29.9.2022 | Svátek má Michal


ŠAMANOVO DOUPĚ: Poslední jízda

18.4.2007

Už přes čtvrt století jezdíváme se ženou na jarní lyžovačku na Horní Mísečky. Nejdříve s dětičkami, teď opět jen v páru. Každý rok vyrážíme na ten týden před Velikonocemi. Ať jsou Velikonoce kdy chtějí, vždy je sněhu tak akorát. Vloni jsme si hor užívali další týden před Velikonocemi. Ale ukázalo se, že je moc brzo. Protože sjezdovky byly plné lyžařů. Letos jsme vyrazili až na týden Velikonocemi začínající. A ukázalo se, že je moc pozdě!

Začalo to na křižovatce v Hrabačově, u vjezdu do údolí, které se k Jilemnici svažuje od Kotle. Místní říčka Jizerka nebyla příliš rozvodněná. "To znamená, že sníh netaje!" pravil jsem v Dolních Štěpanicích ženě zvesela od volantu naší felicie, které dochcípávala spojka. Až vzhled silnice nad hotelem Skála mne trochu překvapil - kolem ní totiž chyběly obvyklé sněhové mantinely. A když jsem se vyplazil na Horní Mísečky, pochopil jsem: sníh skutečně netaje, protože není...

Dětský vlek nejezdil, pouze přibližovák na vlek na Medvědín. Na cvičné loučce ležel sníh jen asi do půlky její šířky. Vypadalo to, jako by Krakonoš povlekl blátivou louku rolí bílého kovralu. Zkusil jsem si ho o velikonoční neděli.

Výhoda mála sněhu byla ta, že se jezdilo s jarní slevou. To značí vydat nikoli 750,- Kč za denní permici jako o sezoně, ani 550,- jako o mimosezoně, ale pouhých veselých jarních 280,-! Nevýhoda mála sněhu byla ta, že byla uzavřena černá sjezdovka z Medvědína do Špindlu. Nu což, pravil jsem si, zajedu do Špindlu po červené. Což nešlo, bylať už v půli uzavřena. Takže jsem se nahoru svezl horním vlekem. Z výšky 1058 mnm do 1230 mnm. A poté zase zpátky - tentokrát na sever od vleku (a čtyřsedačky ze Špindlu), druhou červenou sjezdovkou, co dříve bývala vrškem černé. Ačkoli fronta na vlek vypadala hrozivě (bylo v ní několik desítek lidí), čekání k turniketu trvalo jen šest minut. A pak po široké (až 100 metrů) a přiměřeně dlouhé na netrénovaného lyžaře (skoro kilometr) sjezdovce, na které se ten dav pěkně rozptýlil, zase dolů. A, prosím pěkně, po kvalitně udržované a zejména dopoledne rovňoučké a hlaďoučké sjezdovce, jak je už na Medvědíně zvykem ještě od dob předsedy ČSTV Antonína Himla, který se tu rád projížděl a na Horních Mísečkách svazem čs. sportovců vystavěnou Himlboudu měl.

Ráno raníčko to pěkně svištělo, lyže s nabroušenými (naštěstí - i když za těch 220,- za nabroušení byly letos k mání málem celé nové lyže:) hranami krájely bělostný povrch jako irské máslo (i když to je žluté). K polednímu už se vršily pěkné kopečky spíše šlehačky, která se stále více roztékala. To na povrchu. Pod našlehanou pěnou byl však hrubý písek. Jednou jsem si špičkou lyže zajel do nahrnuté hromádky, a už jsem letěl asi dvacet metrů. Naštěstí sjezdovka je široká a daleká, čili bezpečná, člověk si hezky vyzkouší bungee jumping - jenom pro upadlou lyži se musí trochu trmácet nahoru.

