ŠAMANOVO DOUPĚ: Prokázat odvahu

Když je vám třináct, jste sám uprostřed noci a postava s maskou na vás míří pistolí, tak dostanete strach.

Když jsem byl malej, tak jsem jezdíval o prázdninách na pionýrské tábory. Ony to bývaly spíše odborářské tábory, neb je neorganizovaly pionýrské oddíly, avšak podniky, kde pracovala maminka jako sekretářka a písařka na stroji. A protože maminka měnila skoro každý rok zaměstnavatele, tak jsem skoro každý rok trávil tři týdny prázdnin na jiném táboře.

O prázdninách po sedmičce jsem se tak ocitl na táboře u vesnice Ostružno na Jičínsku. (To už jsem nebyl tak malej!) A jednou v noci se stalo, že nám nějací mizerové vyloupili zásobní stan, kde si vzali pistole. Přesněji poplašné pistole. A byli tak drzí, že z nich hned začali střílet. Vedoucí nás vzbudili, abychom jim pomohli zlosyny (či zlodcery) pochytat a lup od nich vymoci. Rychle jsme na sebe naházeli oblečení, vzali baterky a šlo se na věc.

Už od začátku mi byla celá akce podezřelá. Třaskavé výstřely k nám doléhaly přes temnou hladinu rybníka Jíkavec, tedy od jihu. Vedoucí přitom tvrdili, že to jistě střílejí odněkud z lesa pod vrškem Houser, který zase ležel na sever, asi kilometr od tábora.

Houser je skvělej kopec. Jde o sopečnou kupu (vulkán strombolického typu), do které je vykután starý lom, takže vypadá jako opravdová sopka s kráterem. Navštívili jsme ho už dříve, rozhlíželi se z vršku po krajině, vlezli jsme i do lomu. Vstup je pohodlný, z planinky před lomem. Tudy se kdysi vyvážel nalámaný čedič. Stěny průchodu jsou vytesány do kolma, i uvnitř jsou neslezitelné strmé stěny. V okolí mého rodného Liberce je spousta krásných starých lomů, žulových. Tenhle čedičový se pyšnil svými drahokamy, které svítily ze stěn, vylamovali jsme si je odtamtud. Tenkrát jsme tomu říkali polodrahokamy, kterýžto název byl sice oficiálně zrušen už v roce 1955, ale v povědomí zůstal dodnes.

No a k tomuhle lomu nás vedoucí vedli temným lesem úzkou cestou husím pochodem. Nešli jsme v rojnici, nic jsme nehledali, šli jsme jakoby za známým cílem. A vskutku, asi v polovině toho kilometříku se zvuky střelby začaly ozývat před námi. Přes rybník se k nám do tábora zjevně nesly odrazem od stěny lesa za ním, tedy ozvěnou. Až někdy v té chvíli jsem pochopil, že jsme vskutku vedeni za předem známým cílem a že nehoníme žádné zloděje, ale pískli nám noční bojovku.

A přestal jsem se bát.

Když jsme vyšli na planinku před lomem, uviděli jsme odlesky ohně na lesklých stěnách průchodu. Všichni hoši jako jeden muž následovali vedoucí do lomu, jen já se zarazil. Ten oheň byl nepatřičně velký. Vzpomněl jsem si na indiánskou fintu, kterou Vinnetou s Old Shatterhandem použili na nepřátelské Komanče. Rozdělali na svém fiktivním tábořišti uprostřed kaňonu velký oheň a když je tak vlákali dovnitř, zaklapli za nimi past. Inu jistě, byl jsem sečtělé, přemýšlivé – a nedůvěřivé dítě. A blbé dítě, protože jsem nikomu o svém nápadu neřekl. Než jsem se rozmyslel, zůstal jsem na planince sám; dovnitř jsem už jít nechtěl, abych taky nepadl do pasti.

A tak jsem se stáhl k okraji lesa, zalehl a vyčkával věcí příštích. Věděl jsem, že přesun z jedné strany vršku na druhý je nesnadný, takže právě po téhle planince vede jejich nejlepší propojení. Měsíc nesvítil, ale byla světlá letní noc, ve které panuje nanejvýš astronomický soumrak. Oči se mi po chvíli přizpůsobily, takže jsem proti hvězdnému nebi rozeznával masiv kopce, travnatá planinka pod ním šedě zářila. A po chvíli se můj předpoklad splnil! Z pravého svahu vyklouzla temná postava a přeběhla kolem vstupu do lomu na druhou stranu. Nejspíš spojka mezi dvěma částmi tlupy dalších vedoucích, kteří hráli zloděje.

