22.9.2020 | Svátek má Darina


ŠAMANOVO DOUPĚ: Proč jsem se nestal politikem

22.4.2020

Proč se aranžují hlasovací komedie a parlamentní živé obrazy? Stačilo by přece, aby vůdcové stran měli místo poslanců v kapse prostě odpovídající počet hracích známek a v danou chvíli je vyklopili na zelené sukno…

Před časem jsem tu sepsal historii post/pre/totalitního způsobu přijímání nového volebního zákona, podle kterého se organizovaly první svobodné volby po Sametové revoluci. Tento zákon (47/1990 Sb. z 1. března 1990) nepřipouštěl možnost kandidatury nezávislým poslancům, jedině stranické kandidátní listiny. Zatímco při většinovém systému jsou voleny osobnosti, a díky jim je politická strana silná, pak v poměrném systému jsou poslanci silní díky straně. Mohou být zvoleni jen tehdy, pokud je stranické politbyro zařadí na volební listinu – takže je tím pádem drží za koule. A proto musí být poslušní a plniti příkazy vedení podle nejhorších tradic demokratického centralismu. (Díky za pozdější zavedení kroužkování!) Mohutně jsem proti tomu tehdy protestoval, a nebyl jsem sám. Nelíbilo se to svého času ani Karlu Čapkovi, který to v roce 1925 okomentoval:

„Proč se… aranžují hlasovací komedie a parlamentní živé obrazy? Stačilo by přece, aby vůdcové stran měli místo poslanců v kapse prostě odpovídající počet hracích známek a v danou chvíli je vyklopili na zelené sukno...“

Se svým protestem jsem neuspěl, cítil jsem se proto naštvaně, bezmocně, zklamaně a vůbec. A pak mě začátkem března takhle jednou večer po ulehnutí do postele osvítil skvělý nápad, který jsem ihned zkonzultoval se ženou Ivanou. (Někdy jsme v posteli kecali do dvou do rána:) Nezávislí poslanci nemohou kandidovat, pouze strany a hnutí. Ale vždyť přece Hnutí za občanskou svobodu je právě takové hnutí! A protože nemáme vlastní politické ambice, mohli bychom svou kandidátku věnovat nezávislým kandidátům! Primárně nečlenům HOS. Ale samozřejmě mohli a také kandidovali členové HOS. (Přičemž jiní HOSáci kandidovali za OF. Ono se to docela míchalo.) Protože však v záludně připraveném zákonu o politických stranách (15/1990 Sb.) nebyl HOS jmenován (tento zákon petrifikoval coby politické strany dosavadní Národní frontu, k nimž přiřadil pouze Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu), bude ho nutno nejdříve zaregistrovat jako politickou stranu. Na což je potřeba tisíc podpisů. Pak ho bude nutné také zaregistrovat jakožto volební stranu. Na což bude potřeba deset tisíc podpisů. Pak bude nutno vyzvat národ, aby se přihlásili občané, kteří by jinak chtěli kandidovati na vlastní triko a s valstním volebním programem. Načež bude třeba sestavit kandidátní listinu, která se předloží příslušnému ouřadu. Pro sestavení pořadí kandidátů na ní bude nutno uspořádat primárky. Na to všechno máme jenom měsíc! (Volby byly 1.3. vyhlášeny na 8. a 9. června, a kandidátní listiny se musí podat nejpozději do 60 dnů před prvním dnem voleb.)

Podařilo se nám zblbnout, pardon, nadchnout, tehdejší vedení HOS natolik, že jsme ho přesvědčili. Načež byl založen volební tým. Já vymyslel geniální fintu: Vyrobíme jeden jediný podpisový formulář, kterým podepisující za a) žádají o registraci HOS jakožto strany a zároveň za b) žádají registraci HOS k volbám. Podpisy na formulářích si budou kandidáti zajišťovat sami. Na hlavičce toho formuláře bylo ještě navíc za c) uvedeno, že zároveň tyto podpisy slouží jakožto hlasy do vnitřních primárních voleb HOS. S takto formulovaným formulářem jsem obmyslně zašel na ouřad Středočeského kraje, kde jsem se vyhledal paní referentku, ke které se formuláře měly sbíhat. Nejdříve jsem s ní domluvil, že takto vyrobenou listinu jest možno použít jak pro jejich účely (body a), b)), tak i naše účely (bod c)). Také jsem domluvil, že k ní budeme nosit podpisové listiny průběžně, ona je průběžne zkontroluje a průběžně nám řekne, kolik platných podpisů nakonec zaregistrovala. Postupnou dodávku listin volební zákon sice nezmiňoval, ale ani nezakazoval.

