29.3.2024 | Svátek má Taťána


ŠAMANOVO DOUPĚ: Polejt benzínem a zapálit!

10.11.2010

Skvělí doktoři, obětavé sestřičky, odborná zdravotnická péče na nejvyšší úrovni. Ale čekání v čekárnách je k nepřečkání.

Nebudu teď tepat nevkusný hnus nuceného sledování nevypnutelných zdravotnických a politických reklam na širokoúhlých nepřehlédnutelných a nepřeslechnutelných monitorech. Tam, kde jsem nedávno pročekal část svého života, žádné televizory nebyly. Jen holé modravé zářivky na stropě, ze kterých mne rozpálily oči. (Ještěže jsme byli na oční klinice!)

V různých obdobích svého života jsem navštěvoval různé nemocnice a ordinace z různých důvodů, čtvrt století jakožto extrémně zdravý dárce krve, nyní už jen jako vášnivý sběratel různých chronických obtíží. Kvůli jedné z těch potíží mne vyslala závodní lékařka na speciální vyšetření.

Když speciální vyšetření, tak na speciálním pracovišti, kam je tedy nával, takže jsem byl objednán na termín za dva měsíce a jeden týden. Určený den v danou hodinu - ve 12:00 - jsem se dostavil čistě umyt, oholen, oblečen a obut k vytipovaným dveřím, kde jsem předal své papíry. Poněkud mne vylekala naplněná čekárna s tak 20 - 25 lidmi, ale pak jsem zjistil, že se bere po skupinách. Ta půlhodina k mému průchodu dveřmi, za kterými se skrývala tři oddělení, byla doslova akademická. Ostatně na těch dveřích vysvětluje informativní nápis dostatečně srozumitelně:

"Upozorňujeme objednané pacienty, že hodina kontroly je pouze orientační. Lékař zajišťuje i pacienty na oddělení a konzultace pro jiné ambulance. Děkujeme za pochopení."

Po projití dveřmi jsem za sebou nechal houf dalších žadatelů. Mne a kolegyni nejdříve odvezla sestřička výtahem pro tři normalizované osoby do patra č. 3, kde jsme další chvilku čekali. Jen tak malou chvíli, že jsem si všiml paradoxu - zatímco se na světle na chodbách šetřilo, teplo se vyvětrávalo ven pootevřenými okny. Netepu nehospodárnost, ale průvan, který mě vysloveně deptá. Naštěstí to netrvalo dlouho a ocitl jsem se s další sestřičkou u onoho speciálního (i když velmi jednoduchého) zařízení („Hessovo plátno“) k vyšetření mé pidlookosti. Za chvíli jsem měl po aktu, který požadovala závoďačka - leč hned poté jsem byl svezen do přízemí, kde mne po jistém menším čekání čekalo další vyšetření. Také jednoduché, ale trvalo další půlhodinu a já zabral kapacitu potřebnějším - protože toto vyšetření jsem už měl za sebou u lékařky závodní! Když jsem se snažil namítat, že toto vyšetření netřeba, byl jsem poučen, že raději si udělají vyšetření vlastní, protože jim to tak vyhovuje. Ostatně od toho posledního již uběhly ony dva měsíce. A jeden týden.

Pak jsem byl navigován, ať vyjedu výtahem do prvního patra, a tam hned vpravo, tam na mne čeká v další ordinaci další vyšetření. Šel jsem z výtahu vpravo a byl jsem poučen v ordinaci, že jsem měl jít ještě předtím vpravo a pak ještě vpravo. Takže jsem šel, otevřel ty dveře – a ocitl se zase v čekárně! Spolu s dalšími 20-25 lidmi. Bylo 13:45, a já nevěděl, na co čekám a kdy se toho dočkám. Jedna paní povídala do mobilu manželovi: „Tak mi to dej do ledničky, já si to dám k večeři.“ Počítala s obědem doma. „Tady se čeká vždycky dlouho, ale nemyslela jsem, že až takhle...“ Inu hodina na pozvánce je jen – orientační údaj...

Nuže, obrnil jsem se trpělivostí, uvelebil se na své sesli, vytáhl připravený magazín a začal číst. Ani bundu, ani svetr, ani rolák jsem neodložil, i když vytopeno bylo dost, avšak otevřené dveře do chodby pouštěly nepříjemný průvan, na který jsem háklivý. Čekárna neměla okna, proto musely být otevřené dveře – aby se pacoši nezalkli. Takový druh klimatizace.