Stejně pěkně bylo o velikonočním pondělí, kdy se na sjezdovku vyrojilo i méně lyžařů. Bylo velice pěkně, jelikož zatímco v kraji pálilo slunce, na polské straně hor se při severozápadním větru tvořily mraky. Nad hřebenem od Vysokého kola přes Mužské a Dívčí kameny se nasunul oblý šedý val mračen, který se tváří jako další Krkonoše. Pod ním se odtrhávají cáry mračen a fičí si to přes sjezdovku do kraje. Ale! Večer jsem přismahlý, jarní sluníčko pálí i přes mraky a sníh je od něj modrý až ultrafialový. Ještěže jsem si nos zabílil krémem na (proti!) opalování s faktorem 50, který zbyl synkovi Jankovi z jeho cesty po Japonsku, kde se mu náramně hodil na korálových atolech. Ještěže jsem si tváře natřel zimním o(d)palovacím krémem s faktorem 20, který žena Ivana před lety koupila v Tesku a dcerka Terka si vyzkoušela v letním Norsku. A ještěže jsem si uši celou dobu chránil nejlepším superfaktorem - totiž běžkařskou čepičkou, naraženou přes ně...

Hodila se mi i tmavá "křidýlka", nasazená na dioptrická skla. ("Předsádka", pravila paní optička na sídlišti, kde jsem si mohl vybrat ze dvou barev, když jsem předtím marně obešel pět superoptik v centru. Vybral jsem si ta modrozelená, přes hnědobéžová bych viděl svět příliš růžově:). Ale jak jsem všechno měl, něco jsem zapomněl: lyžařské brýle. Takže první sjezdy mi vháněly slzy do očí. Vlastně vyháněly slzy z očí - než se mi oči otužily. Slzy jako hrachy. Kutálely se po lících a máčely mi bundu větrovku. Nu, alespoň jsem si konečně pořádně zdravě zaplakal. V pondělí před čtvrtou hodinou jsem byl za své útrapy odměněn zvláštním pohledem na frontu lyžařů, kteří čekali na Medvědíně na sedačku směrem dolů!

V úterý bylo ještě krásněji, protože místy i pršelo, a sedačka ze Špindlu přestala jezdit. A vleky končily provoz ve dvě odpoledne (13:00 SEČ). Ráno na Horních Mísečkách jsem se pokochal pěkným optickým jevem. V mracích hrnoucích se přes hřebeny nějaký střední proud vyfoukal díru zvící snad čtvrtinu nebeské báně, takže se otevřel tunelový průhled do modrojasu s vysokými zlatěbílými beránky. Tunel měl průřez dokonalého vajíčka. Na jeho širším dně se v přechodových mlhách choulilo zamlžené Slunce jako rozteklý žloutek. Do toho řvaly tisíce ptáků sedících na stromech. Něco jako sejkorky. Spatřil jsem je pak pod Medvědínem, když táhly přes sjezdovku z Míseček do Sedmidolí. Byl to takový daleký černý proud připomínající rojící se včely. Nekonečný, stoupal z jednoho údolí jako pramen dýmu a do druhého stékal jako jarní rozvodněný potok. Proudil snad celou minutu. Bylo to zajímavé, dokud se ten proud bokem nezavlnil až ke mně a přese mě... Ale ptáčci jen letěli a radovali se z jara.

Ve středu byla už spodní půlka horní půlky červené sjezdovky pro vystupující kamenivo už uzavřena. Ale zato horní půlka černé byla pustá, prázdná - a dokonale upravená. Slunce pálilo, lyže odkrajovaly sníh - nádhera! Vlekaři se nadřeli, aby udrželi stopu pod kotvákem průjezdnou - ale stejně to byl dole slalom mezi kameny. Stejně je jarní lyžování krásné. Letos bylo nastupující jaro na horách zvláště naléhavé. Když jsem sjížděl opuštěnou sjezdovku, sledoval jsem jakési třepotavé stíny na sněhu. Poprvé jsem na lyžích projížděl hejnem motýlů! Taky jsem se potkal se čmelákem - naštěstí pro něj jsem se s ním svou levou tváří srazil jen tečně...

