Když jsem byl malej, tedy v padesátých a šedesátých letech minulého století, protékávala mým rodným městem Libercem řeka Nysa. No, řeka – spíše chemicky páchnoucí stoka, v pondělí šmolkově modrá, v úterý zářivě žlutá, ve středu brčálově zelená, ve čtvrtek sytě rudá, v pátek odporně fialová, v sobotu podivuhodně strakatá a v neděli přízračně šedá, podle toho, jakou barvou byl ten den v místních barvírnách barven textil z Textilany.

Byla to tedy změna od devatenáctého století, kdy v září 1865 ve svém fejetonu zachytil dojmy z návštěvy Liberce Jan Neruda:

„Lidé tu vypadají jako marinovaní ouhoři, místo domů jsou zde jen barvírny, Kamenice má v řečišti svém místo vody rozpuštěnou šmolku, – člověka to mrzí, že alespoň nebe není zde zelené nebo červené, aby přece nějaká byla změna! Modro a nic jiného než modro, sukno a nic jiného než sukno!“

Neruda s lehkostí feuilletonisty či bloggera (každý den několikastránkový fejeton se sžíravými útoky na jezuity, Němce a jiné trolly, občas recenze plus práce na rozsáhlejších dílech) přehlédl, v jakémže to jizerskohorském údolí se nachází, a místní řeku nazval Kamenicí, my ale víme, že to byla Nisa. Tedy Nysa v mém předškolním věku, kdy jsem ještě neznal písmenka a slyšel pouze výslovnost.

Bedřichovská přehrada na Černé Nise

Babička Emča Vobořilová, která se narodila ve Vratislavicích nad Nisou roku 1898 (ve stejný rok a na stejném místě jako jistý Konrad Henlein, ale do české školy v Horním Růžodole tedy spolu skutečně nechodili), říkala „Nysa“, dědeček Oto Kovanic, který do Liberce přišel z Kolína v roce 1917 jako voják c&k armády, říkal „Nysa“, všichni Liberečáci kolem mě říkali „Nysa“. Dokonce i rozhlas neustále opakoval tezi o „neporušitelnosti hranic na Odře a Nyse“, neměl jsem důvod pochybovat o tom, že hlavní liberecký vodoteč se nazývá „Nysa“.

Až později jsem zjistil, že třeba jméno, jež by se správně mělo psát Ciryl, se píše úplně obráceně proti pravopisným pravidlům, a sice Cyril. Tady to ovšem nevadilo ve výslovnosti, jako u jména té řeky. Nu dobře, smířil jsem se s tím, že jména a názvy se občas píší jinak, než je napsáno, a Nysa se prostě píše Nisa.

V sedmdesátých letech 20. století jsem vypadl z Liberce. Na dva roky jsem zakotvil na silně elektrotechnických studiích v Poděbradech, kde jsem rádio moc neposlouchal. Ale přece jen občas nějaké zprávy jsem zaslechl. Občas jsem zabloudil do televizní místnosti, kde mě ve zprávách vždy zatahalo za uši, když hlasatelé zahlásili něco o městě poblíž Liberce, jež se zove Jablonec „nad Ňisou“. Jednou jsem se málem skácel ze židle, když dokonce mluvili o Rychnově nad Ňisou, protože se jedná o město Rychnov u Jablonce n.N., které ale leží – nad Mohelkou...

Bedřichovská přehrada na Černé Nise, protipohled z Holubníku

Studia jsem dokončil v Praze, kde jsem se i oženil. Má milá žena Ivana byla sice rodilá Nuselačka, ale hned po absolvování proslulé jaderné průmyslovky zakotvila na pár let v Liberci. Někdy kolem roku 1963 dostala umístěnku v Tesle Liberec, tak to tehdy chodilo. Ve svém rodném městě jsem ji nepotkal, až později jsme se seznámili v Jonáš klubu. A jedna z mála věcí, o něž jsme se hádali, byla právě ta výslovnost říčního jména Nisa. Ivana tvrdě prosazovala měkkou výslovnost, stejnou, jako se v té době už všude mluvilo běžně. Marně jsem se odkazoval ke své z dětství zapamatované tvrdé Nyse.

Ivanu neoblomilo ani to, že tvrdě vyslovují i píší jméno řeky Nysa naši slovanští bratři z Polska. A to stejně u „mé“ Nisy Lužické, jako o něco východněji u Nisy Kladské. Ale stejně i tam se na naší straně hranic vyslovuje měkce Ňisa, jak dosvědčuje můj ostravský bloggerský přítel Starý Kocour. Avšak dodává: „Ale na Frýdecko-Místecko bych nebral na zřetel, tam říkají i »cenťimetr«.“

Jiný bloggerský přítel přímo z Liberce, rovněž generační druh, dokonce taky nejméně ve čtvrté generaci Liberečák, Egon Wiener, pocházející ovšem z vedlejšího Mníšku (nad Jeřicí), taky říká už od dětství „Ňisa“.

Podle Ivany byla tvrdá výslovnost německým reliktem. Jenže to jméno nejspíš Slované převzali přímo od Keltů. Přičemž německy se ona řeka jmenuje „Neiße“, takže žádné Ni či Ny...

Nu, byli jsme oba tvrdohlaví, a zůstali jsme v tomto každý u své výslovnosti. A já byl ještě navíc ještě tolerantní, když jsem Ivance neopravoval výslovnost názvu potoka, který protéká její rodnou čtvrtí.

Žena totiž, jako rodilá Nuselačka, byla křtěná „Botyčem“...

Psáno v Praze na Lužinách dne 1. prosince 2015