Vystartoval jsem za ní, abych ji zastavil. Postava mě zaslechla, zastavila se a otočila. Na obličeji měla strašidelnou masku a v ruce pistoli, jejíž ústí směřovalo ke mně. Věděl jsem, že je to nějaký maskovaný vedoucí a že ta pistolka je jen poplašňák. Ale když je vám třináct, jste sám uprostřed noci a postava s maskou na vás míří pistolí, tak přece jen zapochybujete. Strachy jsem strnul.

A pak na mě ten člověk vystřelil. A to byla jeho chyba. Protože když třeskla rána, tak jsem poznal, že je to opravdu jen poplašňák. I vyrazil jsem opět za tím podezřelcem. Když viděl, že mě střelbou nezastavil, dal se opět na útěk. Já za ním. Použil jsem dašího vyčteného fígle, který jsem zatím neměl vyzkoušený. Skočil jsem utíkajícímu po nohách, sevřel jsem mu je nad kotníky a oba jsme upadli do trávy. V žádném filmu jsem takové zadržení neviděl, ale je opravdu účinné. Tím, že jdete utíkajícímu po nohách jednak zkrátíte vzdálenost k dopadení o dobrý metr a půl, a jednak ho setrvačnost společně s gravitací nemilosrdně skolí.

Problém může nastat po záchytu, podle toho, jak si se skoleným dokážete poradit dál. Já jen řval na celý lesy o pomoc, zatímco můj úlovek naštěstí tiše a trpně ležel. Trvalo to nekonečně dlouho, než někdo z naší party dorazil. Radili se u toho ohně, u kterého samozřejmě nikdo neseděl!, jak dál. Kecali a neslyšeli mě. Ani mne nepostrádali...

Na tomhle táboře dělali vedoucí na závěr písemné hodnocení. Taky jsem ho dostal. Stálo v něm:

„Projevil odvahu.“

Podruhé jsem do ústí pistole hleděl v sedmnácti, to už jsem byl vlastně dospělej. 21. srpna 1968 dostal na náměstí před libereckou radnicí invazní tank číslo 314 na tramvajové výhybce smyk, vjel do podloubí, kde porazil jeden sloup. V podloubí se vršila hromada suti, lidi ji zběsile odhrabovali a vytahovali raněné a mrtvé. Za tankem stála bokem trojice sanitek, ještě ty nízké stejšny dvanáctsetdvojky. Celé místo obloukem objížděly další tanky. Vtom se zpola zasypaný tank dal s řevem do zpětného pohybu, couval z té spouště, kterou způsobil. Přitom tlačil sanitky, které stály kolmo za ním. Ty se k sobě přitiskly a začaly drncavě poskakovat na gumách, jak je boční tlak odtlačoval. Pak tank zastavil, odklopil se poklop a ven do půli pasu vylezl sovětský důstojník, aby se rozhlédl, kudy dál, průzory i periskop musel mít zanesené sutí. Mladík vedle mne popadl půlku cihly a hodil ji tomu Rusákovi do zad. Bylo to snad třicet metrů – a do výšky tankové věže. To nikdy nemůže dohodit, pomyslel jsem si. Cihla nejdřív stoupala, stoupala, na vršku balistické křivky se na chvíli jakoby zastavila, pak mírně poklesla přímo mezi vojákovy lopatky. Ten vytrhl pistoli a dvakrát, třikrát z ní vystřelil do vzduchu. V uších mi začal šumět adrenalin: Zničil barák, poranil, možná zabil lidi, poškodil sanitky, které pro jeho oběti přijely, a teď si ještě troufá? Rázně jsem pokročil k tanku, abych tomu okupantovi řekl od plic, co si o něm myslím. Vtom se otočil a sklonil ještě kouřící pistoli do davu. Na mě taky.

Tentokrát jsem se nerozhodoval, nestrnul jsem strachy. Neudělal jsem vůbec nic. Na několik dalších vteřin se vůbec nepamatuji. Jestli ten voják ještě střílel, nebo jestli na rozehnání dotěrného davu stačily výstražné rány do vzduchu. Prostě blackout, synkopa. Něco prastarého v mozku převzalo mé tělo pod kontrolu a rozběhlo ho pryč.

Neprokázal jsem odvahu.

Dnešním mladým přeju, aby nikdy nemuseli odvahu proti ústí zbraně prokazovat. Těší mne, že ji v dnešní krizi prokazují jinak.

Děkuju jim.

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 24. března 2020

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.