Nastává jaro a i ti seniorní občané obdaření autem, ale nikoli chatou nebo zahrádkou, se občas vydávají za hranice všedního dne. A tu se patří mít pro svůj vůz koupenou známku. Známku dálniční, známku platnou. Známku roční, protože ono se to nevyplatí kupovat desetidenní natřikrát, když nevíte, čím vás osud v příštím roce oblaží. A navíc kvůli pár kilometrům na dálničním okruhu musí člověk absolvovat martyrium průjezdu centrem města.

Tu minulou známku roční mi koupil synek vloni začátkem roku, když si potřeboval půjčit mého kombika k odvezení většího nákladu. No jo, ale do kdy mi platí? Prej si to najdu na internetu. To nepotřebuju žádné heslo, žádný přístupový kód, ani v této superzabezpečovací době? Ale ne. Je to velice jednoduché. Zadáte si do ptacího okýnka poznávačku a hned se vám vyjeví, do kdy a jakou a jestli vůbec má poptávané auto dálniční známku. No moment, to se mohu takhle podívat třeba na auto souseda? Nebo prezidentského poradce? Zajímavé! Anebo se může prezidentský poradce podívat na dálniční stav mého auta? Hnusné! Ale mělo se to vylepšit.

Nejdříve jsem si zjistil, že platnost mé (díky, synku) dálniční známky vypršela už koncem února. A už byl březen. Takže jsem se jal konat úkony potřebné k zaplacení nové známky. Načež nastal pracovní bod „placení“. Kartou nebo z účtu? Jsem zvyklý platit z účtu, i když kartou jsem už kupoval taky. Proto se mi jeví být lepší platit z účtu. Už jsem se smířil s vylepšením, že totiž po zadání přihlašovacího jména a hesla musím, abych mohl esemeskou obdržet PIN, tak musím někdy taky prozradit datum svého narození. Prosím? Prej kvůli lepšímu zabezpečení.

Prosím? V tomhle státě, kdy v devadesátkách ministerstvo vnitra prodávalo cédéčka s telefonními čísly občanů? V téhle době, kdy to na sebe prozrazuje na sociálních sítích kde kdo? Kdy přes polovinu obyvatelstva se muselo nechat registrovat jako OSVČ, takže si tenhle údaj můžete najít i na podnikatelském rejstříku? Kdy mi pan starosta blahopřeje k „významnému životnímu jubileu“? Jo, Evropská unie dbá o naši bezpečnost. Ještě bych to datum nemusel dávat, kdybych se pravidelně ozýval ze svého počítače. Anebo kdybych počítač, ze kterého se ozvu, označil jako svůj, pak bych už příště při přihlašování z něj nemusel tuhle buzeraci podstupovat.

Mám celkem tři počítače, které jsou funkční (jeden jen podmíněně). U všech jsem se tedy přihlásil že jo, tohle jsou počítače, ze kterých se přihlašuju, tak mne už neotravujte zadáváním dalšího zbytečného údaje. A víte co? Příště to po mně chtěl internetový bankéř znovu! A tak jsem se telefonně optal na ústředně. Milá poradkyně mi řekla, že jde o to, že mám v počítači zapnuté přesně nevím co, a že když si to vypnu, tak mě pak už bude systém poznávat. Synek ajťák mi prozradil, že „přesně nevím co“ je funkce, díky níž mi můj antivirus nedovolí dělat to, co chce po mně banka. A abych tu funkci nevypínal. Takže „zabezpečení“ vypadá tak, že udám veřejně známý fakt a zároveň si vypnu kus antiviru. To je spíše „odbezpečení“! Takže jsem do svých zabezpečovacích programů nesahal. Po několika měsících jsem se naučil těch pár zbytečných údajů do bankovního systému dávat automaticky.

Takže jdu přes bankovní účet. A hele, drobné upozornění: „Při placení z účtu bude platba zaregistrována pět dní po zaplacení.“ E? To jde ověřování odrazem od Pluta? Bylo pondělí a já potřeboval odjet v pátek, nikoli v sobotu. A potřeboval jsem použít několik set kilometrů placené dálnice. Anebo se plížit okreskami a buďto snídat ve čtyři, nebo zmeškat oběd. Anebo bych si mohl stáhnout aplikaci, pak by to šlo hned. Což o to, stáhnout bych si ji mohl, ale nemám do čeho. Na telefonování mám totiž telefony mobil i stavil. (Jsem vskutku starý a konzervativní muž. Ten stabil jde ale přes net, protože zase tak starý nejsem. A bez něj bych nebyl schopen doma ve svém mužském single pořádku mobil díky jeho zvonění najít.) Na fotografování mám fotoaparát. (Nic proti foťákům v mobilu, umějí už dělat - díky vloženým programům) báječné fotky. A (díky superkrátkému ohnisku) i ostře ostří. No a na internet mám písíčko. Nic proti chytrým mobilům nemám, jen dvě maličkosti mi vadí si s nimi porozumět: Bytostně nesnáším „apky“, kterých bych už musel mít desítky - podle nabídek, co mi furt chodí do spamu a do mobilu. Může to být cesta pro anonymní hajzlíky, jak o mně zjišťovat osobní informace, případně jak mi škodit v bankovnictví, anebo mne obrat i o mou identitu. Druhá maličkost je praktická nemožnost ovládat tyhle chytré strojky.