Tento postup se ukázal jako velice důležitý, protože u některých petentů nebyly jejich podpisy podle zákonného foršriftu. Problém byl ten, že místo rodného čísla často udávali datum narození. Zrovna tak častou chybou bylo, že místo podpisu bylo napsáno jméno velkými písmeny. A, bohužel, často byly ty hlasy i falešné! Ta paní referentka se jen podívala na rodné číslo a pravila: „To není žádné rodné číslo.“ Už od oka poznala nějaké uměle vyrobené a nezapočítala ho. A tak jsme se postupně dostávali k potřebným deseti tisícům zaregistrovaným hlasům, kterých jsme dosáhli už týden před termínem! Takže jsme nemuseli žít ve zbytečném stresu, jestli nás vůbec vezmou ouřady na vědomí.

Ach, jak jsem byl skvěle vychytralý, tedy skvěle vycvičený bolševikem ve hledání zákonných cest, jak si i při vedoucí úloze KSČ nakonec prosadit svoje. Inu, měli jsme s Ivankou trénink ze sedmdesátek, kdy jsme postupně vejbořili v Jonáš klubu (spřízněných duší divadla Semafor). Má chytrost spočívala také v tom, že jsem si ke styku s ouřady vybral právě středočeský krajský úřad, protože kandidátní listiny a další doklady se mohly dodávat k jakémukoli krajskému úřadu. Protože krom regionálních stran se sídlem na Moravě se všechny partaje obracely na pražský magistrát, kde se stály fronty – a na Středočeších, kteří tehdy měli barák u Jiráskova mostu na levém břehu Vltavy, bylo náramně volno! Nechal jsem si na vejboru odhlasovat, že jsem zmocněncem strany, abych to vše mohl organizovat, protože bez tohoto lejstra jsem nemohl podat kandidátní listinu. Když jsem si pak v zákoně přečetl, jaké mám pravomoce, až jsem se zděsil, jak moc může jediný člověk pokazit! Třeba ještě těsně před začátkem voleb vyřadit některé kandidáty, anebo stáhnout celou kandidátku – aniž mu v tom může kdokoliv nějak efektivně zabránit! Jo, později se to skutečně stalo u některých partají, které vznikly jakožto podnikatelský záměr.

No ale než byla kandidátka, museli být nějací kandidáti. Podařilo se nám zveřejnit výzvu, kde jsme vysvětlili své záměry a uvedli kontakty. Podmínky byly jen tři: Kandidát nesměl být komunistou ani teď, ani dříve. To si prosadilo vedení HOS, a nebylo proč se zpěčovat, však komunisté mohli jít s komunisty a bývalí komunisté s ČSSD, třeba, anebo i s OF, nakonec. Druhou podmínkou měl být samostatný volební program, který nesměl porušovat obecně řečeno oblast lidských práv. Tohle jsme chtěli těm nezávislým kandidátům poskytnout, stranická kandidátka byla jen platformou, na kterou se přilepovaly samostatné projekty. Ze všech lidí to přesně pochopil jen Petr Uhl, který v té době řediteloval v ČTK. Tam byli pozváni zástupci všech partají, kterým se podařilo v rychlosti se zaregistrovat a podat kandidátní listinu, abychom domluvili spolupráci se státní tiskovou agenturou. A bylo nás šestnáct! Uhlovi se naše snaha moc líbila, ale dal mi jasně najevo, že tohle voliči nepochopí…

Třetí podmínkou byl závazek, že kandidáti uhradí nutné centrální volební náklady až do výšky deseti tisíc korun. Snad proto se ozvalo jen několik desítek lidí. Zatímco média přetékala voláním po „nezávislých kandidátech“, což byl v té jaré době pojem podobně profláklý jako „moravské uzené“ nebo „plzeňské pivo“, tak se ukázalo, že „nezávislost“ má své finanční mantinely. Ta podmínka byla nutná, protože jinak bychom to museli zaplatit ze svýho. Teda HOS. Který nikdy neměl něco jako členské legitimace. Takže by se dlužníci hojili na vejboru a volebním týmu. V té době se už volební tým změnil ve volební komisi. Jednou k nám na širší zasedání, které se konalo na VŠE (jeden ze členů na ekonomce přednášel) přišel jakýsi asi dvacetiletý jinoch, jenž rozestřel své plány na volební kampaň HOS: Po Praze bude jezdit tramvaj s naším logem a volebními hesly. Nad krajinou bude létat naše volební vzducholoď...

