Před 40 lety stanuli lidé naposledy na Měsíci. Apollo 17 rozsvítilo nebe nad Floridou 7. prosince 1972 třicet tři minuty po půlnoci. 700 000 lidí z celého světa, kteří se přijeli podívat na poslední start pilotovaného letu na Měsíc, bylo za tříhodinové zdržení odměněno nezapomenutelnou noční podívanou na kilometr dlouhý plamen za zádí Saturnu V. Za dvanáct minut už byla kosmická loď i s třetím stupněm na supernízké oběžné dráze ve výšce 169-178 km. Setrvala zde pouze tři oběhy, než vyrazila vzhůru za svým cílem. Stačila jedna drobná letová korekce a zpoždění bylo dohnáno.

Podobně nízkou dráhu, z níž by je stáhlo brzdění vyšších vrstev atmosféry, měly i předcházející mise Apollo 15 a 16, a to proto, že nesly o čtvrt tuny větší náklad. Největší část tohoto zatížení připadla na lunární Rover (210 kg), 40 kg pak měl subsatelit vypuštěný z velitelské sekce na samostatnou oběžnou dráhu kolem Měsíce. Apollo 17 mělo místo subsatelitu jiné vědecké vybavení: Laserový výškoměr, který skenoval profil měsíční krajiny, radar, jenž se dovedl podívat až kilometr a půl pod povrch Měsíce, a gravimetr na sledování změn v měsíční přitažlivosti. Pilot velitelské kabiny America Ronald "Ron" Evans měl po celých 75 oběhů dost co dělat, mj. i fotografoval Měsíc z oběžné dráhy.

Hlavní úkoly však čekaly na posádku přistávacího modulu Challenger na povrchu Měsíce. Velitel Eugene "Gene" Cernan a pilot LM Harrison "Jack" Schmitt přistáli na kraji Mare Serenitatis v mělkém údolí Taurus-Littrow 11. prosince 1972 ve 20:55 SEČ a čekala je rekordní mise: Za rekordních 75 hodin na povrchu (z toho 22 hodin mimo pofiderní bezpečí Challengeru) vykonali tři rekordní vycházky, za nichž se celkově rekordně svezli Roverem 38 km a sebrali a do modulu naskládali rekordních 110,5 kg vzorků hornin. Ty horniny byly sebrány se zvláštní pečlivostí, neboť se jim v měsíčním terénu mohl poprvé věnovat profesionální geolog H. Schmitt aneb "Doktor "Skála".

Poprvé a naposled, protože lety Apollo 18, 19 a 20 byly škrtnuty z úsporných důvodů. Celý projekt stál 24 miliard dolarů, krom dříve jmenovaných automatů do něj patřily i všechny pilotované lety Gemini. Čtyři vlády a čtyři kongresy podporovaly dobytí Měsíce. Měsíc byl dobyt, každých dalších asi 400 tisíc dolarů na jednotlivý let bylo náhle mnoho. Byla vlastně uskutečněna jen polovina vědeckého výzkumu. Ušetřila se jedna a čtvrt miliarda dolarů. Pouhých... Ze zbytků projektu se uklohnil báječný Skylab. A společný let se Sojuzem 19. Ale Měsíc zůstal na další desetiletí opuštěn. Mezinárodní výzkumná základna na Měsíci nevznikla. Bylo to, jako by po překonání mostu u Remagenu spojenecká vojska opět ustoupila za břeh Rýna a podepsala kapitulaci.

A nebýt havárie Apolla 13, která byla pro média velmi "sexy", snad by celý projekt skončil už Apollem 15. Ukázalo se, že pro ty politiky měl celý program pouze politický význam.

O Apollu 17 by se měl natočit také nějaký film. V jedné linii by mohl sledovat práci amerických tajných služeb, které se po atentátu na izraelské sportovce na nedávné mnichovské olympiádě (5. září 1972) obávaly dalších akcí palestinských teroristů z organizace Černé září. Ty mohly být cíleny jak na Saturn V, tak i na životy astronautů a jejich rodin.

