To býval dříve, když se ještě na gymnáziích učila latina, takový vtip. "Přeložte, studente, větu Praga caput regni." A student snaživě překládal: "Praha zničena dešti." To jsme se nasmáli. Jak může být Praha zničena dešti? Správný překlad je přece "Praha, hlava království." Taky jsme se smáli Shakespearovi, že toto království umístil na břeh moře. A Heleně Růžičkové, když v jakémsi obskurním televizním pořadu věštila, že "tady všude bude moře...". A pak to přišlo. Setrvalá tlaková níže, která točila mraky přes Berounku, Sázavu a jejich přítoky. Vltava se vlévala do Berounky. Je to právě deset let.

Pracoval jsem v té době na energetickém velíně na Olšanské, v té velké budově tehdejšího Českého Telecomu. Domů na Lužiny jsem jezdil, po tom, co bylo zaplaveno metro, přes Smíchov tramvají devítkou. Každý den jsem z jejího okénka sledoval, jak se potápí Střelecký ostrov a Kampa. V pondělí 12. srpna plul ještě Střelák ve výšce 60 cm, přízemní okna nedávno otevřeného muzea Kampa v Sovových mlýnech byla tak 80 čísel nad hladinou. V úterý 13. 8. ráno to ještě bylo tak 20 čísel, zatímco Střelecký ostrov byl ještě matně patrný. Ale večer byl ostrov pryč, voda byla v půlce přízemních oken muzea. Ve středu 14.8. už sahala voda nad ta okna.

V Praze-Chuchli byla tou dobou hladina na výšce 785 cm, na Vltavě by mohla plout zaoceánská loď Michail Lermontov (ponor 7,8 m). Průtok nebyl změřen – měřící stanice zničila voda. Hydrologové odhadli odpolední kulminaci průtoku na 5800 - 6000 m3/s. (Srpnová Vltava má v Praze normálně průtok kolem 50 m3/s.) Pro Prahu to byla pětisetletá voda, jižněji od Prahy tisíciletá a "víceletá".

Z Chuchle je to ale na Střelák ještě kousek. Ve čtvrtek 15.8. ráno před šestou sahala voda dvacet centimetrů pod okna prvního patra. Pak začala klesat. Večer byla okna v přízemí Sovových mlýnů zaplavena tak do třetiny své výšky, vytékala z nich voda do Vltavy. Tak jsem viděl povodeň z okna tramvaje číslo devět. Přes den jsem měl dvanáctihodinové směny v práci, večer jsem psal do Neviditelného psa návody, jak se zachránit před vodou. (Ondřej Neff vymyslel k té události trefný název "potopeň".)

Osmina plochy hlavního města byla pod vodou, spousty lidí bylo bez elektřiny a plynu. A bez telefonů. Ve stejné místnosti, kde jsem hlídal velín Ústřední telekomunikační budovy, byl umístěn i sesterský velín, odkud kolegové sledovali stav pražských telefonních ústředen. Na monitorech bylo vidět, jak umírají jedna po druhé, tiskárna nestačila tisknout nabíhající poruchy. Ti hoši konali, co mohli, jejich vedoucí spal v práci. Po deseti letech si už můžu postěžovat, že náš společný nadřízený se o ně vůbec nestaral. Nahoru nejspíše hlásil, že je vše v pořádku, manažeři sledovali potopu v televizi, cpali se dovezenými chlebíčky. Skuteční hrdinové práce neměli na jídlo čas, ani kdyby jim ho někdo přivezl. Nu, podporovali jsme je, jak jsme mohli. Připadal jsem si jako za časů revoluce v osmadevadesátém. Ale cokoli jsme chtěli po vedení, to jsme nedostali:

Domluvu s policií, a její doprovod do uzavřených částí města, kam jsme nemohli dovézt naftu do náhradních zdrojů pro ústředny. Ty tak kolabovaly mnohem dříve, než bylo nutné. Potom, co došlo palivo, odmlčely se nejen pevné linky, ale i mobily, protože na ústřednách "stabilů" byly umístěny a z nich byly napájeny jejich antény.

Chtěli jsme po vedení nebo po magistrátu dopředu seznam ulic, o kterých se předpokládalo, že budou zaplaveny. Nedostali jsme je. Jen zprávu z magistrátu, že to "bude na internetu". Samozřejmě, že přes den se nedalo pro nával na tu stránku dostat. Takže jsem se pak v nočních hodinách doma připojil přes telefon na internet a hledal na magistrátním webu onen seznam. (Rychlostí 16 kilobitů/s.) Byl v aktualitách, které plynuly jak ta voda ve Vltavě. Takže, když jste tu zprávu hledali, museli jste listovat zpátky (kdepak seznam příspěvků, kdepak funkční funkce "vyhledej"!). Ano, našel jsem ji na třetí stránce odzadu. Byl tam odkaz, který se stahoval tak pomalu, že jsem pochopil, proč mi to v práci padalo. Po pěti minutách drahoceného (a draze placeného) času jsem tu megabajtovou mapu měl a rozbalil. Poslal jsem ji nejdříve mailem do práce kolegům (naštěstí prošla, protože na disketu by se mi nevešla) i Ondřeji Neffovi do Psa, aby ji zveřejnil, a oba jsme na to koukali nevěřícně:

Vpodstatě celá niva mezi pražskými kopci byla zaplavena, z vody měly čouhat z mostů při pětisetleté vodě jen jejich zvýšené prostředky, zatímco jejich okraje měly být pod hladinou. Voda od Barrandova k Bráníku, od Petřína k svahu Vinohrad, od Letenské pláně k Žižkovu… Nevědělo se v té době, jestli půjde o pětisetletou nebo tisíciletou vodu. Mapa obsahovala obě varianty. Moc se nelišily zasaženým územím, ale hloubkou! Karlín měl na vybranou mezi dvěma a pěti metry. Naštěstí pětisetletá voda nechala Karlínu alespoň první patra suchá. Takže nakonec měl svým způsobem pravdu čerstvý primátor Prahy Igor Němec (v červnu nastoupil po odstoupivším Janu Kaslovi), když 13. srpna pravil: "Já bych řekl, že Praha není ohrožena… Tak přiteče víc kubíků… To, o kolik stoupne, asi není v tuto chvíli důležité, protože jestli to je o 20, 10 centimetrů… Důležité je, že se ta zatopená plocha rozšiřovat nebude." Faktem je, že se do té plochy počítal kompletní Karlín. Myslím si, že Igor Němec má jako primátor nepřiznanou zásluhu za předběžné strašení a vyhánění jeho obyvatel. Evakuace tohoto pětadvacetitisícového města proběhla beze ztrát! Neoceněný úspěch!

Tehdy jsem si zapsal, že vltavská kaskáda na chvíli zastavila Vltavu nad Prahou, čímž pozdržela o několik hodin povodňovou vlnu. Ta pak udeřila o to silněji, ale do prázdných domů. Nu a ty centimetry se nakonec počítaly na zábranách na staroměstském břehu.

Konečně jsem si ulevil. Tenkrát, v té době, jsem nechtěl nadávat, čekala nás všechny nevděčná práce obnovy. A nechtěl jsem nějakým vyčítáním shazovat neviditelné hrdiny té doby. Záchranáře, hasiče, policajty, dopraváky, energetiky a spojaře. Po květnu 1945 a srpnu 1968 si mohli do své síně slávy čestně zapsat i srpen 2002. Myslím, že se jim tenkrát málo poděkovalo, a pořádně se jim nepoděkovalo dodnes.

Takže aspoň po deseti letech: Díky chlapi, i holky!