Včera přecházela fronta. Studená i válečná.

Studenou frontu slíbili meteorologové, a byla vidět na radarech a nakonec i na obzoru. Její přechod ukončil týden tropických veder. Po vlastech českých nastávaly různé katastrofy; aby nenastala katastrofa u nás na lodžii, sklidil jsem raději truhlíky s kytkami ze zábradlí a schoval je na okenní parapety. Po chvíli, když jsem uklízel lodžii, jsem si všiml mravenčí skrumáže na parapetu. Proč se tam shlukují? Podíval jsem se blíže a nic neocucávali. Prali se!

Ze západu napochodovaly voje větších mravenců s jedním rezavým článkem těla, z východu menší černí. O těch západních vím už dvacet let. Mají cestičky, po kterých běhají po fasádě nahoru a dolů, přes všechna patra paneláku. Panelák jim zřejmě slouží jako vertikální mraveniště, u nás bydlí za přísavníkem. Za tu dobu jsme si stanovili pravidla soužití: Vaše je fasáda a lodžie, ale nebudete nám lézt na nohy, když tam sedíme. A musíte počítat s tím, že vás nenecháme rozšiřovat mraveniště pod lahve s balenou minerálkou a pod prázdné květináče a pod další odložené drobné předměty. Přijde čas, minerálku vypijeme, předměty zvedneme, a hlínu, co jste si pod ně nanesli, a pupy, které tam pěstujete, tak ty smeteme. Po fasádě si běhejte. Ale do bytu ani krok!

Chodili k nám, potvory, do kuchyně na výzvědy. Kladli jsme jim pastičky na cestičky a nemilosrdně je v bytě hubili. Pak s návštěvami přestali, ale občas to nějaký jednotlivec zkusil. Vždy jsme mu dali najevo, že tudy cesta prostě nevede, a zamáčkli ho. Zrzaví mravenci k nám už nechodí. Možná i proto, že jsme si pořídili plastová okna místo původních ze socialistické výroby. Ale i když okna otevřu, tak poctivě pochodují po svých cestičkách na jejich okrajích a dovnitř nepáchnou. Nejsou to faraonové, stoupačkami nelezou a na zimu někam zalezou.

Ti černí jsou pro mě překvapením, asi sídlí v těch pelargoniích. Ty zaléváme jen odspodu, odkud voda stoupá do půdy pomocí knotů. Shora nezaléváme, třeba se tam líbí černé mravenčí populaci. Anebo pelargonie jen navštěvují a bydlí někde v levanduli? Zatím nám problémy nedělali.

A teď se ti blbci perou mezi sebou. Protože když jsem přenesl truhlíky, změnil jsem mravenčí strategickou situaci. Zatarasil jsem cestu, kterou normálně používali zrzaví. Krom toho jsem na parapet přenesl jejich plantáže. Myslel jsem, že mám v truhlíku jahody, ale zrzaví si tam pěstují mšice. A teď se vyhrnuli z jahodového truhlíku.

Takhle: Mravenčí jahodiní bylo leda tak na houby od samého začátku. Letos jsem tam sklidil dvě jahody. Tenle truhlík jsme nechali mravencům a jahody sklízíme z jiného truhlíku, kde máme jahody převislé. Kvetou a plodí od května do listopadu, už asi sedm let a stále spolehlivě. Mravence jsem na nich neviděl! Ti mají prostě své jahodiní. A tak žijeme v určité symbióze.

Ale! Myslel jsem si, že máme pelargonie, a oni tam mají své oprávněné zájmy černí. Teď se vyhrnuli z truhlíku. A šli se podívat, kde se to ocitli. Uprostřed parapetu se střetli zrzaví s černými. A pustili se do sebe, kusadly, tykadly, nohama, rukama, prostě vším, co mravenci mají.

Když jsem se díval na jejich rvačky, překvapilo mě, že se neodehrávají v linii, ale v boji muž proti muži. Pokusil jsem se je sejmout foťákem bez patřičného zoomu, ale i díky ne kvalitním snímkům jsem pochopil, proč se jich nepere víc. Proč se třeba víc zrzavých nepustí do jednoho černého, když mají přesilu, proč se pere jeden s jedním. Na fotkách jsem to zjistil: Perou se maximálně dva zrzaví s jedním černým. Ostatní jen přičumují. Víc se jich do klinče totiž nevejde!

Odešel jsem do bytu za svými člověčími zájmy. Po čtvrthodině jsem se vrátil zkontrolovat stav boje. A žádný boj se nekonal! V křížku byla už jen jediná dvojice. Ostatní černí a zrzaví se jen tak potulovali. Nakonec se rozešli i poslední dva bojovníci Ten zrzavý na západ, na svůj přísavník, ten černý zůstal ležet na zádech, kde bezmocně hrabal nožkami. Pomohl jsem mu postavit se, ale kulhal, měl zadní levou pochroumanou. Raději spadl z parapetu na zem, kde mi zmizel z dohledu.

Hemžení mravenců na parapetu však pokračovalo. Viděl jsem dvojice černých, jak odnášejí své padlé. Chvilku jsem je sledoval, až jsem zjistil, proč se už neperou: Zrzaví odešli na své jahodiní a černí se hemžili jen na své straně! Jednotlivci ve svém Brownově pohybu občas běželi na západ, ale na určité linii se zastavili a vrátili se. Byla tam nějaká neviditelná hranice, zřejmě mravochemicky ohraničená: Sem můžete, dál ne!

Drobná nuance: V jeden okamžik se shromáždilo mračno černých. A pak společně překročili onu čáru o plných deset centimetrů, a vytyčili tak nové hranice! Co by mravenčím kamenem dohodil od truhlíku s jahodami. Ale ne až k němu. Zrzaví tenhle trapný naschvál tolerovali. Svou západovýchodní magistrálu obnovili na spodní straně plechového parapetu a černí je nezajímají. Pokud jim nepolezeo na jejich mšice. Černí jsou patrně v nové situaci a hledají. A lezou přes hranu okna do bytu.

Tak to ne!

Fronty přešly, ta počasová i ta válečná. Zavěsil jsem truhlíky zase na zábradlí. A jak to pokračovalo na parapetu?

Utřel jsem ho dočista.

Psáno v Praze dne 30. července 2013