Městu Liberci patří lázně ímeni Jeho Majestátu Císaře Františka Josefa I., kde je dnes umístěna nádherná Oblastní galerie Liberec. Jste-li v Liberci, patří se patřit na umělecká díla, jež jsou v OGL vystavena. Protože jsem přes víkend ve svém rodném městě pobýval, navštívil jsem i tyto lázně. V bývalém bazénu (plavky ždímejte do výlevky) a jeho okolí jsem pak patřil na obrazy současné lipské dvojice, již tvoří Rosa Loy & Neo Rauch. Ti reprezentují současnou Lipskou školu a nejen německou, avšak celoevropskou moderní tvorbu.

Chodím občas do galerií už od dětství a jsem výstavami v nich soustavně vychováván - od pravěkých jeskynních kreseb přes evropskou klasiku až po modernistické úlety, které se občas navracejí k pravěku. Takže i jako inženýr elektrotechnik mám jisté neodborné povědomí. A jako každý člověk mám hodnotící kritéria od „Óóóó...“ až po „Fúúúj“. Ale hodnocení nemůže být nikdy lineární, je mnohorozměrné. V jednom z těch rozměrů jsem si všiml - a je to hloupá poznámka - že ty obrazy jsou veliké. Ale na bazén přiměřeně. Pak se mi zazdálo, že jsou nějaké ploché. Načež mi přišly jaksi jen nahozené. Což na monitoru není tak vidět, ale při velikosti těch největších pláten skoro dva na tři metry je patrnější.

Obrazy jsou malovány realisticky, avšak nikoli superrealisticky (což je nedávná móda oblíbená zejména u českých podnikatelů a ruských mafiánů), spíše „nadrealisticky“. Ano, s ohledem na celkový obsah skutečně až s odkazem na surrealismus - jenž je ale malován reálně.

Nejdříve jsem nějak ohromen nebyl. Také jsem si hned neuvědomil, že jsou společně, vedle sebe a promíchaně představována díla dvou umělců. Jistě, jde o stejnou školu, jde o partnerskou dvojici, ve které se oba umělci samozřejmě ovlivňují, ale rozdíly jsou patrny. Rosa se zcela zacyklila do malování různých nadrealistických až siamských dvojčat stokrát jinak a poněkud mne nudila. Až její menší díla a kresby, které nejsou tak agresivní, mne přiměly její styl přijmout.

Nejprve mě nudil i Neo, než jsem přešel do místnůstky pod točitými schody, kde byly vystaveny menší kresby - a návrhy Neových plastik. Zejména jeho kentaur, vláčící se s kanystry, mě uzemnil. O patro níže, na dně bývalého bazénu, je uprostřed výstavní místnosti onen kentaur umístěn v životní velikosti. Utahaný, životem a nudnou těžkou prací zničený, rezignovaný muž. Životní zážitek!

Tady vsouvám jedinou výtku výstavníkům. Pod každým obrazem je na zemi trojjazyčně uvedena technika malby - třeba „olej na plátně“. „Oil on canvas?“ Co by to tak mohlo být? To si i neangličtinář domyslí. Ale názvy těch obrazů, přeložené z němčiny do češtiny (a případně i angličtiny), které dotvářejí dojem z díla, ty prostě chybějí. Němci česky neumějí, ale český vystavovatel by se měl českého ekvivalentu dopídit - když nejde třeba o jasně daný význam jako má slovo Reinigung (čistírna - nebo čištění?). Tak se jmenuje snad jediný obraz, kde má Rosa namalovánu jedinou ženu.

Zato právě název onoho Neova kentaura, slyšícího na „die kleine Nachhut“, ten dělal třeba slovníku.cz problémy. Až jinde jsem zjistil, že jde zřejmě o „malý zadní voj“. ? Aha, vleče se s kanystry, plnými benzinu. Zásobovač. Týlový voják. Trén za hlavním vojem. Vlastně - „trének“... Jenže každý tak německy neumí. Najde si na slovníku dvě podstatná jména názvu „Hüter der nacht“. Hlídač a noc. Noční hlídač? Ne! Hlídač noci. Proč tam ty české názvy chybějí?

Vysvětlila mi to má přítelkyně Karla, se kterou jsem tam byl:

„Ad eins: Výstava je v Liberci a každý Liberečák přece umí německy.“
Umí? Ne-e!
„Tak ad zwei: Názvy jsou často mnohoznačné.“

Hm, takže jde o překladatelský oříšek - ale pro znalce umění by to neměl být problém. Asi to podle Karly bude ad drei:
„Museli by platit překladatele...“

Sama výstava se prezentuje pod názvem výstavu „Verwobene Sphären“. Karla mi to přeložila jako „Propletené sféry“. No jo, vlastně díla Nea a Rosy jsou vystavena „propleteně“, i jejich styl je poněkud propletený. Ale proč vystavovatelé nepřeložili aspoň ten název? Odpovím si sám:

„To už je lenost!“

Ale zpátky k trénkovému kentaurovi. Až když jsem ho spatřil, oněměl jsem úúúžasem. Skvělé, skvělé, skvělé! Vyběhl jsem zpátky do bazénu a znovu si Neovy obrazy prohlédl. Skvělé, skvělé, skvělé!

A ty obrazy jeho partnerky Rosy? Ne tak skvělé. Nebýt spojení s Neem, nebyly by tak zajímavé.

Ony by se ty obrazy měly shlédnout dvakrát. Celek a pak detaily. Teprve ty detaily pak celek po odstoupení dotvářejí. Někdy jsem měl u Neových obrazů, plných nečekaného chaosu až pocit citování některých námětů z obrazů vlámského malíře Pietera Bruegela staršího (1525-1569) - úplný brajgl! Ale výmluvný brajgl! Toho se dopouštějí oba umělci.

Tuhle výstavu musíte prostě vidět! A nejen ji. Co všechny liberecké císařskolázeňské výstavy povyšuje, je dokonalé nasvícení. Stejnoměrně jasné a beze stínů. A v bazénu i ohromující prostor. Pokud chcete stihnout tuto recenzovanou výstavu, máte čas až do neděle 26. ledna 2025. V pondělí je už zavříno. Ono je ostatně zavříno každé pondělí...

Nakonec ještě patří omluva znalcům umění: Nejsem znalec. Ale mám ho rád.

Z Liberce pro Neviditelného psa Jan Kovanic

Odkaz na výstavu Rosa Loy & Neo Rauch | Verwobene Sphären

Vy