Nejdříve však zmíním, že ve středu ráno padlo na jednání Bezpečnostní rady státu za přítomnosti prezidenta politické rozhodnutí "radar bereme". Avšak nikoli automaticky, se sraženými podpatky. Nejdříve se musí dojednat "technické podrobnosti". Nepochybně mezi nimi budou požadavky, aby cizí zařízení na našem území splňovalo české (evropské) hygienické normy elektromagnetického záření. Budou mezi nimi i otázky dotýkající se jurisdikce. A nepochybně naše zahraniční politika bude chtít (správně) z naší náklonnosti vytřískat z Američanů nějakou protislužbu: už dnes se zdá, že budeme minimálně požadovat zrušení víz do USA pro české občany. (Já vím - o tom americká vláda nerozhoduje, ale přece jenom by se měla zlepšit nálada mezi kongresmany.) Nový český ministr zahraničí Schwarzenberg s nedbalou nonšalancí odrazil imperialistické vyhrožování ruských generálů tím, že "pro něj nejsou partneři". Ruské ministerstvo zahraničí k našemu radaru mlčí. Prezident Klaus podotkl, že až bude v dubnu na návštěvě v Rusku, tak si o radaru podebatuje s Putinem.

Spokejenej jsem byl z premiéra, ministra zahraničí i prezidenta. Takhle by měla vypadat státní politika!

Jenže výsledek jednání Bezpečnostní rady byl natolik konstruktivní, že ani nezaujal v dnešních zpravodajských relacích tolik, jako padající sníh, který příští týden roztaje. Ale radar, ten tu zůstane, nikoli snad na věčné časy, ale do té doby, než bude nahrazen nějakým sofistikovanějším zařízením. Takže - proč ho chtít? Když, například, je "americký" a nikoli "evropský" nebo naťácký? Nu, ono je to tak, že nejdříve něco udělají Američané a až pak se může NATO či Evropská unie připojit. Vzpomeňme na Bosnu, kam Evropa stloukala mezinárodní jednotky po tisících a stovkách vojáků. Války na Balkáně obnažily nezjevnou pravdu, že Evropané jsou schopni mimo své území vyslat nanejvýš několik procent (dvě? tři? pět?) svých vojáků! Takže v Kosovu válčili Američané - a pak ho předali pod protektorát Evropské unii. Válku v Afghánistánu vybojovali Američané a pak předali otěže do pracek NATO. Ano, EU má jakousi "vojenskou doktrínu", která předpokládá, že Evropané budou působit v podstatě jako policajti na poli, jež dobudou nějací jiní agresivisté. Evropa buduje svoje "vojenské jednotky", ale když se podíváte blíže, zjistíte, že to jsou pouze štáby, které si vybírají vojenské jednotky k zásahu ze stejné listiny jako NATO. Jsou to v podstatě jednotky rychlé odpovědi NATO, které jsou Evropě uvolněny... Takže není víc vojsk, ale více velitelů. Více rozhodování, více politiky, více organizačních pavouků, více odpovědností, více pravomocí, více hodnostářů - a žádná operativnost!

Proto je dobře, že radar bude americký a ne evropský. Až se Evropa zmůže na vlastní systémy, tenhle bude její součástí.

Teď musím dát jednu závažnou antipropagandistickou radu zavile nadšeným obhájcům americké základny na našem území: neříkejte, že půjde "pouze o radar". Půjde o součást zbraňového sytému. Ten radar bude přímo spřažen s "polskými" raketami - jinak by neměl smysl! A právě proto bude funkční a právě proto naše území ochrání. Ano, ochrání i naše území. Ale stejně důležité pro nás by mělo být vědomí, že rovněž ochrání území našich spojenců. Nadšeným mírotvorcům, kteří lkají nad tím, že se budeme podílet na obraně našich amerických spojenců a přátel, říkám: Já jsem hrdý, že konečně můžeme být prospěšní spojencům a přátelům. Opět prospěšní, jako za doby legií, Bitvy o Británii a první války v Zálivu!

A naopak - Američané nikdy nenechají ve štychu své vojáky - ani těch 200, kteří budou v Libavé. Nenechají ve štychu své občany ani v cizích zemích. Dokazují to celou svou historií. Čili nenechají ve štychu ani nás, ani svoje investice zde! Až by případně přišel velký zlý Rus z Východu.

