(Jak jsme nezahynuli při návratu)

Před rokem jsme s mou neregistrovanou partnerkou Janinkou navštívili Izrael. Byli jsme tu dvanáct dní, nafotil jsem asi patnáct tisíc snímků. Některé z nich jste mohli vidět, pokud jste četli některý z třiašedesáti článků, které jsem o našem tripu napsal na svůj blog a poslal na Neviditelného psa, poslední právě před třemi týdny. Jmenoval se „Příští rok v Jeruzalémě!“ a končil větou „Anebo ještě letos...“. Tak ano, letos. Rok mi trvalo to psaní, a můžu psát znova.

Jafa

Pokud jsem totiž napsal, že že jsme „tu“ byli, tak proto, že „tu“ znova jsme. Konkrétně na letišti Ben Guriona poblíž Tel Avivu, kde čekáme na zpožděný let do Prahy. Letos jsme si dali rovnou čtrnáct dní, ale nafotil jsem jen deset tisíc obrázků, přesto výběr nebude o moc lehčí.

„Já bych to nazvala »Dovolená s šíleným fotografem.«“ (Janinka)

Vloni jsme měli na objednání hotelů a letenek a půjčovny auta málo času, asi jen dva týdny. Janince totiž skončila třetí chemoška, takže jsme vyrazili v mezidobí, než začne čtvrtá. Která nakonec nebyla úspěšná. Teď si Jana užívá chemoškou pátou a ta má takové termíny, které nám umožnily strávit v Izraeli dva celé týdny. Ale nakonec jsme na to objednávání měli času ještě míň. Letenky jsme zaplatili jen deset dní předem. Nato teprve následovaly rezervace hotelů a auta. Museli jsme vyčkat, než pan doktor definitivně svolil a posunul termíny kapaček. Kdybychom chtěli věnovat na letenky osm tisíc korun navíc, tak bychom tu mohli zůstat ještě den navíc.

Timna

Ejlat

Možná právě ten den, ve kterém bychom „tu“ definitivně zahynuli. Protože i když tentokrát panoval v Izraeli mír, dotýkal se naší kůže občas až velmi krutě.

A – z řádky na odletové obrazovce zmizela u letu LY2523 rudá hláška DELAYED a objevilo se zelené lákadlo k nalodění. Jest nutno vypnouti psací stroj a přesunout se ku gejtu B5.

Psáno ve sváteční pondělí dne 8. května po šesté hodině odpolední místního letního času na letišti Ben Guriona u kašny, na níž již opět umělecky prší ze střechy.

Letadlo už patřičně vystoupalo, natolik, abych mohl znovu zapnout stroj.

Ejn Gedi

Nachal David

Sedíme u pravého okénka, tedy Jana sedí a já vedle ní, takže jsme při startu shlédli panoráma tel-avivských mrakodrapů i zubatou linii místní mořské pláže. Támhle někde je ten báječný hotel, co byl jen dvě minuty chůze (a pět minut čekání na červené, než nás semafor pustil přes přímořský bulvár k promenádě) od pláže. Letos jsme absolvovali celkem pět hotelů, a všechny byly skvělé. Alespoň co se lokace týče.

„Ten poslední byl hroznej. No tak dobře, zajímavej. Stejně o něm napíšu horor.“ (Jana)

Když jsme tak čekali na rozjezdové dráze, až se uvolní místo po letadlech, co směřovaly do Lisabonu, Berlína a Düsseldorfu, říkali jsme si s Janinkou:

Most „Až sem“
Honza: „Bylo to nádherný.“
Jana: „Bylo to děsný.“
Honza: „Bylo to napínavý.“
Jana: „Bylo to příšerný.“
Honza: „Bylo to náročný.“
Jana: „Bylo to šílený.“
Honza: „Bylo to vyčerpávající.“
Jana: „Bylo to nádherný.“

Most "Až sem"

Sde Boker

Takže letos nebudu psát texty pod idylickým názvem „Mír v Izraeli“, ani pod mnohoslibným titulkem „Izrael na vlastní kůži“, ale pod realistickým sloganem „Jak přežít Izrael“. Ne, to není přesné, protože návod dát nemohu. Jen referovat o tom, jak se nám podařilo nezahynout. Tedy většinou. Snad přežijeme i tenhle opožděný let. V Praze budeme kolem deseti. V Tel Avivu bylo odpoledne 28 °, v Praze má být teplota na osmi.

Je po půl deváté večer letního izraelského času, slunce už zalezlo, ba i červánky. V hloubi pod námi se rozsvěcuje světelná pavoučí síť kdesi v Turecku. Přelétáme Dardanely. Už jsme z Asie zase doma u nás, v Evropě, skoro už v Praze, nechci říci, kde dál, pane Cimrmane. Bohužel jsem si ve čtvrtek na netu otevřel domácí noviny a od té doby jen žasnu. Naštěstí jsem byl díky slabé hotelové wifině a psavosti kolegů ušetřen toho, komentovat domácí politickou manéž.

„Prosímtě, nic o tom nepiš,“ nabádala mě Janinka. Měla pravdu. Budu raději zase psát o Izraeli. Ale více až příště.

Pláž u Ashdodu chvíli před zahynutím

Psáno na palubě drncajícího hvězdoletu Boening 737 izraelské letecké společnosti El-Al vulgo UP. A vidíte – nezahynuli jsme!