ŠAMANOVO DOUPĚ: Píšeš jako prase
Tak například na MovieZone.cz jsem si přečetl z klávesnice nicka imf. :
"Čeští důchodci za kamerou a před kamerou totiž příliš legrace nám mladým nedopřávají. V Líbáš jako bůh se snaží chytat třetí mízu, posílat zamilované smsky a v marném pokusu o žánrovku vysvětlit všem generacím, že životní lásku můžete lovit i za hranicí padesátky. Zní to pekelně, zvlášť ze scenáristického pera a režijní taktovky Marie Poledňákové, která to nejlepší divákům odkázala před několika desítkami let, a teď už se jen snaží točit nenáročnou zábavu pro své vrstevníky. Obávám se, že většině z nich se bude Líbáš jako bůh nehorázně líbit, stačilo změřit decibely smíchu v sále, a hned je jasno."
Šamanova recenze recenze: Čeští důchodci umějí mnohé, například i po padesátce točit filmy a milovat. To spíše nová generace mlamojů a frikulín v sobě objevuje autetickou namyšlenost dávných esesmáků v modrých košilích, kteří vždy dokázali mluvit za "nás mladé". Mlaďoch se obává skutečně oprávněně, lidi šli na komedii a bavili se na ní.
Na www.gorilla.cz zase jistý/á Ruut prozrazuje pointu už v nadpise: "Líbáš jako Bůh redefinuje význam sousloví česká komedie. Bohužel..." Doprovázeno podtitulkem: "Všimla si Marie Poledňáková že Festival otrlého diváka už skončil? "
I když je film u diváků úspěšný - neboť je točen ve stylu televizních seriálů - musí se prý "posuzovat v kontextu celé kinematografie". Krom slabé zápletky je podstatným problémem, "když jsou všechny postavy naprosto odbytě načrtnuté a chovají se totálně nesmyslně". Jsou pochváleni "mučedníci" - "úplně všichni, kdo na tomto projektu s Poledňákovou museli pracovat. Po technické stránce nemám moc co vytknout - kamera, hudba či střih jsou v pořádku." No tak sláva. Strašná však byla hlavní hrdinka v podání Kamily Magálové. U té Ruuta/u krom jiného "nejvíc rval uši její slovenský přízvuk". Nepozorný/á recenzent/ka si nevšiml/a glosy o vyrůstání v Bratislavě, ani toho, že v Česku žije sto tisíc Slováků. Proč by v českém filmu nemohla hrát Slovenka Slovenku, která žije v Praze?
Recenzující persona byla vskutku nepozorná, když tvrdí, že Poledňáková považuje nejspíš "za vrchol vtipnosti nesmyslnou reakci ´Na to ti sere bílej tesák´, kteroužto vyprovází Bohunka velmi často své oponenty." Za á) - bylo to jen dvakrát, za bé) jde o parafrázi sloganu, kterou už asi znají jen ti zfanatizování starci nad padesát, totiž "na to ti sere pes". Další nepozorností je v tvrzení o ubohosti vtipu číslo 4: "Milenci jdou kolem bagru, ona: ´Hele náš bagr´, on na to: ´Ale my přece nemáme bagr´. A odkráčí dál." Tak za prvé - nejsou to milenci, ale prastaří manželé, kteří si do přírody vyrazili na kolech. A za druhé - partnerka je podnikatelkou ve stavebnictví - a chlubí se novým přírůstkem do vozového parku, což manžel nechápe. Ani recenzující. Nepovedenost vtipu číslo 5 prý je v této podivnosti: "Kolikrát jste na koncertě skupiny Divokej Bill viděli pankáče s číry a na tom samém koncertě partu téměř důchodců, která se sem přišla rovněž pobavit?"
Tak tedy, téměř pochcánku, "téměř důchodci" - tedy dospělí - mají v jakémsi restauračním zařízení oslavu. Ve vedlejší hale se svíjejí za zvuků zmiňované muziky mlaďoši - starci za nimi nejdou, to naopak jeden mlaďoch kolabuje před barákem po fetu, proto za ním přijíždí sanitka s lékařem, jehož hraje Oldřich Kaiser, tedy milenec oné Slovenky. Mimochodem, tahle scéna je asi nejsilnější, když do poklidného života rodinné komedie sáhne pařátem mladá smrt - a ten Bill při tom skutečně válí!
Špatným vtipem je prý za šesté toto: "Košer není, ani když má úspěšný spisovatel Karel během filmu několik výstupů ve svém televizním pořadu ´Sejdeme se v posteli´ !!!" Ten pořad sám o sobě není vtipný, ale trapný, avšak pouze ilustruje Karlovu trapnost. Nevím, co na tom není "košer", když se o něčem takovém Tóra nezmiňuje.