Agentům s ruským plynem a ropou, kteří volají "musíme být hodní, aby nám Rusové nezavřeli kohoutky" nebo "aby se na nás nezlobili", zase říkám: Rusové nám kohoutky zavírají, kdykoli se jim zachce, už teď. A budou s námi zametat o to víc v okamžiku, kdy před nimi stáhneme kalhoty! Až tady bude americká základna, tak se mohou na nás akorát tak zlobit.

Tohle je velice důležitý argument: říci jasné a hrdé ANO pro americké vojenské základny na našem území: Dnešní Rusko se chová klasicky imperialisticky, jako po celou svou historii. I po rozpadu Sovětského svazu považuje Rusko bývalé státy SSSR za "zónu svého vlivu". Alespoň tak se to říká. Ve skutečnosti jsou tyto státy pouze v prvním okruhu ruských zájmů. V druhém okruhu jsou bývalé státy "socialistického tábora míru". Tedy i my. Rusové to u nás znají - terén, základny, vojenské sklady, umístění "tajných" zařízení, mentalitu. Jestli se budeme chovat jako za Husáka, budou s námi vorat. Mohli bychom se tak dostat do prvního okruhu zájmu! S výhledem na přesun do nultého okruhu - cílově bychom se mohli stát jednou ze zemí budoucího SSSR. A nic jiného bychom si nezasloužili. Kdežto jako američtí spojenci a přátelé se posouváme do třetího až čtvrtého okruhu.

Srabům, kteří říkají "tak se ale staneme cílem", pravím: Troubové, cílem jsme i teď! Zatím bezbranným cílem! Teď se budeme moci konečně bránit. Poprvé jsem bezmoc před ozbrojenou převahou pocítil v roce 1968. Stál jsem tehdy jako sedmnáctiletý v Liberci na náměstí u radnice a jen bezmocně zvedal pěsti proti cizím nepřátelským tankům. Třicet let předtím utíkal můj tehdy sedmnáctiletý táta z Liberce před jinými nepřátelskými tanky.

Jenže tohle obranné zařízení není určeno ani schopno bránit nás proti případným sovětskoruským strategickým raketám. I když - pokud by na nás mířily, můžeme pak Rusům hrdě odpovědět s Annou Proletářkou: "My na vás taky!" Tenhle antiraketový radar nás má bránit proti darebákům z Blízkého východu. Prý se na nás Severokorejci vykvajznou, prý Íránci nemají rakety s tak dlouhým doletem, říkají někteří neználkové. Těm musím připomenout, že z Libanonu bude naše území dostupné nově vyvíjeným íránským raketám už někdy po tom roce 2011, kdy má být "americký radar" (fakticky zárodek evropského obranného systému) u nás postaven!

A Severní Korejci? Mají jadernou bombu, nebo alespoň materiál k jejímu sestavení. O totéž se snaží ten neřád Ahmadínežád. V nedávné "Válce raket" jsme viděli model možného našeho budoucího ohrožení: Válčilo "hnutí" proti státu. Izraelské bombardování Libanonu pak bylo "nespravedlivé", protože Libanon neměl s Hizballáhem "nic společného"! V této válce byla zasažena izraelská bojová loď na širém moři. Střelu, které se to povedlo, nejspíš obsluhoval personál ze Severní Koreje...

Máme bombardovat Severní Koreu? Máme bombardovat Írán? Máme (v budoucnu) bombardovat Libanon? Není vyloučené, že to v odpověď na útok uděláme. Pokud budeme mít alespoň možnost sestřelit útočící neřádské rakety, pravděpodobnost jejich vypuštění na naše cíle se sníží. Když na nás nezaútočí, my je nebudeme bombardovat.

Každý správný obránce míru by měl právě z tohoto důvodu říci americkému antiraketovému systému své smělé ANO!

A ještě naposled: Vloni jsem pobýval v Izraeli asi týden právě v těch místech, na která za měsíc začaly padat rakety. Dovedu si proto živě tuto situaci představit. I tu bezmoc, kterou museli Izraelci cítit z neschopnosti svého politického vedení a z toho, že ještě nemají v provozu protiraketové lasery, které by je proti krátkoletým Fajrům ochránily.

Nechci jednou stát bezbranný před arabským nebo ruským vyděračstvím. Už nikdy jako ovce! A proto dávám americkému antiraketovému systému na našem území svůj rozhodný souhlas.

Psáno v Praze dne 24. ledna 2006, tři dny před Dnem památky obětí holocaustu