Pěkné by taky mohlo být natáčení v Česku. V roce 1974 k nám přijel na svou první návštěvu potomek česko-slovenských vystěhovalců Evžen Čerňan a přivezl s sebou také československou vlaječku, kterou měl s sebou na Měsíci. A neměl ji tady komu věnovat. Bolševičtí papaláši o ni neměli zájem a nebolševičtí se v době normalizace k normám "reálného socialismu" báli. Až docent Luboš Perek, který byl v té době ředitelem Astronomického ústavu Československé akademie věd, tu vlaječku s díky převzal a vystavil v návštěvní hale ondřejovského dvoumetrového dalekohledu. Tam byla jen do roku 1976, kdy Perek z této funkce odešel. Pak musela na další své vystavení počkat až na sametovou revoluci. Od roku 1990 tam tedy opět visí, od srpna 2012 už u dalekohledu, který nese jméno právě Luboše Perka…

Ale nevím, jak by dopadla filmová scéna s posledními slovy na Měsíci. Podle záznamu zněla ta slova takto:

"Bob, this is Gene, and I'm on the surface; and, as I take man's last step from the surface, back home for some time to come - but we believe not too long into the future - I'd like to just (say) what I believe history will record. That America's challenge of today has forged man's destiny of tomorrow. And, as we leave the Moon at Taurus- Littrow, we leave as we came and, God willing, as we shall return, with peace and hope for all mankind."

Můj neumělý překlad (nemlaťte mě za něj:):
"Bobe, tady Gene, jsem na povrchu. Když nyní dělám poslední krok člověka na povrchu (předtím), než se na nějaký čas vrátíme zpátky domů – ale doufáme že ne na příliš dlouhou budoucnost – rád bych právě teď (řekl), v co věřím, že se zapíše do historie: Že americká výzva dneška předznamenává lidský osud zítřka. A, zatímco opouštíme Měsíc v (údolí) Taurus-Littrow, odcházíme stejně jako jsme přišli a, s pomocí Boží, se vrátíme (domů), v míru a naději pro celé lidstvo."

Cernan to řekl po třech dnech na Měsíci a bezprostředně po sedmihodinové procházce a vyjížďce, a také po naložení více než metráku šutráků… Dělal si poznámky toho, co chce říci, ale nakonec prý promluvil přímo od srdce.

V knížce Poslední muž na Měsíci našel Gene s pomocí novináře a spisovatele Dona Davise toto "spontánní vyjádření":

"Teď když opouštíme Měsíc a údolí Taurus-Littrow, odlétáme tak, jak jsme sem přišli a jak se s pomocí Boží navrátíme domů – v míru a naději pro celé lidstvo. Když nyní dělám tyto na dlouhou dobu poslední lidské kroky na měsíčním povrchu, chtěl bych zdůraznit, že výzva, které se zhostila dnešní Amerika, předurčila osud člověka budoucnosti."

Ano, bylo a je to nadlouho. Právě dnes si usmysleli komerční dopravci z firmy Golden Spike vyhlásit svůj plán "vytvořit spolehlivý, dostupný, americký, komerční systém dopravy lidí na Měsíc, který dovolí jeho průzkum jakémukoli národu, korporaci nebo jednotlivci". V roce 2020 si budete moci koupit letenku na Měsíc. Dva dny na něm a návrat zpátky přijdou na asi 1,5 miliardy dolarů.

Ale než se tak stane, bude jako poslední měsíční slova platit přání: "Godspeed the crew of Apollo 17." Šťastnou cestu posádce Apolla 17 popřál neznámý dělňas, který tuto větu napsal na štítek, upevněný u paty žebříku, a Gene si ji opakoval vždy, když lezl ven anebo dovnitř. Ta věta zůstala na Měsíci. A astronauti se šťastně odpálili na měsíční orbitu, kde z Challengeru přestoupili na Americu a s ní se šťastně vrátili zpátky domů na Zemi.

A vůbec poslední slova, která na Měsíci zazněla, byla od řídícího kniplu LM, a řekl ji taky Gene:

"Dobrá, Jacku, padáme odsud."

Tedy, to jsem si myslel. Reálná poslední slova jsou slyšet z toho přenosu, který předvedla dálkově naváděná kamera z Roveru, stojícího 150 m od Challengeru:

"Three, two, one!"

(Viz i dva starší Šamanovy měsíční články: První slova na Měsíci, Na Měsíc!)