Šamanova recenze recenze: Jsem zděšený, jak u tak (předpokládám) mladistvé psavé osoby vystrkuje růžky nesnášenlivost a až nenávist ke starcům nad padesát a k rodným sestrám Slovenkám.
Naprosto nejzoufalejší je však recenze člověka, který se podepsal jménem. Na aktualne.centrum.cz se vyblívá Kamil Fila takto:
"Na některých plakátech jsou titul filmu a jméno režisérky tak blízko u sebe a vyvedeny natolik podobných písmem, že je můžeme číst dohromady: Líbáš jako Bůh Poledňáková. Marie Poledňáková, královna normalizační filmové zábavy, tu je povýšena na samotného Boha. Slovo "normalizační" nechápejme ve významu "přesvědčeně komunistické" - principem normalizace naopak bylo zapomenout na vše politické, což znamenalo dát lidem guláš, chalupy a dovolené v rámci ROH a zemí RVHP. Kolem zařizování bytu, sycení hladových krků a plánování, kam ve dnech volna, se točila celá existence, kdy lidé nakonec zapomínají, v jakých podmínkách žijí, a připadá jim pak snesitelné-normální a "přirozené"."
Načež následuje autenticky normalizační odsudek: "Důležité přitom je, že z filmů nelze ani na okamžik vyvodit, že by cokoli odsuzovaly." Například "marasmus, který panuje v české politice." ..."všichni se chovají odporně pragmaticky a film jim jejich slabosti omlouvá (= nekritizuje a neodsuzuje)". Kde je tepání zlořádů, soudruzi? Něco tak obludně hloupého jsem četl naposledy v recenzi na dávný "normalizační film" "kolaboranta" Jiřího Menzela, který natočil podle knížky "komunisty" Vančury Rozmarné léto. Originální bolševik někdy v devětašedesátém roce (minulého století) téměř stejnými slovy odsuzoval tento film, že "neukazuje pravdivě život socialistického člověka". Proč musím po čtyřiceti letech číst téměř doslovnou debilitu z klávesnice v demokracii vyšlechtěného recenzenta?
Fila dále strhává: "Film přitom totálně selhává po dramaturgické stránce, neboť postavy nemají jednotnou povahu a jejich činům schází motivace." Jéžíšmarjá! Proč by měly mít postavu "jednotnou povahu"? Jeden je intelektuální spisovatel, druhá primitivní novoburžujka! A motivace - i u mužů a žen přes padesát je přece jasná, je to libido. Tedy smyslnost, touha, žádostivost, pohlavní pud, jestli vám to, nevážený pane Filo, není jasné.
Samotné Filovo libido se však ukájí v masturbační nenávisti: "Základem jejích (Poledňákové) filmů byly, jsou a zůstávají absolutní nevkus, trapnost a amorálnost, které se vydávají za humor a pozitivní pohled na svět." "Je to vylhaná slátanina a úplně umělá fikce, která jen předstírá, že má něco společného se životem. Právě v této snaze manipulativně nás přesvědčit, že film vypovídá cosi o každodennosti, spatřuju cosi obzvlášť arogantního a nesoudného ze strany autorky, která od normalizace zřejmě žije v alternativním vesmíru, kde nepociťuje materiální nedostatek ani jiné podoby opravdového, duševního trápení."
Recenzent se nakonec přiznává: "Uvědomuju si, že se na závěr téměř nabízí omluva za to, s jakou gustovní nenávistí je tento článek napsán. Věřte ale, že vše bylo spácháno v dobré víře, že v dějinách kinematografie jsou stovky a stovky lepších komedií, a že je možné žít hodnotnější život, než jaký nám k identifikaci nabízí Marie Poledňáková."
Poledňáková nám nic nenábízí "k identifikaci", troubo. Ona popisuje skutečnost, a ne nějaký "socialistický hodnotný život, jaký má být"!
Právě v této snaze manipulativně nás přesvědčit, že jsme četli literární útvar, známý ve slušné společnosti jako "recenze", a že to bylo psáno "v dobré víře", spatřuju cosi obzvlášť arogantního, nesoudného a až jezuitského ze strany autora.
Kamil Fila se jinde vyznává ze svého přesvědčení, "že česká kinematografie je v hluboké krizi už od dob normalizace a po revoluci se tato krize ještě prohloubila. Pro mě je český film jako pojem, škola, nebo národní kultura úplně mrtev a upřímně mě nezajímá, nudí a mnohdy i otravuje. Bohužel, abych nebyl snob, musím na české filmy chodit, abych si tento dojem mohl obhájit před ostatními, benevolentnějšími lidmi. O to víc pak v kině trpím." Tedy přesněji - aby nevypadal jako snob, jímž evidentně je.