Moje brnění poněkud zrezavělo, když ve dvě hodiny houf lidí v bílých pláštích opustil dveře vyšetřoven. Trpělivost ztratil houfec lidí, kteří oblehli sestřičku, vyšlou z těch dveří k odebrání dalších papírů: Jedna paní po operaci zeleného zákalu, která měla sjednanou obchodní schůzku. Paní, co měla sama doma psa. A maminka dvou dětí, která měla hlídání zaplacené jen do dvou hodin (14:00). Proč taková nezodpovědnost? Víc si prý nemůže dovolit. Myslela si, že to stihne, když byla objednaná na 8:00! Tedy – orientačně...

Někteří vyšetřovanci snad utekli (a přijdou až za další dva měsíce?), někteří se nechali umluvit, aby zůstali. Sestřička je přemlouvala: „Nemůžete si to nějak zařídit? Nakonec většinou mohli. Zůstala i ta maminka, co čekala od osmi – sestra jí nechtěla vrátit kartu a pravila: „Ani náhodou. Je to akutní, když vás sem poslali.“ (Akutní??? Co se myslí tím termínem? Že byla objednaná už po týdnu?) Ale slíbila, že ji vezmou už v půl čtvrté.

Začaly se žhavit mobily. Spousta lidí si zařizovala spoustu věcí – obchodních, rodinných, zaměstnaneckých, jen ten pes asi chudák zůstal v nejistotě – pokud tedy neumí telefonovat. Nebo chodit samostatně na toaletu...

Sestra se naléhajícím omlouvala, že lékaři nejsou schopni dodržet termíny. (Proč si tedy objednávají lidi, když je nestihnout odbejt? Buďto neumějí počítat – anebo chtějí vyhovět zájmu.) Mají i další povinnosti. Doktoři by měli dělat do půl čtvrté, ale neodejdou, dokud nebudou všichni vyšetřeni, nebojte se.

„Mám doktory na obědě, mají na to taky nárok. Ta hodina objednání je jenom orientační čas,“ vysvětlovala sestra sedmdesáti až osmdesátiletému pánovi v půl třetí. Pán čekal jenom od půl dvanácté.

Stará paní v rohu, s věčně dobrou náladou, pobaveně podotkla, že doktoři jsou na obědě toho dne už podruhé. Inu, lékaře čekala odpolední šichta a nás další hodina, kdy se nic nedělo... Ta paní k tomu pamětnicky dodala: „Já už sem chodím deset let a je to pořád stejný.“

Před třetí jsem nevěděl, jestli se taky nemám vrátit do práce. Potkalo mě však neuvěřitelné štěstí – právě tento den dopoledne klekl systém, bez kterého nemůžu pracovat. Takže jsem jenom rychle navštívil toalety a pak se pustil do svačinové housky, kterou jsem si prozíravě přinesl s sebou (nejdříve jsem nabídl bezobědové paní, která odmítla), a zapíjel čajem s mlékem, které jsem si přinesl prozíravě rovněž. Nejhorší na tom neurčitém čekání je totiž ta neznalost, kdy budete k potřebě. Takže neodcházíte si něco zakoupit, i když času by bylo na návštěvu hypermarketu. Alespoň si můžete poklábosit; tato situace skutečně vyžadovala sociální interakce.

„Už tady čekám tři hodiny a dvě hodiny si říkám: Ještě chvíli, ještě chvíli,“ povídá jedna spolučekající. Navrhuji, že by nám sem mohli pořídit prolézačky a rotopedy. Anebo zařídit čekárnu jako kavárničku! Další z hlášek je poměrně rezolutnější:

“Polejt benzínem a zapálit!“

Pár lidí to nakonec přece jen vzdalo – a odešli asi i bez karty. A hned bylo volněji. Stará veselá důchodkyně se před třetí hodinou u dalších dveří optimisticky zaradovala: „Už tam někdo mluví!“

Pět minut před třetí vyšla ze dveří – moje kolegyně, s níž jsem vcházel ve 12:30. „Co jsi tam tak dlouho dělala?“ ptala se jí kamarádka

„Čekala...“

A začalo to odsejpat z rezervy. Jenže i po třetí hodině začínají chodit novicové, kteří se podezíravě dívají na nás veterány, a potichu si nás počítají. Vedle mne si sedá paní, která na moje vrčení doktory omlouvá, že toho mají moc. Ještě chodí na ambulance a na sály... Jenže každé pochopení má své meze. Krucinál! To už i na policii se dnes čeká kratší dobu při ohlášení okradení či vykradení anebo při podání vysvětlení či trestního oznámení.

