30.6.2022 | Svátek má Šárka


ŠAMANOVO DOUPĚ: Polenské střípky

22.6.2022

Dvacáté století bylo plno strašných válek, nedávno jsme vzpomínali na tu nejstrašnější - u příležitosti 80. výročí vypálení Lidic a Ležáků. Taková výročí jsou vlastně klíči ke dveřím ve zdi, kterou jsme si postavili mezi sebou a minulostí, abychom vůbec mohli ve dny všední existovat. Teď do té zdi navíc dělají díry ruské dělové a raketové salvy na Ukrajině.

V sobotu jsme v té zdi otevřeli dvířka paměti na hrdinství sedmi československých výsadkářů, kteří se v kostele Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici bránili stonásobné přesile esesáků a gestapáků. Padli všichni; kolik předtím zabili německých okupantů, není známo. Nacisté se svými ztrátami nechlubili. V roce, kdy opanovali prakticky celou kontinentální Evropu, sever Afriky a na východě úspěšně postupovali až k Volze, se uprostřed jejich panství dlouhé hodiny ozývala střelba. Naši vojáci, kteří se nesměli bránit ani v říjnu 1938, ani v březnu 1939, teď zachraňovali čest naší armády.

Pootevřenými dveřmi vklouzla rodinná vzpomínka na biskupa malé a téměř neznámé České pravoslavné církve, kterou vedl biskup Gorazd. Na začátku okupace, kdy se ještě Němci snažili zbavit židů jejich vystěhováním, se ukázaly být nepřekročitelnou zdí neochota jiných států tyto emigranty přijímat. Ne úplně, ale každá země měla své kvóty, a ty kvóty byly v kategorii „Jude“ velmi brzo vyčerpány. Ale Argentina ještě brala alespoň pravoslavné uprchlíky. Dědeček Otto byl rodem žid z Kolína, ale český vlastenec. Na konci října 1918 si vzal Češku z Liberce. Jenže dědeček na matrice nahlásil náboženství svých budoucích dětí - a vybral „mojžíšské“, prý aby ukonejšil svého otce, který k svadbě nedal požehnání. To náboženství se tehdy hlásit při svatbě muselo, stejně jako se dnes určuje budoucí příjmení potomků. A tehdy na tom nezáleželo. Táta ani jeho tři sourozenci, ba ani babička Ema o tom neměli tuchu - připomněl jim to až Áda a liberečtí Němci. Naštěstí se našel biskup, už tehdy „svatý“ Gorazd, který pomáhal židovským rodinám s fixlováním rodných listů, takže naši najednou byli všichni pravoslavní - ale stejně jim to nakonec nepomohlo. Po 18. červnu 1938 už Gorazdovým rodným listům nikdo nevěřil. Dva strýčci byli v mladém věku zavražděni v březnu roku 1938 v Dachau, tetička umřela ještě před odsunem do lágrů, táta přežil díky štěstí, děda proto, že se s ním nerozvedla „árijská“ manželka. Z širší rodiny bylo zavražděno 25 lidí. A tak se nedivte, že si člověk staví kolem minulosti zdi.

Dne 18. června 1942 ve 4.15 ráno začal poslední boj našich parašutistů, kteří vykonali rozsudek smrti nad druhým mužem třetí říše Reinhardem Heydrichem, mozkem i hybatelem zrůdného projektu šoa. Už nedostal možnost rozhýbat další svůj projekt na vyvraždění Čechů a obecně i Slovanů.

46

Dne 18. června 2022 ve 14.00 začal v Polné již pátý ročník festivalu židovské kultury Polin. Vypadá to jako neumělý oslí můstek, ale já na to ráno v Resslovce před 80 lety tuto sobotu myslel, když jsem vezl svým autem část pěveckého spolku Rimon do Polné, kde jsme měli v neděli večer vystupovat. A vystupovali, a bylo to velice pěkné, zejména proto, že zatímco vloni se festival kvůli covidu neconal a před dvěma lety proběhl na nádvoří místního zámku, letos se přesunul přímo do místní nádherně zachráněné synagogy. Což bylo dobře, protože jsme mohli všichni - účinkující, hosté i diváci - trávit kulturu v chladivém stínu barokního svatostánku.

