ŠAMANOVO DOUPĚ: Pocit bezpečnosti

Přečetl jsem si v novinách, že „GDPR má regulovat zpracování osobních údajů a zajistit fyzickým osobám pocit bezpečnosti při nakládání s jejich údaji“. Prý se toho tolik nemění, největší změny proběhnou tam, kde se dosud nedodržovaly už existující zákony a nařízení. Hm, pravda, když jsme zařizovali v naší firmě kamerový systém, museli jsme na vstupní dveře do sledovaného prostoru umístit oznámení, kdo je zodpovědný za jeho provoz, a uvést kontakty, na které se může sprostý sledovaný obrátit s případnými dotazy či námitkami. Konstatuji, že nikde jinde tak tomu není, ani ve vchodech hypersupernákupních středisek. (Zařizovala to jako asistentka ještě téměř mladistvá studentka právnické fakulty.)

A teď k tomu „pocitu bezpečnosti“. Před drahnými lety, snad ještě v hlubokých devadesátkách, jsme se ženou Ivanou vyměnili své osobní údaje za rodinnou členskou kartu BILLA Bonus clubu; snad se to tak ještě ani nejmenovalo. Za každý nákup se sbíraly body a za ty jsme si mohli pořídit slevu na zboží označené cedulkou BILLA club. Využívali jsme to prakticky jenom na nákup čaje. Pravda ovšem je, že jsem poněkud znejistěl, když jsem byl na nákupu sám a vyjela mi účtenka se závěrečnou douškou: „Děkujeme, paní Kovanicová.“ Ale to se stalo asi jen jednou, dvakrát, nejspíš než provedli zkušební nákup billní managoři a ztratili přitom ten „pocit“.

V okamžiku, kdy už tu kartu měli prakticky všichni pravidelní zákazníci a noví nepřibývali, nebylo už potřeba je nějak lákat do krámu. Cedulky „Billa clubu“ téměř vymizely. Za ty virtuální body si teď můžete pořídit leda nesmyslně drahé nádobí. Drahé i za tu polovinu (případně čtvrtinu) ceny. Inu – sleva není zadarmo! Nejen v Bille, ale i v ostatních prodejních řetězcích můžete sbírat další reálné body vytištěné na papírku a lepit si je do deníčku zákazníka. Za ně si pak můžete pořídit (s tučným doplatkem) absolutně nepotřebné předměty povýtce plyšového povrchu ve tvaru neexistujících tvorů s divokými barvami – které byste si (nebo spíše svým milým dětičkám) beze slevy za ty prachy nekoupili. Ale pozor – jenom do vyprodání zásob, jinak vám ty body jsou k ho-dně zbytečnému vzteku.

A tak se mé rodinné virtuální body vpodstatě jen hromadily, načež po roce vyšuměly. Jedinou výhodou zůstávalo, že jsem si mohl v měsíci, kdy mívala Ivanka narozeniny, pořídit nákup, kde bylo VŠECHNO (kromě cigaret, dobíjecích kupónů do mobilů a vratných láhví) s desetiprocentní slevou. Však jde o rodinnou kartu, ne? Nějak se mi nechtělo přebukovat si ji na své jméno, když mi žena zemřela.

Ale teď jsem se osvobodil!

Už při dubnových nákupech nám milé/lí pokladní nabízely/li Formuláře, na kterých jest vytištěno Prohlášení O Ochraně Osobních Údajů. Kdo chce zůstat v Clubu, musí předložit Souhlas Se Zpracováním Oněch. Odkládal jsem to až na poslední týden před platností nové evropské právní úpravy. Až pak jsem si vyšetřil chviličku svého vzácného důchodčího času (“Je to jen minutka“ – ale zkuste si objednat minutku v restauraci!) a pustil jsem se do práce. Dříve, než jsem vyplnil posledních osm čísel EAN kódu členské karty, napsal jsem do předtištěných okének své jméno, příjmení, PSČ a datum narození. Vynechal jsem nepovinné kolonky. Jo, a taky jsem zaškrtl své pohlaví! Ani to nebolelo…

Až v tomhle okamžiku jsem si uvědomil, že Billa vlastně takhle chytře aktualizuje svoji databázi. Nu což, alespoň nemusím vyvíjet vlastní iniciativu, jenom se přesune měsíc slev. Jenže pak jsem přešel k závěrečným ustanovením. Dávalo se mi na výběr, jestli chci dostávat a) nepersonalizovanou reklamu, b) personalizovanou reklamu, a to mailem, snailem nebo ve formě esemesky. No a pak tam bylo okénko nadepsané „Ano, chci dostávat nabídky, které jsou pro mne vhodné, důležité a personalizované“.