V 15:15 přijde na řadu ten starý pán, co čekal od 11:30. V 15:30 ta maminka dvou dětí, která čeká od osmi. Nabývám dojmu, že na řadu přijde dříve ten, který si stěžuje a obtěžuje. A pokud neobtěžuje a nestěžuje si, zůstává na ocet. Kdy asi přijdu na řadu? Koukám se zkoumavě na nástěnné hodiny.

“Ty nejdou!“ směje se veselá důchodkyně. (Pro upřesnění – důchodců tam bylo více, ale jen tahle jedna byla stále veselá.) Poslouží mi vlastní hodinky. V 16:00 už nejsem schopen číst, i když mám co. Nejsem ani schopen vyplňovat sudoku. Nemám už ani jídlo ani pití, ani hlad ani žízeň. Oči mne pálí, čumím před sebe. Zmlkli úplně všichni...

Už se nedivím, jako jsem se divil před čtyřmi hodinami, když jsem přišel do čekárny – a všichni tam jen civěli a ani nečetli, ani si nepovídali. Hodiny bezčasého čekání vás dokonale vysají.

Týká se to každý den na desítkách míst desítek nemocných lidí, většinou starých, vždy ještě nějak jinak nemocných – třeba s cukrovkou - kteří musí vydržet bez jídla, bez pití – a trvá to desítky let. (Totéž jsem pravidelně vídal jako zdravec ve stejné nemocnici v roce 1975 na jiné klinice.) Lidí, kteří potřebují většinou i doprovod. Ale aktivní doprovod většinou dlouhé hodiny čekat nemůže.... Jezdí sem lidé z celého Středočeského kraje, ale večer jim už možná nepojede žádný vlak nebo autobus. Autem sem jezdit nemohou – před nemocnicí se smí parkovat jen dvě hodiny!!! Magistrát usoudil, že za takovou dobu by měl být chorý člověk odbyt.

Vzpomínám na kamaráda, který nedávno zemřel. S onkologickou chorobou vyhodil takhle zbytečně za minulé roky tolik dní ubývajícího života, které mohl strávit mnohem – normálněji! Určitě příjemněji.

Ostatně, tyhle všechny choroby jsou vždy velice vázány s psychikou. Takže zatímco doktoři v ordinacích léčí – tak v čekárnách zabíjejí...

Takhle mudruji, až je 16:30. Nezapomněli na mě? Ne. Jsem zavolán k mladému sympatickému doktorovi, na jedno z několika vyšetřovacích pracovišť. Připadám si skoro jako ve stanu MASH 4077 po bitvě. Hněv ze mne padá, nejdříve však chci od doktora jen to vyšetření, abych ho donesl své závoďačce. Pak se však domluvíme, že když už tam jsem, že mne vyšetří. A během dalších desítek minut přicházíme na to, co mi už vlastně dvanáct let s očima je, a nikdo dříve to nezjistil. A přitom to spraví brýle. Když zapomenu na to, že bych je ještě navíc chtěl mít multifokální. Všechno odpuštěno! Říkám doktorovi, že je kouzelník. Během další čtvrthodinky jsou vyřízeny všechny papíry, napsána zpráva pro mou očařku, dostávám recept na brýle – a vycházím opět do čekárny.

17:30. Už jsou tu jen asi tři lidi. Ta paní, co tu sedí od tří, mi závidí brejle – jí nepomohou. V čekárně je už dost kosa, pozůstalí však nechtějí dveře zavřít. S dobrou náladou, avšak nesmírně vysílen, upadám na sedadlo MHD, cestou si ještě naštěstí vzpomenu na dvě kostky cukru, které mám v krabičce poslední záchrany...

Žena doma nadává, když jí ve zkratce vyprávím své dnešní zážitky. Zmírňuji její zuřivost poukazem na kladný výsledek – který nakonec chudáky pacoše znovu dovede i do oné hororové čekárny. Já tam nakonec za čtyři měsíce taky jdu na kontrolu. Jenom mi není jasné, jak to, že v jiných zdravotnických zařízeních funguje objednání „just in time“.

Žena volá: „Ale doktory pacienti vůbec nezajímají!“

Ale možná, že dnes jsem se trefil do extrému. Třeba si jen lékaři dopředu nadělávají stávku...

Upřesním, abych neurazil, protože můj konkrétní zážitek se nekonal ani Na Homolce, ani v Motole, ani Na Bulovce, ani v poliklinice Lípa (kde všude to taky znám), netýkal se žádného z mých různých lékařů a zdravotnických zařízení, ve kterých je o mě pravidelně pečováno. Zážitek se odbyl na půdě Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde již v tomto oboru mají na různých odděleních stejnou, desítky let starou tradici.

Psáno v Praze 9. listopadu 2010, ještě bez nových brejlí.

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.