Nejdřív nám zatančilo něco židovských tanců sedmero dívek a tré chlapců ze souboru Yocheved z třebíčské ZUŠky, pokračovalo dámské vokální trio Makabara z Prahy. Potom nám Stanislav Motl promítl svůj krátký film Trosečníci z Evianu, který vyprávěl o jedné neznámé předválečné konferenci, kterou do Švýcarska svolal americký prezident Franklin D. Roosevelt, aby se nějak vyřešil příliv židovských uprchlíků z Evropy. Protože konference začala v červenci 1938, byli to už krom utečenců z Německa i rakouští židé (a „ti, kteří byli za takové považováni“). Osm dní se zástupci 31 světové velmoci i lokálních malomocí dohadovali, jak s tímto problémem naložit. A nakonec se dohodli - že nijak. Židy brát nebudou, však se jim v Německu ani nijak zvlášť zle nežije. Jak vyplynulo z toho, že ani neodsoudili Německo za jejich pronásledování. Zde teprve dostal Hitler záruku, že se mu do jeho vnitřních záležitostí (vyvražďování židovské populace na území, které dobyje) nikdo zvenčí míchat nebude. Vyprávěl pak o tom i Standa, a zase pootevřel dvířka ke vzpomínce, jak se to z okupovaného Československa našim už nezdařilo. A musel jsem přitom myslet na svatého Gorazda a na to, co je to pravé křesťanství - a pravý antisemitismus. A bylo mi smutno.

Náladu mi zvedlo až vystoupení ne-žida, avšak zjevného sionisty Vladimíra Merty, který je mým oblíbencem už od ranných sedmdesátých let, kdy jsem ho ještě slyšel hrát ve studentském klubu na koleji ve Slavíkově ulici. Krom kytary si Vláďa vzal ku hraní i dvanáctistrunku a na chvíli i loutnu. Své texty, vlastně básně z těch stovek, či snad už tisícovek, co zhudebnil, si četl ze své bichle Mimo čas...

Druhý den Polinu začal pro mne zkouškou sboru, pokračoval společným obědem Rimonu v Hrabalově salonku měšťanského pivovaru. Na chvíli jsem si odběhl k podzámeckému rybníku se slibným názvem Peklo, abych peklo pětatřicetistupňového vzduchu smyl chladnou rybniční vodou. Ale nezmeškal jsem první nedělní bod polinského rozvrhu. Bylo jím položení posledního Kamene zmizelých na polenském Karlově náměstí. Zdejší Karlák je jakási městská náves uprostřed bývalého polenského židovského ghetta. Kámen, dlažební kostka s bronzovým povrchem je známý též jako stolperstein. Tady je na něm vyraženo: Zde žila Olga Baschová, nar. 22.4.1977, deportována 15.10.1942 z Terezína do Treblinky, zavražděna. A je do 31. a poslední polinský pamětní kámen.

Nad kamenem promluvil rabín Daniel Bohbot, krátce i jeden vzácný host. Nebývá zvykem, aby na nějaké podujatie dorazila ausgerechnet osoba, která převzala záštitu nad festivalem. Tentokrát se to stalo, takže k uložení kamene se dostavil i předseda Senátu pan Miloš Vystrčil. V tom vedru v oficiálním oděvu. Naštěstí se pak mohl ochladit v synagoze a poslechnout si přitom vyprávění autorky knihy Zmizelí polenští sousedé paní Marty Vomelové. A také hru dětského tria Mechaje (violoncello, housle a flétna), které vystoupilo mimo plánovaný program. Zasloužili si to, protože předtím malý violoncellista hrál při ukládání pamětního kamene. (A té malé houslistce jsou asi tak čtyři roky.)

Arnošt Goldflam pak předčítal ze své nové (2021) knížky Hlavně o mamince. Zuzana Wirhová fenomenálně přednesla hebrejské a ladino písničky, doprovázena neméně fenomenální Janou Žalskou, která hrála na akordeon a taky zpívala. Ale to už jsem se duševně připravoval na koncert sboru Rimon při Židovské liberální unii, kde taky zpívám. Pod vedením naší sbormistryně Dany Krausové jsme předvedli šabatové písně. Doprovodný text napsala a přečetla naše členka a velká organizátorka Marta Študentová. Oproti zkouškám jsme to zvládli o něco lépe, možná i proto, že nás na klávesy doprovázel Jan Pellar.

Jako řidič části výpravy a klávesového nákladu jsem si bohužel už neužil koncertu pražské akustické skupiny Der šenster gob, která zahrála skladby židovské, romské, gypsy swing, i s trochou jazzu. Ale na ty snad narazím někde v Praze, kde sídlí.

Na závěr děkuji milé duši Polinu i zakladatelce stejnojmenného spolku paní Anně Miriam Wagnerové za podporu, kterou poskytla Rimonu (sobotní havdala a večeře, nedělní snídaně, milé prostředí jejího domečku a přívětivý kocour). Tak snad se zase uvidíme za rok, my s Aničkou - a vy s Polnou!

A na úplný konec se ještě omlouvám Anně za všechny potíže, které jsem ji nerad způsobil (sražení vysokého trojnohého stojánku na zem, kde ve střepech skončily i skleněné talíře, lastury, mušličky a jiné cennosti).

Jsou střepy, které se neslepí...

Psáno a rozpomínáno v Praze na Lužinách v úterý 21. června 2022

Jak to bylo s polenským židovstvem viz i šamaní článek ze září 2020 Jak se paní Poláčková vrátila domů