Ve čtvrtek se opět objevili lyžaři - ve Špindlu zavřel i Černý Petr. Potkával jsem Poláky, Rusy, Vietnamce, Němce - no prostě typické Severočechy. Ale sníh z loučky mizel kvapem. Nahoře na severní červené sjezdovce se její spodní část vpravo už stávala nesjízdnou. Na sněhu jsem našel útržek, vlastně úpadek z nějaké lyžařské boty: ozdobný modrý pětiúhelník s reliéfním nápisem "BLATON". Ale celé odpoledne nahrnovali skiareálníci na blátivou loučku hromady břečkovitého sněhu a večer, když trochu přituhlo, ho rozhrabali a ujezdili rolbami. Tehdy jsem pochopil, že můj první dojem z Míseček byl správný: on tu totiž skutečně někdo na louku natahuje sněhový koberec - a Krakonoš to není!

Takže v pátek jsem si dokonale užil své Poslední jízdy. Nechal jsem se ve dvě posledním vlekem vyvézt na Medvědín a ještě jsem si tam tři hodinky poseděl na sluníčku. Dojídal jsem zásoby, dočítal Neffovo Jádro pudla a dodíval se do kraje. Bylo jasno, jak za to čtvrtstoletí snad ještě nebylo. Dole bylo kouřmo, ale nejvíc na západě zářila špička Ještědu jako daleký bělostný smrk. Mezi ním a Javorníkem se v pozadí špičatilo Ralsko. A v dáli za ním bylo šedomodré nebe od modrošedého zemského povrchu jasně odděleno klikatou linií Českého středohoří. Zpátky k Ještědu a od něj k jihu po bližším horizontu: jasný dvojvrchol Bezdězu, kus jižněji bochník Řípu. Na jihovýchodě, věřte nevěřte, klidná čára naznačovala přechod mezi nebem a Orlickými horami. Na jihu za kulisou kozákovského hřebene vykukovala dvojzubá vidlička Trosek. Kdo věděl, kam se dívat, našel si mezi Táborem a Kumburkem (co to pod ním celé to čtvrtstoletí stále dýmá, hoří a kouří?) vyčuhující vršek jičínské pyramidy Zebín. A když se vrátíte kousek zpátky ke Kozákovu, rozpoznáte turnovský Skalák, za ním kupičku Mužského u Mnichova Hradiště, skály u Příhraz a tam někde za nimi, mít dalekohled, rozeznám i Ládví...

To se potom krásně krouží poslední jízda po modré sjezdovce mezi rolujícími rolbami, které rozvinují bílý koberec.

Ale dobrou poslední jízdu měla žena hned po poledni. Po jejím skončení si unavena sundala lyže a vydala se po blátě k našemu apartmá. Po písečném blátě dusala kopyty lyžáků. Náhle se jí zazdálo, že na jednu nohu našlapuje nečekaně hebce. Ona jí totiž vypadla střední část podrážky... Boty zdědila před časem po synkovi, když ten vyrostl z velikosti šest. Tehdy se jí rozpadly naráz obě boty po šestnácti letech. Nu - a tyhle vydržely taky šestnáct sezon! Ještěže si dala tuhle poslední jízdu, ke které jsem ji přemluvil. Příští rok by se jí totiž boty rozpadly už při první jízdě.

A v sobotu jsme opouštěli Mísečky a vydávali se na poslední jízdu nebohé týrané spojky do Prahy. Ještě v neděli poslední lyžaři rejdili pod Medvědínem. Pouze za 150,-. Ale to už nejezdil ani vlek nahoře na červené, jen modrá posloužila skutečně posledním jízdám letošní zimy.

Příští rok je velikonoční pondělí už 24. března. Těším se, jak si zase zaposledňolyžuju!

Psáno v Praze dne 17. dubna 2007

Viz i Šamanova doupata
První jízda 2007
Poslední jízda 2006
Poslední jízda 2005
Poslední jízda 2004
Poslední jízda 2003
Předposlední jízda 2001
Poslední jízda na lyžích 2000

Turistická centra českých hor (včetně Horních Míseček) si můžete prohlédnout na www.holidayinfo.cz Nebo každý den ráno mezi za deset minut osm a půl devátou na ČT2 v nejkrásnějším televizním pořadu Panoráma.