Sověti se nevzdávají. Hrou hodnou jedenáctinásobného mistra světa, čtrnáctinásobného mistra Evropy a čtyřnásobného olympijského vítěze, připravují našemu mužstvu horké chvíle.“ Líčí nadšeně filmový komentátor. (Jen se nepo*er!) A skutečně, daří se jim umístit třetí, vyrovnávací branku. E? Snad jsme tehdy vyhráli, ne?

No jasně, koukal jsem na týdeník. Ten šel do kin vždy s týdenním zpožděním ve čtvrtek. Někdy i s dvoutýdenním zpožděním, když zachycoval zrovna čtvrtek. Koukal jsem na záběry z našeho prvního zápasu, kdy jsme remizovali, přece. Sledoval jsem ho tenkrát v přímém přenosu v televizní místnosti na koleji. Samozřejmě, že i ten druhý. Teprve po něm jsem šel telefonovat na tu poštu matince, abych ji seznámil s výsledkem svého mače. Já v druhém kole prohrál, ale naši se stali mistry!

Měl jsem tehdy radost stejně jako lidé okolo mne, kteří začali tvořit hloučky na Václaváku. Stovky lidí sestoupily do jízdní dráhy a volaly různá, i nesportovní hesla. Byly tři roky po tom, co jsme Rusáky porazili na mistrovství světa ve Stockholmu. V tom roce 1969 mělo být mistrovství taky v Praze, ale kvůli ruským okupačním tankům se zde nekonalo. Před těmi třemi lety jsme sice nezískali zlato, ale zlatí ti naši hoši stejně byli. Pro nás. A to těmi vítěznými čísly 2:0, 4:3. (Máma tehdy říkala: „Vidíš, jak ti Rusáci drží hokejku? Jako samopal!“ Nu, měli jsme v Liberci nedávné zkušenosti s tím, jak Rusáci drží samopal... V Československu nato proběhly oslavné demonstrace s ruskou provokací, kdy byla vysklena výloha pražské kanceláře Aeroflotu. Sovětští maršálové s tím byli nespokojeni, takže byl pak Dubček odstaven z nejvyšší pozice a 1. tajemníkem ÚV KSČ se stal JUDr. Gustáv (původně Augustín) Husák.

Je pravda, že jsem se do tehdy, tedy v roce československého veltmajstrovství v roce 1972, do davu nehrnul. Tušil jsem, co by se mohlo stát. Můj budoucí švagr Tomáš takhle jednou v srpnu 1969 vystoupil na Václaváku z tramvaje - a pak byl týden nezvěstný. Zavřený dle zákona, který byl aplikován zpětně - a podepsán právě tím naším hrdinou Dubčekem... (Ale to jsem ještě tehdy nevěděl, že bude Tom mým švagrem.) V té době jsem chodil do dvouletého astronomického kurzu na Štefánikově hvězdárně a v Planetáriu, kde jsem se školil v oboru „demonstrátor“ (což je člověk, co v kopuli hvězdárny vykládá návštěvníkům astromoudra - a demonstruje je na konkrétních nebeských tělesech), ale to by asi policejním bijcům nestačilo na omluvu. Ti se totiž hbitě dostavili.

V srpnu 1968 na Václavák přijely ruské tanky s okupanty. V srpnu 1969 na Václavák přijely československé tanky s našimi vojáky. Ale hlavně zasahovala Veřejná bezpečnost a Lidové milice. Zatímco policajti neměli ostré, lidoví milicionáři je měli. A STŘÍLELI. A ne pukem... A zabili asi tři lidi - v tom devětašedesátém. Tentokrát (1972) snad poprvé nastupovali hoši z policejní školy v Hrdlořezích. Měli už plastikové štíty, dlouhé bílé obušky - a velké bílé přilby. Vypadali jak kosmonauti. Křičeli jsme na ně: „Gagarin!, Gagarin!“. Než začali mlátit, zmizel jsem směr Strahov. Ani jsem se nenechal postříkat vodním dělem, které prý bolševik zakoupil za drahé devizy ze Západního Německa. Ti kluci, kteří si pro lepší výhled vylezli na lešení, zmizet nemohli. Veřejní bezpečnostníci stáli pod těmi lešeními, a ukazovali jim, ať slezou. Tak slezli - a byli zhaftnutí.

Zásah (ne)bezpečnostních sil už probíhal v modu konce osmdesátek, ale sama demoška se ještě vázala k šedesátkám, k těm slavným hokejovým dnům z března roku 1969. A byla asi na dlouhou dobu poslední. Určitě poslední, na které jsem byl. Na další jsem přišel až 28. října 1988 spolu se ženou Ivanou a našimi dvěma dětmi. Pak už jim soudružky učitelky nic nemohly nakecat. Ale to je jiná povídka...

Že o této drobné demošce (a drobném zásahu „Gagarinů“) tehdejší média neinformovala, to chápu. Ale že se nedostala do povědomí historiků nové doby, je s podivem. Asi jsem o ní včas nenapsal. No jo, vždyť do Neviditelného psa přispívám teprve 25 let...

Psáno v úterý 26. dubna 2022, přesně 50 let poté, co jsem tu matiku napotřetí udělal jako „velmi dobrý“. \ :-)

(Poslední stránka Rudého práva z 21.4.1972 byla sejmuta z archivu Ústavu pro českou literaturu AV ČR.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.