Rozeznal jsem zálud, protože formulář neobsahoval kouzelné slůvko „NE“. (A nevyplněná okénka pak mohl zakřížkovat kdokoli jiný.) Dostalo se mi sice poučení, jak mohu souhlas odvolat, avšak nikoli poučení, jak mohu souhlas vůbec nedat! Zajímalo by mne, kdo z lidí, kteří mechanicky zaškrtávají kolonky kvůli pochybným výhodám, si bude dávat práci ten souhlas odvolat – pokud vůbec při průměrném IQ pochopí, že ho dal.

A v tomto okamžiku jsem ztratil „pocit bezpečnosti“ - a také důvěry. Formulář jsem nevyplnil, neodevzdal, a ještě jsem od té doby v Bille nebyl, abych vrátil onu kartu. A ta sleva? Více než polovička potravin v hypermarketech se prodává se slevou deset až osmdesát procent! A bez členství v klubech.

Sranda je, že skutečně nejde o bezpečnost našich údajů (v zemi, kde ministerstvo vnitra svého času prodávávalo na cédéčkách osobní údaje včetně rodných čísel???), ale jen o ten pocit…

Ještě větší sranda je, jak ke gédéprdu přistoupil Facebook. Byl jsem jím osloven s ujištěním, že FB nejde o nic jiného, než o zabezpečení mého soukromí. K tomu jsem jim měl dát souhlas, aby pomocí svého software vyhledávali na síti fotografie, na kterých je zachycen můj obličej. Pak bych měl možnost své fotky odznačit. Jenže už teď, když mě kdokoli označí na fejsové fotce, pak o tom dostanu echo. A mám možnost „Odebrat označení“. Příspěvek se sice může objevit na jiných místech, avšak mohu ho „nahlásit“. Co nového přináší tato obmyslná nabídka toho podvodníka Cukrberga? Pro mě nic. A pro něj?

Aby měl (nejspíš i zpětně) schváleno moje šmírování!!!

Hodně jsem dával pozor, abych s myší nepřelezl o tu desetinku milimetru, která mě oddělovala od nechtěného souhlasu…

Když jsem to vyprávěl jednomu ajťákovi, tak ten pravil, že to nic není. Před časem prý nabízel FB podobnou službu lidem, kteří by nechtěli, aby se jejich nevhodné fotky (jsou tam nevzhlední či v choulostivé situaci, explicitně i implicitně sexuální), tak aby jim ty fotky (které by jinak FB neměl k dispozici!) – aby jim je sami poslali. Protože kdyby se někde na fejsu objevily, tak že by je fejs odstranil. (Jinak by se k nim nedostal.)

No to je už chucpe!

Nejhorší je, že když jsem to v hospodě vykládal jinému ajťákovi, tak ten ani po několika mých pokusech nepochopil, co mi na tom připadá také absurdné!

A nakonec lahůdka: Předmětné euronařízení už platí. Ve Sněmovně se teprve bude projednávat náš vlastní „adaptační zákon“, který má z GDPR stanovit výjimky. Ředitel právního úseku společnosti Mafra (a předseda výboru Spolku pro ochranu osobních údajů) Vladan Rámiš zmínil minulý pátek v Lidovkách, že ty výjimky jsou nutné třeba pro svobodu projevu: „A to nejen pro novináře, ale i pro blogery, diskutéry na sociálních sítích apod.“

No to mě už vomejvá! Já jsem si až doteď myslel, že svoboda projevu je zaručena Listinou základních práv a svobod, která je součástí naší Ústavy! A rovněž ve stejnojmenné Listině Evropské unie! No vida, a tady mi vysoce erudovaný právník tvrdí, že by mi pouhé „nařízení“ mělo znemožnit ústavně zaručenou svobodu vyjadřovat své názory? Nu, je pravda, že svoboda projevu byla zakotvena jak v Ústavě 9. května (1948), tak v Ústavě ČSSR (1960).

Svoboda projevu jo, ta byla. Ústavně zaručená. Ale svoboda po projevu, to už tedy, milánkové, ne.

Myslím, že mne Rada EU ani Evropský parlament nepoženou před Evropský soud, když já teď něco řeknu. Když tedy vedoucí právník Mafry tvrdí, že bez našeho zákona (který ještě dávno není schválen!) GDPR omezuje svobodu projevu, a kdo ji bude mít, o tom rozhodnou až výjimky. Já teď něco řeknu:

„GDPR je vůl!“

Anebo žeby někdo jiný???

Zde je Desatero omylů o „Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (obecné nařízení o ochraně osobních údajů)“, které na svůj web dal Úřad pro ochranu osobních údajů. Výše zmiňovaný jedenáctý omyl v nich není uveden. Ale třeba si náš aktivní pan premiér (ačkoli v demisi a bez důvěry) skutečně myslí, že nejde o omyl.

Možná je to jen nenápadný pokus, jak nepohodlným psům nasadit náhubek. Ne, tohle ve mně opravdu nevzbuzuje pocit bezpečnosti a důvěry!!!

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 29. května 2018

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.