Když nebudete, holoubci, poslouchat, tak vám utáhneme kohoutek. Míněn kohoutek od ropovodu Družba. Takto pravili sovětští soudruzi někdy v průběhu osmašedesátého. Staré imperiální chování obnoveného ruského samoděržavého státu pokračuje. Tentokrát jsou oběťmi Ukrajina a Moldavsko.
Musíme se chovat tržně, pravil car Putin. Za suroviny se má platit normální cena. Taková cena je prý "nástroj svobodného trhu". Toto zdůvodnění má drobný háček: je lživé. Generální ředitel Gazpromu bárin Vladimír Putin popřel jinou tržní pravdu: za zboží se platí tolik, kolik se domluví. A vloni se domluvila smlouva na pět let - a tuto smlouvu ruský vůdce právě zlovolně porušil. Jednostranným neuznáním této smlouvy se ruský stát stal faktickým agresorem. Protože po tom, co Ukrajina nepřijala vyděračské podmínky, zavřel jí Putin kohoutky plynovodu. O ekonomické důvody nejde. Poslušní kamarádi Ruska, jako například Bělorusko, "tržní cenu" platit nemusí. Zlí, oškliví Ukrajinci, kteří chtějí vstoupit do Evropské unie a dokonce snad i do NATO byli potrestáni.
Ve skutečnosti se jedná o hospodářskou blokádu Ukrajiny (a Moldavska), což se v mezinárodním právu považuje za akt agrese.
Nyní se ukazuje, proč bylo Rusko tolik nahněváno, když státy a společnosti Evropské unie začaly budovat nové produktovody z oblasti Kavkazu například přes Turecko. On by potom totiž nemohl být tento druh agrese vůči Evropě tak dobře použit. Tak jako teď.
Nemylme se. Ukrajina a Moldavsko jsou jen prvními oběťmi. Tyto země patří do nejvnitřnějšího okruhu ruských zájmů. Podle současné ruské zahraničněpolitické doktriny sem patří všechny země bývalého Sovětského svazu. Takže na řadě bude Pobaltí. Ale ani tam to neskončí. Existuje i druhý okruh zemí, na které shlíží ruské impérium se zájmem - a to státy bývalé RVHP, potažmo Varšavské smlouvy. Těm nebyly kohoutky zavřeny - jen přivřeny. Byla proti nim použita zatím jenom hrozba.
Divím se klidu našich politiků. Prý máme plynu na šest týdnů. No teda! A když, tak dovezeme z Norska. Jenže z Norska už teď bereme asi 25 % spotřeby a v problémech nejsme jenom my, ale celá Evropa. Její spotřebu může Norsko pokrýt nanejvýš z polovičky. Ale my nejsme v problémech, tvrdí Transgaz. Celá Evropa pocítila snížení dodávek plynu, ze kterého Moskva zlomyslně obvinila Kyjev. Jenom Česko prý ne. Což je technologicky nemožné. Prý nebyly překročeny neznámé parametry tajné smlouvy. Nejspíš v ní bude větička typu "pokud se nám nebude chtít, tak nemusíte několik dní dostávat vůbec nic - když máte ty zásobníky"...
A nejde o letošní zimu. Přijdou zimy další. A až neoimperialistické a starosamoděržavé Rusko společně s dalším velkým evropským státem Německem postaví na dně Baltu další plynovod, který už nepůjde ani přes Ukrajinu, ale ani přes Polsko či Česko, bude moci začít uskutečňovat svoje lupičské obchodní manýry bez obav, že by nějaká tranzitní země mohla ujídat z dodávek na Západ.
A co na to Západ? Je Západ tak hloupý, že nevidí tuto současnou ruskou agresi? Nevidí, jak se připravuje agrese proti druhému okruhu ruských zájmů?
Je nejvyšší čas u nás doma zastavit kreténské snahy o daňové zvýhodnění výroby elektřiny "šetrným" spalováním plynu. Je nejvyšší čas odhodit debilní hypotézu, že jaderná energie je neekologická. Je nejvyšší čas přiznat si, že bez uhlí se ještě neobejdeme. Biomasa, úspory, jistě. Ale budeme potřebovat i ten plyn. Je tedy nejvyšší čas ohlédnout se i po plynu africkém a arabském.
Avšak i ten ruský plyn zůstane potřebný. Proto je v našem zájmu, aby na ruských kohoutcích neseděl žádný car. Přiznejme si to - demokracie v Rusku neexistuje. Je třeba s tím počítat. A je třeba postavit se vydírání ze strany ruských imperialistů. Jak? Když Sověti začátkem sedmdesátých let navedli Araby po jejich čtvrté válce proti Izraeli, aby utáhli svoje kohoutky s ropou Západu, zarazil tehdejší prezident Nixon vývoz pšenice z USA do SSSR. "Když my máme mrznout, ať oni chcípají hlady," pravil přitom. Pšenici Rusům dodala Kanada.
Dneska by možná stačilo nepřijímat Rusko do gé sedmiček, nebýt ruskými vazaly v gé osmičce, netahat imperialistické Rusko do dalších světových obchodních organizací a nelézt Putinovi do prdele. Jenže Evropa ještě neví, že stále zůstává součástí třetího okruhu ruských zájmů. Možná, že se evropští politici těší na to, až se také stanou zaměstnanci Gazpromu nebo podobné rusko-evropské firmy jako německý exkancléř Schröder.
A možná jimi už někteří jsou...
Psáno v Praze dne 4. ledna 2006