Brno je zlatá loď, hlavně takhle když v tam probíhají vánoční trhy. Nebyl to sice hlavní důvod, proč jsem je předminulý víkend navštívil, ale byl to milý důvod. Hlavním důvodem byla účast na Fénixconu, avšak po výstupu na hromadném přepravním uzlu u (dosavad) hlavního nádraží jsem okamžitě nenastoupil do tramvaje číslo 1, která by mne dovezla přímo před hotel conání, avšak prošel jsem se starým městem, přesněji jeho náměstími, na kterých panoval nefalšovaný duch Vánoc.

Stejně jako v Praze i zde je centrum pěší zónou, což však nevadí tomu, aby jím neproplouvaly tramvaje – stejně jako třeba v Jeruzalémě. Zatímco však v Jeruzalémě po Jaffské třídě projíždí „lehké vlaky“, tak v Brně jsou to samozřejmě šaliny. Výjimku tvoří právě období trhů, kdy jsou normální linky odkloněny. Výjimkou z výjimky je vánočně vyzdobená šalina, ve které asi ale neplatí šalinkarta.

Mít šalinkartu je v Šalingradě výhodou, zejména pro dinosaury nad 65, protože pak platíte za přestupné lístek MHD jen 6 Kč na 60 minut (cožvětšinou bohatě stačí). Když však šalinkartu nemáte, pak platíte normální dospělou cenu 25 Kč. O tuto cenu jsem se přel s jiným dinosaurem, který si koupil lístek za 6 a hrdě s ním jezdil i bez šalinkarty. Můj neviditelně psí exkolega Mrož je sice rozený a dlouholetý Brňák a též patriot svého rodiště, ale také ho už přitáhla gravitace Prahy. A tohle nevěděl. Já to věděl a to díky spolucestující, která mi ještě před příjezdem do Brna na svém chytrouši také vygůglila onu šestikorunu. Pak však řekla, ať se raději poptám přímo v Dopravních podnicích, které sídlí hned u nádraží. Protože onen ceník jízdného je poněkud nepřehledný. (Nakonec se ukázalo, jak to bylo důležité!)

A tam jsem si nakonec koupil správně dvě pětadvacetikorunové jízdenky. Kdyby přišel revizor, pak bychom viděli. Jenže před ne-revizorem jsme si s Mrožem byli rovni. Nu, nevím, jak by to nedorozumění dopadlo, jestli by Mrož revizora nakonec nezalehl, myslím mentálně…

Poznámka: „Dinosaurus“ není v žádném případě míněno nelichotivě, v našem případě jde naopak o uznávané označení dlouholetých členů fandomu, kteří ještě pamatují minulé století a dobu, kdy se povídky a romány psaly na psacím stroji (ty už teď vyrábí jen jedna indická firma, tedy elektrické, mechanickým již odzvonilo).

Do vánošní šaliny jsem tedy nenastoupil, ale prošel jsem si místní advent od Zelňáku po Moravské náměstí. A bylo pěkně. V Drážďanech jsem na vánočních trzích nebyl, avšak ve Vídni a Praze ano. Z těchto tří je brněnský absolutně nejlepší. Hlavně pohodou, která je dána zejména tím, že odhadem 90 % návštěvníků jsou místňáci. Což vede i k nižším cenám, třeba u svařáku.

Fénixcon byl skvělý, i když jsem na něm neměl žádnou přednášku ani autogramiádu. Protože hned jak jsem přišel na recepci, tak se ke mně vrhl sympatický vydavatel, se kterým jsem mluvil na květnovém Světě knihy. Poslal jsem mu tehdy 63 sesypaných článků z cesty po Izraeli, kterou jsme předloni absolvovali s Janinkou Rečkovou. No a on mi řekl, že se mu text líbí, a že to vydá – i s barevnými fotografiemi.

Začaly mi Vánoce!

A začala taky velká práce s předěláváním volných článků na navazující kapitoly. A pak hlavně s vybíráním fotek. Protože na internet jsem vybíral na článek tak 10-20 fotek z asi tří set. No a teď musím vybrat dvě fotografie taky ze tří set a nikoli z toho výběru. Protože někdy se do výběru nedostala ta jedna mluvicí fotka… Takže teď budu možná na Psu poněkud více pauzírovat než doposud.

