ŠAMANOVO DOUPĚ: První oběti za právo sebeurčovací
Jenže ona existuje prvotní nestydatá kmenová doktrína landsmanšaftu o „příčině a následku“: za všechno můžou Češi, protože si zvolili Stalina, vyhnali Němce, rozbili Rakousko-Uhersko a vymysleli si v devatenáctém století národní obrození. (Takto o tom hovoří dnes, kdežto před sedmdesáti lety tvrdili: "Čech nemá na tomto území co pohledávat.") Tato doktrína má i svůj dobře známý název "Drang nach Osten" a bojoval proti ní Tomáš Garrigue Masaryk už v době, kdy ještě nebyl prezidentem.
Ovšem vynechejme protentokrát hádání o vině na rozpadu mocnářství či "degrety", vypusťme zcela války první i druhou světovou, nechme stranou českou genocidu statisíců nevinných německých dětí, žen a starců, a podívejme se, co bezprostředně předcházelo onomu čtvrtému březnu, kdy - slovy sudeťáků - byly první oběti za právo sebeurčovací. Pokusím se o stručnost, zájemce o problematiku odkazuji na samostudium přiložených dokumentů.
14. 10. 1918 se v Čechách konala generální stávka, jako protest proti vývozu potravin do Rakouska.
14. 10. 1918 oznámil dr. Edvard Beneš spojeneckým státům, že byla vytvořena prozatímní československá vláda. (V té době jsme byli se svými sto tisíci legionáři respektovanou součástí spojeneckých ozbrojených sil.)
18. 10. 1918 T.G. Masaryk jménem této vlády vydal Washingtonskou deklaraci, ve které bylo deklarováno Československo jako demokratická republika.
21. 10. 1918 vyhlásil rakouský Nationalversammlung ve Vídni podivuhodný útvar "republiku Deutsch-Österreich" (viz přiložený obrázek), kterou chtěli Rakušáci spojit s Německem. Tato tříšť enkláv byla rozdělena na "Deutschböhmen" (Egerland und Nordböhmen - Chebsko a severní Čechy), "Sudetenland" (severní Morava s celým Slezskem), "Deutschsüdböhmen" (která měla být přivtělena k Hornímu Rakousku) a Deutschsüdmähren (nové území Dolního Rakouska). Tenkrát hodlali odejít naši Němci domů, do Německého Rakouska - s územím tisíciletého českého státu, avšak bez Čechů. Do tohoto území Rakous-Němci zahrnuli i "německá města" Iglau (Jihlava) a Brünn (Brno). A rovněž území dnešní severní Itálie.
28. 10. 1918 se v Ženevě schází představitel domácího odboje K. Kramář s E. Benešem, který vedl delegaci zahraniční Národní rady československé.
28. 10. 1918 po špatně pochopené zprávě o tom, že Rakousko-Uhersko přijalo podmínky amerického prezidenta Wilsona, propukl v Praze nekrvavý převrat. Lid československý vstoupil tohoto dne v řadu samostatných kulturních států. Česká část nového státu vznikla v rámci hranic Českého království, které bylo samostatnou správní jednotkou i v rámci Rakouska-Uherska.
29. 10. 1918 se k republice Deutsch-Österreich přidali i rakouští Němci sídlící v čerstvém Československu. Ve čtyřech provinciích sestavili čtyři vlády a sněmy, jejichž poslanci zasedli ve velkoněmeckém sněmu.
30. 10. 1918 se k československému státu přihlásila i Slovenská národní rada v Martinské deklaraci: "Slovenský národ je čiastka i rečovo i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa."
14. 11. 1918 revoluční Národní shromáždění sesadilo Habsburky, prohlásilo republiku a Masaryka jejím prezidentem.
Jednání mezi Čechoslováky a Dojč-esterajcháky skončila neúspěchem, z něhož dodnes viní sudeťáci českou stranu: Ta odmítla odtržení pohraničních území a koncem listopadu do něj vojensky vtáhla. Ozbrojený odpor Němci zvedli jen na několika místech. Do konce prosince 1918 bylo celé českomoravské území pod kontrolou ústřední vlády. Němečtí vůdci prchli do zahraničí, ti ostatní přísahali věrnost nové republice. A svou přísahu zanedlouho věrolomně porušili. Záminkou se stala měnová reforma.