„No moment,“ pravil jsem, „a kolik to bude stát?“

„Sto tisíc,“ zněla odpověď.

„Sto tisíc nedáme, tolik jsem v životě nevydělal,“ ozval se Jan Štern starší, který v té době vedl HOS. „A když nám to nevyjde, tak to budu muset zaplatit.“ Průměrný plat se tehdy pohyboval něco nad dvěma tisíci, auto škodovka stálo šedesát.

„Tak to máte smůlu, protože pan XY už podepsal smlouvu,“ pravil ten hajzlík. Zatrnulo ve mně.

„Tak to máte smůlu vy, protože pan XY nemá podpisové právo,“ odpálkoval ho tvrdě starý praktik Štern.

Nakonec se skoro nic platit nemuselo, protože náklady byly minimální. Volební šoty do televize a rádia dělali naši členové a zároveň kandidáti zdarma. Měli jsme režiséry, herce, umělce... Z dobré vůle nám dirigent symfonického orchestru mezi nacvičované partitury zastrčil naši znělku a tak jsme ji taky měli zdarma. Další propagaci odváděli sami kandidáti. No nakonec se za tisk plakátů přece jen muselo platit asi těch sto tisíc, naštěstí jsme je nemuseli vymáhat od kandidátů. Ze Švýcar totiž poslali naši krajané na konto Občanského fóra nějaké slušné peníze „na podporu rozvoje demokracie v Československu“. No a kampaň HOS byla přece zaměřena na rozvoj demokracie, ne? Krom toho byl HOS formálně i přidruženým členem OF, a tak to Občanské fórum nakonec svým „konkurentům“ z tohoto fondu zamázlo, a ani já s Ivankou, ani Jan Štern, tento bojovník z barikád Pražského povstání, krátkodobý komunista (do r. 1952, než ho Gottwald vyhodil z Tvorby i partaje za provokaci proti vední Strany) a posléze i signatář a mluvčí Charty77, nikdo jsme nemuseli nic platit.

Ale! Však jsme mohli i zbohatnout! Alespoň tak to vypadalo, když někdo takhle v půlce května přišel na volební komisi s tím desetikorunovým výpočtem. Totiž s halasným poukazem na státní příspěvek za voliče, který tehdy páčil 10 Kčs. A ten dostane HOS vyplacený, když dosáhne alespoň dvou procent! No a protože v patnáctimilionovém Československu je deset milionů voličů, a k volbám přijdou všichni, pak dvě procenta je dvě stě tisíc lidí. Realisté mezi námi nepočítali, že by se nějaký kandidát probojoval do Federálního shromáždění, pět procent se zdálo dosažitelných jen s velkým štěstím. Ale dvě, to dáme, ne? A hned jsme si spočítali, že 200.000 x 10 = 2 miliony. Jů!

A okamžitě se z útrob volební komise ozval názor: „Ty peníze by měli dostat ti, co se o ně nejvíce zasloužili.“ Rozumějte – členové volební komise.

Na to jsme s Ivankou jednomyslně odpověděli: „Práce pro svobodu a demokracii se nemá platit!“

No a druhý den jsme se na schůzi volební komise dověděli, že už nejsme členy volební komise. Volební komise nás včera večer po našem odchodu za dětmi vyloučila z volební komise.

Věřte mi, že jsme se už dlouho tak srdečně nezasmáli!

No a to byl jeden z důvodů, proč jsem se nestal politikem. O dalších snad příště.

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 21. března 2020

K volbám před 30 lety viz i Nepřipomínaná výročí:
Jak jsme přikázali KSČ
Svobodné volby!
Ukradené volby

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



POUZE 5 VÍTĚZŮ! Tropická soutěž s vůněmi Glade Exotic Tropical Blossoms
POUZE 5 VÍTĚZŮ! Tropická soutěž s vůněmi Glade Exotic Tropical Blossoms

Přeneste se do tropů s exotickou vůní květů Monoi, jasmínu a sladkého kokosu. Zapojte se do soutěže a možná právě vy vyhrajete balíček nové řady...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.