ŠAMANOVO DOUPĚ: Pojede i Brunhilda!

V neděli jsme s přítelkyní navštívili lom u Bubovic, co je v něm umístěn technický skanzen i přírodní rezervace Solvayovy lomy. Tudíž se až tam nesmí jezdit autem - pokud nejste, geolog, speleolog anebo mašinfíra. V Bubovidcích si na straně u průjezdní silnice na Loděnici můžete zaparkovat auto - buďto paceně, anebo trochu výš k Loděnici i neplacemě. Do Solvayových lomů to máte mírné převýšení (22 m nahoru a 27 dolů) i mírnou vzdálenost (1,1 km). Když jdete od konečné městského autobusu č. 311. Od Zličína sem míří přes řevnické nádraží. Z Berouna sem jede ještě z Králova Dvora přes Beroun linka č. 425. Dostanete se sem pohodlně - tak jednou za hodinu. Anebo tím autem. Z Lužin to sem mám po okreskách 17 km.
To místní vláček jezdí o víkendu každých 45 minut, ve všedních dnech pak jednou za hodinu a půl. Začíná v jedenáct a ve všední dny končí 15:30, o svátcích a víkendech v 16:15. Pokud je nával návštěvníků, pak jezdí non stop, když se jeho vagonky zaplní. Nám těsně ujel vláček v 13.15, a tak jsme museli počkat až do dvou.

Tenhle vláček jezdí ale jen ze skanzenu poblíž depa a vrací se na stejné místo. K výběru je asi 45 mašinek, ale hodně je jich v opravě, údržbě, čí zapůjčeno. Asi 17 je jich provozních, nám stačila ta jedna, co tahala pět otevřených vagonků. Mašinky jsou nízké, aby se vešly do štol. Rovněž jsou úzké, trať má rozchod pouze 600 mm.

Co dělat, když se prohlídka skanzenu spouští až po lichých dojezdech vláčku? Najíst se! V jedné ze dvou tramvají je umístěn bufik, a můžete si tam i koupit za 90 Kč (včetně seňiorů) lístek na odsud až sem. Já si koupil knedlíčkovou polívku (dobrou), Karla se spokojila s pivem a nečím malým. Procházeli jsme pak kolem různých strojů. Krom lokomotiv tu jsou i všelijaké nákladní vozy, které vozily místní vápenec do násypky a další brontosaurodní stroje. Ve vedlejším okénku tramvaje se prodávají lístky.

Třitčtvrtě hodinka uběhla a my se rozjeli. K nám do prvního vagonku přistoupil jen jeden starší místňák. Babička mu tady pracovala u výsypky, táta v kovárně. Rád sem chodí i v důchodu - je z Bubovic, a ti to sem mají zadarmiko, stejně jako Loděničáci. Podle strojvůdce jsem v tom povídání s místňákem vypadal přesně jako místňák, a divil se, když jsem mu dával lístek k proštípnutí. Místňák vystoupil po půl kilometru, zkrátil sei tak cestu ke svému domovu. Odvděčil se tím, že nám přehodil Výhybku, takže strojvůdce nemusel lézt z mašinky.

Ve dvě jsme vyrazili od skanzenu za hlasitého jásání dětí, které běhaly okolo. Za deset minut se jednokolejka rozdělila v obracecí smyčku. Tady se obvykle zastavuje, aby mohli lidé, kteří si takhle zkrátili cestu do Sv. Jana pod Skalou, vystoupit. Ta mladá dvojka byla mazana, domluvili se, že na zpáteční cestě jim bude platit zakoupený lístek. Trhlo to se mnou, ale neměl jsem spočítáno, kdy bychom měli na téhle zastávce být, a taky jsem chtěl jít zpátky spodním patrem lomů.

Na dolní plošinu jsme mohli nahlédnout už ze železničního vozejku, který místy jede po hraně skály. Tady nahoře je terén zarovnaný, tam dole taky, ale mezi oběma rovinkami je rotzdíl asi třicet metrů. Strmých metrů. Je to dost na to, any si ty skály oblíbili horolezci, ale lezou z toho nižšího patra nahoru, dál od srázu, aby na ně nepadali nepozorní turisté, nebo kameny jimi uvolněné.

Takže jsme zase šli půl kilometru podle té železnice a bylo nááádherně indiánsky letně, asi 15°. Do skanzenu jsem se svými kraťasy nelezl, ani do siré štoly, kde je celý rok trvanlivých 8°C. Už jsem tu byl s žínkou Ivankou, v roce 1999 nás ještě netrápila její rakovina prsu. Tehdy jsem se zaradoval, že výhybky z vápenného lomu Biskupa, Kvise a Kotrby z Dalejského údolí neskončily ve šrotu, ale dále slouží svému účelu. Říkali tehdy místní pečovatelé o tuto technickou památku, kteří se sdružují do spolku Barbora, že úzkorozchodné kolejnice nebyl problém sehnat, avšak úzkým profilem se jevily být vexly.

Zapsal jsem si tehdy: „V dlouhém baráku na kraji lomu vás uvítá muzeum s artefakty z historie místní těžby vápence, v nedaleké štole můžete nahlédnout do nitra kopce, prohlédnout si sbíječky, vrtačky a vozíky důlní dráhy. Pro extra líné návštěvníky a děti je připravena obnovená dráha, na které vás mezi muzeem a štolou sveze těch asi dvěstě metrů vláček, tažený stařičkou dieselelektrickou mašinkou.“

No tak za ta léta se skanzen utěšeně rozrostl třeba o nové staré stroje z jiných lomů, a hlavně dráha se protáhla na kilometr tam, otočku se zastávkou a kilometr zpátky. Jezdí na ní hlavně dieselové stroje, ale při sváteční příležitosti i jedna parní lokomotiva. Říkají ji „Brunhilda“.

Nádherně prosluněným hájkem náletových borovic a smrčků, bříz a babyk jsme došli k nejvzdálenějšímu západnímu cípu lomové rovinky. Odtud vede asi kilometrová mírně klesající a stoupající lesní pěšina po hřebenu až na vyhlídku na skále nad podskalním sv. Janem. Rozléhají se odtud nádherné pohledy - hlavně takhle na podzim, když do zbarvených listů šajní nízké Slunce. V tento čas se jedná o jeden z nejkrásnějších pohledů Království českého! Jedinou pihou na kráse je, že takhle v neděli se všichni návštěvníci pohodlně nevejdou na vršek, obehnaný plůtkem, zábradlím a lanem.

Vraceli jsme se vpodstatě ilegální cestičkou kousek od odbočky do sv. Jana, jež vede takhle vlevo dolů. Je nedaleko od toho rozcesí. K Jánovi vedou schody a strmá cesta jen asi v délece 850 metrů, ale výškový rozdíl činí skoro 400 m dolů. Nebo nahoru. My šli takhle vpravo po spodním platu Solvayových lomů, horolezci už slezli. Sluníčko nám svítilo do zad, a pro zpestření jsme ještě spatřili (a slyšel!) dva balony, které se blížily k Bubovicím od Karlštejna.

Jo, a sezóna skanzenu letos končí v pondělí 28. října, ale slavnostní závěr s předvedením většiny lokomotivek se bude konat už v sobotu 26. října. A z depa vyjede i parní paní Brunhilda!

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 22. října 2024 za silně obtěžující chřipičky.

Repasovaný, čtvrt století starý report z první výpravy k Solvayovým lomům viz zde: Nalezené kolejnice
Skanzen Solvayovy lomy zde.