Vídeňská emisní banka si po 28. 10. 1918 pořídila nové tiskací stroje, jako pracovní síly nastoupili vojáci. Začal nepřetržitý tisk rakouských korun, 7/24. Do osmi týdnů se měla produkce zvýšit na dvojnásobek. Naše společné hranice ještě neměly spolehlivou ostrahu, hranice na Slovensku vlastně nebyly ani ustálené. Inflační peníze tak mohly nerušeně proudit zejména ke čtyřem pofiderním rakouskoněmeckým vládám v pohraničí.
25. února 1919 byly nečekaně uzavřeny hranice za účelem provedení měnové odluky. Bankovky měly být okolkovány, přičemž polovina oběživa měla být zabavena k nucenému nákupu státních obligací. Nakonec díky různým výjimkám bylo staženo jen 20 % bankovek. Tato Rašínova reforma odstřihla naši ekonomiku od inflačních německých ekonomik a je dodnes dávána za vzor podobným akcím. Teprve po měnové dluce získal náš stát po politické samostatnosti i svobodu hospodářskou. Reforma se týkala všech obyvatel Československa! Jenom sudeťáci však začali řvát, že je ožebračila. Vyšli do ulic s hesly Nieder mit der tschechishen Tyrannei. K tomu se přidružilo i rozhořčení, že Československo znemožnilo účast našich Němců v rakousko-německých volbách. Které se - pozor - týkaly trochu jiného státu než ČSR, jehož byli (tedy nedobrovolně) občany.
27. února 1919 němečtí sociální demokrati vyhlásili na 4. března masové demonstrace, německé odbory se přidaly s generální stávkou.
Vůdce sociálních demokratů Josef Seliger na desetitisícové demonstraci volal: “Neslučuje nás nenávist k českému národu, kterému my jeho osvobození přejeme…Chceme vytrvat v našem boji o právo na sebeurčení …. Chceme společně s nimi vstoupit do velkého, svobodného socialistického Německa!"
Tedy podle Seligera se mělo už v roce 1919 stát území Čech, Moravy a Slezka velkoněmeckým. Mírný posun věrného občana ČSR oproti těm zrádcovským uprchlým Němcům, kteří chtěli jen odtrhnout pohraničí. Ještě jeden Seligerův citát z roku 1919 připomenu:
"My chceme odhodlaně vést boj se stejnou chladnokrevností a stejnou odvahou a být připraveni přinést oběti pro naši vskutku vlastní a největší věc." (Warum kämpfen wir?) Seliger pak bojoval v československém Národním shromáždění, kde byl poslancem od roku 1920. (Ale ještě tentýž rok zemřel.) Německá socdem měla 31 poslanců, německé partaje celkem 72 křesel z 281.
Při střetech 4.3.1919, vyvolaných zejména německými provokacemi, bylo čs. vojskem a četnictvem zastřeleno 54 lidí a zraněno asi 200. Před střelbou však byli naši vojáci biti, kamenováni, demonstranti jim chtěli sebrat zbraně. Byli to legionáři, kteří právě přišli z vojny a kteří se nechtěli nechat zabít uprostřed míru. A střílet se příliš nerozpakovali.
Čeští Němci prý chtěli mezinárodní veřejnost upozornit na “bezpráví vůči Němcům v českých zemích”. (Ve skutečnosti se bouřili proti měnové odluce!) Avšak mezinárodní veřejnost (tehdy ještě) přijala české vysvětlení, že šlo o potlačení bolševické vzpoury. Primárně nevadilo, že se bouří Němci, ale že se bouří proto, aby se přidali k (tehdy) sovětisujícímu se ("socialistickému") Německu. Však taky pražské zastupitelské úřady referovaly domů, že se jednalo o "oprávněnou obranu pořádku a územní integrity státu".
8. března 1919 náš ministr zahraničí dr. Edvard Beneš psal francouzskému premiérovi Clemenceauovi o "těžkých nepokojích bolševických". Příkazy k "německým operacím byly připraveny agenty ministerstva války ve Vídni".
Další bolševické příkazy, které podporovaly odtržení českého pohraničí Sudetskými Němci, přicházely pak z už jen Moskvy:
V červnu 1923 vyhlásil V. kongres Kominterny "právo Sudetských Němců na sebeurčení až k oddělení."
V březnu 1931 totéž vyhlásili na svém 6. sjezdu i naši komunisté. KSČ tehdy mluvila o "právu Němců na odtržení i o české okupační moci v německé části Čech".
Takže, Šaman si vyhražuje, aby byl kvůli uveřejňování pravdivých informací o sudetoněmecké iredentě (šovinistickém hnutí za připojení části jiného státu s vlastní národnostní menšinou) nazýván bolševikem. Po německých bolševicích to byli ruští bolševici a naši komunisté, kteří podporovali Sudetské Němce, aby rozbili a zničili jediný středoevropský demokratický stát.
