Od té doby, co se Rusům nelíbí připravovaný americký obranný štít proti darebáckým státům. Štít, který dokáže zastavit jen jednotlivé a jednohlavicové rakety. Nikoli „omezených“ 1500 raket s multihlavicemi. Ale Rusové svoje obavy vyjadřují dosti rasantně – a to útočnými výhrůžkami proti nám, aniž my bychom se tvářili, že se těmito „obavami“ sami cítíme ohroženi. Nevím, jak politici, ale já se průpovídkami typu „namíříme na vás naše rakety“ či „stanete se naším strategickým cílem, pokud se budete chtít bránit jiným darebákům“ ohrožen cítím být.

Ruská strana se už vloni na podzim při závěrečných jednáních nechala slyšet, že „vazba mezi útočnými a obrannými zbraněmi“ musí být nějak zmíněna. I když nebude vyjádřena přímo v textu smlouvy, ale v samostatném ruském prohlášení, že Rusko může od smlouvy odstoupit, pokud „protiraketová obrana ohrozí strategickou rovnováhu sil“.

A je to tady. Poradce ruského prezidenta pro zahraniční politiku Sergej Prichoďko se nechal slyšet, že 8. dubna připojí Rusko ke smlouvě při jejím podpisu v Praze jednostranné prohlášení v tomto smyslu:

"Rusko si vyhrazuje právo odstoupit od nové smlouvy s USA o omezení jaderných zbraní, pokud by rozsah americké protiraketové obrany ohrožoval ruské národní zájmy." Američané si recipročně mohou ke smlouvě také přilípnout zase svůj dokument.

Jenže – jakou váhu má společný dokument, u něhož jsou jednostranné výminky???

Tak obecně by to až tak zlá zpráva být nemusela. Obě jaderné mocnosti mají evidentní zájem o nikoli jaderné odzbrojení, ale o jeho přiměřené snížení. Dohoda bude nejspíše dodržována i s případnou neratifikací v amerických ústavodárných orgánech. Stejně jako byla dodržovaná podepsaná – avšak neratifikovaná – smlouva SALT 2.

A teď jsme u toho špatného, co mne napadlo při této letmé vzpomínce. 18. června 1979 se sešli ve Vídni prezident Jimmy Carter a generální tajemník ÚV KSSS Leonid Iljič Brežněv, aby podepsali jaderně odzbrojující smlouvu SALT 2. Pokud se dobře pamatuji na komentáře Rudého práva, Sovětský svaz si i při obecném mírotvorném vztahu k USA vymínil, že může podporovat národně osvobozenecká hnutí a vlády v třetích zemích. Třeba v Nicaragui, Etiopii, Sýrii, Lybii. Nebyli přímo vyjmenováni severoirští či italští teroristé a německé Rudé brigády – ale i ty „tábor míru a socialismu“ podporoval penězi, zbraněmi, výcvikem, zdravotní podporou – a semtexem...

Trouba Carter nepochopil, že se na Ameriku Sovětský svaz neodváží zaútočit přímo. Ale přes třetí země na ni vpodstatě útočil!

K podporovaným národně osvobozeneckým hnutím patřil i Afghánistán. V prosinci 1979 v něm vypukla další fáze socialistické revoluce, když sovětské tanky a sovětská letadla zaútočily na prezidentský palác...

Načež v USA nebyla smlouva ratifikována...

Tak z toho mi pro dnešek vyplývají hned tři špatné zprávy:

První: Rusové jsou už při podpisu nové smlouvy připraveni ji porušit.

Druhá: Rusové na USA už teď nepřímo útočí přes třetí země. Připomenu, že íránská jaderná elektrárna byla postavena ruskými firmami – a Rusko odmítá americký obranný program, zamířený proti např. íránským raketám. Zrovna tak Rusko v Radě bezpečnosti vetuje účinnější nátlak na Írán... Rusko rovněž věnuje venezuelskému Chávezovu antiamerickému režimu miliardy na nákup ruských zbraní. Ne, Chávez na Ameriku nezaútočí. Ne na severní a ne teď. Na jižní už útočí. Rusové tak praktikují nevyslovenou, ale existující „druhou Brežněvovu doktrínu“: Zatímco pravice podepisuje mírové smlouvy, levice podporuje nepřátele svého strategického nepřítele...

A ta třetí: Rusové si myslí, že prezident Obama je stejný trouba jako byl prezident Carter. A podle toho se budou chovat v mezinárodních vztazích i nadále. Gruzie byla jen pokusným balónkem...

Nu, Rusové jsou Rusové. Na Barackovi Obamovi teď záleží, aby ukázal, že se Rusové mýlí.

A na Češích, aby své americké spojence podpořili!

Psáno v Praze dne 6. dubna 2010
************************************************************************

K tomuto článku lze volně diskutovat v hospůdce U hřbitova, která byla pro tyto účely otevřena na Šamanově blogu.