Hodně uživatelů potažmo i většina výrobců HW už zjistila, že tablet je zlo. Já to vím už i o dotykových obrazovkách. Nemohl bych řídit kosmickou loď Crew Dragon anebo moderní letadla, protože jsem starý muž, a moje kůže (nejen) na prstech, přesněji na bříškách prstů, je již hodně vydělaná. Hrubá, silná. A po čtvrtstoletí práce v blízkosti a/nebo na vedení pod napětím je už moudrá matka příroda pravděpodobně vybavila silnějším odporem. Prostě do 10 miliampérů, což je hranice stejnosměrného „bezpečného proudu“, mou kůží elektřina neprojde. Dotyková obrazovka nezaznamená dotyk. Při silnějším stlačení ano, ale většinou na místě, kde o to (třeba při přetahování) nestojím. A při skutečně silném stisku mi dotykovka přečte jedno bříško jako dvě - a třeba roztáhne do detailu mapu na mobilu (s čímž jsem bojoval hlavně v Izraeli, kde mi svého chytrouše půjčovala Janinka). A při ještě silnějším stisku se obávám, že bych tenoučký chytrý list rozlomil...

Takže zpátky na způsob placení. Budu platit kartou, ostatně již jsem to kdysi dělával. Tady elektronickým telekomunikačním signálům bloudění po naší Sluneční soustavě nehrozí. Chce se po mně číslo karty. Je to jen šestnáct čísel. A další tři čísla na rubu karty. „Tento bankovní účet neexistuje,“ objevilo se mi na monitoru. Samozřejmě jsem to napoprvé zmrvil! Přehodil jsem dvě čísílka. Podruhé to už fungovalo. Zadal jsem přihlašovací jméno a heslo, na mobil mi přišel PIN. Zadal jsem PIN - a chtělo to po mně ještě ePIN! Proč? Jakej?? Kde ho najdu??? Ubohá pracovnice call-centra, přijatá na pozici telefonické poradkyně pro dementy s hloupými otázkami mi mile prozradila: „Je to kvůli zlepšení bezpečnosti, podle nařízení Evropské komise. Můžete si ho nechat po přihlášení vytisknout na bankomatu...“

Další bezpečnostní prvek? Přehrajme si nejobvyklejší případ: Někdo mi ukradne peněženku se vším. Nebo ji spíš někde zapomenu ležet. Pokud jsem tak hloupý, že mám v peněžence (nebo v zápisníčku, když ztratím celou kabelu/batoh) zapsán PIN, tak mi vyluxuje hotovost (i tu, kterou tam nemám - při kontokorentu anebo kreditní kartě) až do výše denního maxima. K tomu žádnej ePIN nepotřebuje, milá Evrokomise! No a když zná PIN, tak si může zjistit i ePIN. K šeredění s mým účtem ještě ovšem navíc potřebuje můj telefon, anebo jeho klon. (Což u hloupého telefonu bez modrých zubů a dalších vylepšení jde dost těžko.) Tak k čemu ta krávovina je? Jenom k další buzeraci! To se mám vláčet k bankomatu?

„Anebo si ho zjistíte v internetovém bankovnictví,“ řekla milá slečna. A poslala návod jak. Tak jsem si ho zjistil, zaplatil a pak mohl odejet po některé z mnoha českých dálnic - většinou tedy jen po jejich dokončených kouscích. A žádnou pokutu za ježdění bez známky jsem nedostal.

No, pamatuju mnoho. A z praxe vím, že třeba pokud chcete dodržet úplně všechna pravidla a doporučení pro bezpečnou práci, tak vám všechny ty pomůcky a procesy práci spíše znebezpečují. (A naopak - pokud nedodržování rozumného stupnězabezpečení přežijete, pak o vás „z nebes pečují“. Taky už mám několik jizev, při nichž nade mnou stáli moji andělé...) Nu, a v práci na velíně energetického provozu jsme se museli při každém nástupu na směnu přihlašovat dokonale bezpečným heslem. Vygeneroval ho počítač, skutečná inteligence by to nesvedla. Heslo mělo deset znaků, v nichž byla použita malá a velká písmena, číslice a (některé) zvláštní znaky. To dokonale bezpečné heslo bylo nezapamatovatelné - takže jsme si ho napsali na lepicí papírek a přilepili na monitor...

Na začátku jsem si stěžoval na příliš průhledný systém placení dálniční známky. Načež jsem si postěžoval na přílišnou a zbytečnou elektronicky telekomunikační buzeraci. Tady nejspíš platí dávné heslo, které by se mělo tesat do nástěnek:

„Přiměřeně, přiměřeně!“

Hezké Velikonoce a Pesach přeje Šaman.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.