Téměř legrační v této souvislosti je pak fakt, že při podepsání Versailleské smlouvy (28. června 1919) a po její pozdější ratifikaci Společností národů (10. ledna 1920) bylo Rakousko prakticky jediným státem, se kterým jsme neměli žádné pohraniční spory! Rovněž tak i otázky poválečného vyrovnání s Rakouskem byly vyřešeny už někdy v 70. letech minulého století.
4. března si němečtí vyhnanci nejen z Československa, ale i z Polska, Ruska a dalších zemí vybrali jako vzpomínkový den na své oběti, při kterých dodnes "oplakávají své mrtvé".
Bc. Franz Chocholatý Gröger píše: "Dne 27. XI. 1918 začala systematická anexe všech těch území, které byly podle Beneše považovány za nezbytné pro budoucí rozsah státu a jeho ekonomickou a vojenskou stabilitu. Dokončením anexe německých provincií v polovině prosince 1918 byly vytvořené nové poměry a bylo doufáno, že se v budoucnu nepodaří již nikomu je změnit.... V českých zemích působila událost 4. března jako významný krok ke stmelení Němců z různých regionů v jedno “osudové společenství”, k vytvoření národnosti, které se označovalo jako Sudetští Němci a jimi obývaná území jako Sudety, Sudetenland.. “Březnoví padlí” se stali pro celou dobu republiky symbolem utrpěného a trpěného bezpráví a násilí, tryzny o výročích v řadě měst udržovaly a pěstovaly tyto pocity.... Jsou nadále mementem arogance státní moci vůči jiné skupině obyvatel, která chce mít stejná práva jako většinová část obyvatel."
Prezident rakouské republiky Heinz Fischer rakouskému landsmanšaftu: "Pozvali jste mne, abych zaslal pozdravné poselství Vašemu pietnímu shromáždění, které se koná 6. března 2010 ve Vídni s mottem „Odepřené sebeurčení – včera a dnes“." Pan rakouský prezident se potřeboval ozvat se svou zdravicí ausgerechnet k výročí těch březnových kraválů před 91 lety. Bohumil Doležal to glosuje:
"Zdravice má dvě části. V první není nic, co by vybočovalo z prezidentova tradičně opatrného a umírněného postoje. Přeje pietní akci, připomínající konflikty a nevinné oběti, důstojný průběh v duchu smíření a zaměření na budoucnost."
Pietní akce, ano, ale k výročí zmaření prvního pokusu odtržení českého pohraničí. Podle Doležala: "Obyvatelstvo jazykově německých oblastí zahrnutých do Československa odmítalo s odvoláním na Wilsonův postulát práva na sebeurčení národů občanství v národním Československém státu, chtěli se stát občany Rakouska. 4. března 1919, v den, kdy se konalo první zasedání ústavodárného rakouského Národního shromáždění, došlo na podnět německé sociální demokracie k řadě demonstrací v městech s převážně či výlučně německým obyvatelstvem. České represivní orgány situaci nezvládly, došlo ke střelbě do neozbrojených demonstrantů..."
"Jazykově německé oblasti zahrnuté do Československa," vskutku téměř doslova sudeťácké označení českého pohraničí, při kterém se mí liberečtí čeští předci, narození ještě v 19. století, otáčejí v hrobě!
A ještě někdo by se otáčel v hrobě, kdyby nějaký hrob měl. Zatímco sudetoněmečtí vlastenci lkají každoročně 4. března, čeští vlastenci ani nevědí, že by měli vzpomínat na noc z 8. na 9. března. Ten den, tu noc, v roce 1944 došlo k největší vraždě československých občanů v historii. 3792 lidí bylo zabito v plynových komorách krematorií II a III v Osvětimi-Birkenau.
Psáno v Praze dne 10. března 2010
**********************************
Odkazy:
Sudetoněmecký vlastenec Bohumil Doležal: Dekrety znovu na scéně
"Pozdravná adresa" prezidenta rakouských sudeťáků k vzpomínkovému setkání „Odepřené sebeurčení – včera a dnes“.
Podivná republika Německého Rakouska
Čeští vlastenci o 4. březnu 1919: Likvidace banditů a zajištění pořádku v pohraničí čs. armádou
Sudetoněmečtí vlastenci o 4. březnu 1919: První oběti za právo sebeurčovací
Český historik o 4. březnu 1919 v Kadani.
K tomuto článku lze volně diskutovat v hospůdce U hřbitova, která byla pro tyto účely otevřena na Šamanově blogu.