Ale! Když jsem odjížděl z Brna, dostal jsem ještě jeden nečekaný dárek. Jeli jsme s Mrožem šalinou číslo 1 na nádraží a kecali. Přes jedno rameno jsem měl tašku, přes druhé batoh. Kecali jsme, přijeli k nádraží asi dvacet minut před 10:38, kdy nám měl jet vlak na Prahu. Mrož si odběhl koupit něco k jídlu, já se šel podívat do haly, odkud nám to jede. Nadhodil jsem si na levém rameni těžkou tašku a na levém rameni jsem si – nic nenadhodil. Ani na zádech. Neměl jsem batoh! Nechal jsem ho v šalině. Přišlo mi to líto, hodně líto.

Než nenechal jsem se zalít vlnou lítosti a rozběhl se k Dopravním podnikům. Ještěže jsem věděl, kde to je! V neděli měli samozřejmě zavříno. Ale bylo tam u dveří tlačítko zvonku. Zazvonil jsem, otevřeli mi, starší pán s paní, kteří tam jinak přes víkend poskytují rady cestujícím. Výhradně telefonicky. No, mne pustili. A hned se drážním telefonem poptali. A za pár vteřin měli odpověď. Batoh se našel! Ano, modrý. (Ten, co mi dala dcerka Terka.) A patřičně nadupaný.

Uf. Uf, uf.

Nechci být ukecaný, ale měl jsem tam: Peníze, co mi dala Janina maminka ještě jako příspěvek na Janin pohřeb (cestou z Prahy jsem se stavil v Olomouci, ale to je jiná povídka). Docela drahé harddisky s docela cenným obsahem. Na jednom kompletní otisk mého písíčka včetně účetnictví a celého mého literárního díla, na druhém asi půl terra fotek, z nichž některé se mi nikam nevešly a byly jenom zde (ano, pět cest po Izraeli mám na cédéčkách). Štrůdl z Olomouce (připadal jsem si, jako když jsem jel na vojnu od ženy Ivany anebo když jsem se vypravoval na kolej od své babičky Hejtmánkové). Prášky. Knihy. Atd. Doklady, peněženku, klíče a foťák jsem měl v kapsách svého kabátce, jízdenku v tašce. Jízdenku s místenkou na vlak, který mi právě ujel. Mroži, Franto, proto jsem s tebou nejel! No, stejně jsme neměli místa vedle sebe.

Naštěstí další vlak jede za hodinu, přesně, tedy 11:38. Naneštěstí se tramvaj vrací k hlavnímu nádraží taky asi za hodinu, protože jednička má konečnou přesunuta do bystrcké dálavy. Takže ta správná jednička s tím správným řidičem a tím správným batohem dorazila až 11:37. Nadšení bylo nesmírné. Leč na objímání nebyl čas. Řidič pospíchal k Řečkovicím, já na nástupiště číslo 3. Naštěstí jsem si předem prošel únikovou trasu, protože centrální podchod je poněkud nepřehledný a když pospícháte, snadno odbočku k nástupištím minete. Já neminul a vlak do Berlína via Česká Třebová a Praha měl pětiminutové zpoždění, takže jsem ho stihl. (Naštěstí náledí na troleji v České Třebové se objevilo až v pondělí.) Našel jsem si v něm místo i bez místenky, a pak jsem se asi hodinu vydýchával. (Promiň, Ziro, proto jsem se nestihl podívat k jezuitům a oslavit s nimi začátek adventu a chanuky.)

Teprve druhý den ráno, když jsem se probudil jsem si uvědomil, jak hluboký šrám na duši by mi ta ztráta způsobila. A že jsem nic z toho batohu nepozbyl. Až když jsem ho vybaloval, tak jsem postupně zjišťoval, co bych třeba mnohem později začal postrádat.

Krásný dárek, když se vám vrátí něco, co jste si mysleli, že je v nenávratnu. No a já teď začnu pracovat na té knížce, kde vypravuju, jak nám bylo s Janinkou v Izraeli dobře.

Pěknej advent přeju.

Jo – a ta šalina měla pořadové číslo 11. To jsou ty věci mezi anténou a uzemněním.

Zubatá pláž Tel Avivu.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.