"Ubohá normalizátorka" Marie Poledňáková se pod Kamilovým jiskrně plamenným zrakem dostává do skutečně dobré společnosti - mezi režiséry, které Fila nesnáší: "Nesmírně přeceňovaní jsou podle mě Saša Gedeon (Návrat idiota) a zvláště Bohdan Sláma (Divoké včely). Jeden má nad sebou příliš velkou kontrolu a ten druhý je chaot, kterému čirou náhodou občas vyjde nějaká scéna. Jan Svěrák má největší sílu i slabinu ve své touze být malým českým Hollywooďanem. David Ondříček je mi svou snahou být "cool pro mladé" vyloženě protivný, jeho snaha o světáckost je esencí malosti. Naprostou samoúčelností mě štve F.A. Brabec. Nejsem si jist, jestli mají budoucnost dokumenty Vachkovské školy nebo filmy Jana Němce a Petra Marka - je to tak minoritní až o tom přestává být zábavné diskutovat a uvažovat, protože se člověk nechtěně stává členem jakýchsi uzavřených sekt. Mým nejoptimističtější přáním je, aby většina lidí, kteří u nás točí, přestali točit vůbec. Tato předpověď se mi, bohužel, nesplní.:) ?"
Kamil Fila byl ještě nedávno student (*1980), jeho výlevy by se tedy snesly. Jenže odnedávna se sám stal "filmovým pedagogem" (VOŠP, FF MU, FAMU). Obdivuje prý "asijské filmy". Ať tedy píše recenze o "asijských filmech" a nenutí se do masochistických návštěv českých filmů. Ačkoliv se zmiňuje o svém antikomunismu, stylem svého psaní se přibližuje ke svému nechtěnému vzoru, dávnému rudoprávnímu recenzentovi Janu Klimentovi. A to zejména bolševickou nenávistí a tupou hloupostí, která se maskuje pseudofilozofickými výrony úvah typu "k tomu, abychom porozuměli dnešku, potřebujeme nové pojmy a cesty chápání, takže díla postmoderních filozofů jsou stále aktuální." A teď tedy "vychovává" naši sebevědomou demokratickou mládež a učí ji psát co nejvíce urážlivě, protože to je "cool", "postmoderní" a možná, nedej Bože, i "gender"...
K samotnému filmu: Oldřich Kaiser zažívá nečekaný comeback, už jen jeho výkon stojí za shlédnutí flmu. Známá "pelíškovská" hvězda nových českých komedií Eva Holubová zde vybočila ze šuplíku hodných a sympatických ženušek a hraje ženského zloducha, líčící pasti na svého nevěrného manžela. Dokonce v jedné scéně bez zábran předvádí svou smyslnost! Ale decentně, prosímvás. Recenzeti zapřeli i typicky poledňákovsky vedené dětské herce, kteří se zde uplatní pouze v omezené míře, avšak nikoli nezanedbatelně. Jednou z vedlejších linií je i osud mladého tatínka na "mateřské dovolené", kterého uvrtání k domácím pracem frustruje natolik, že si nachází milenku... Dokonale zrcadlový obraz podobných žen! Ve filmu je popisován i fenomén mobilů i esemesek, které se snaží ovládnout i generace nad padesát a občas přitom vyrobí kiks. "Líbáš jako bůh" je původně text esemesky, kterou hlavní hrdinka odešle omylem všem lidem v adresáři. Ale zatímco užvaněnější režisér by jen na tomto dovedl vystavět celý film, tady se tento zádrhel přiměřeně a hlavně rychle vysvětlí. Krásná je také scénka, kdy v milionářském přepychu sto padesáti metrů čtverečních vlastního domečku se úspěšná podnikatelka Holubová dívá přes bazén na dvě tempa na rozoranou okolní krajinu, a přitom si zasněně vzdychne: "Tak toto všechno jsme dokázali!"
Ještě pro ty recenzenty, kteří nečekali na konec titulků: V jejich průběhu proběhne scénka, ve které si Lucie Bílá vystřihne svou oblíbenou postavu cikánské krásky. Tady navíc z břicha jejího partnera čouhá nůž. Inu, vášnivá to žena!
Film je klasickou současnou českou komedií, která bez nějakého násilí a velice věrohodbě zobrazuje současné reálie - tedy absolutně mimo svět politiky. Během jeho sledování jsem nezaznamenal jediný zádrhel, jediný hřebík, který by trčel z díla a shazoval jeho pravděpodobnost.
Šaman doporučuje divákům ke zhlédnutí dříve, než film provaří televize. Pozornější pamětníci najdou i drobné odkazy - třeba na Svěrákovu Jízdu. Teda ale v pětapadesáti...
A hulvátským recenzentům, kteří chtějí nasbírat co nejvíce bodů tím, že se budou předhánět ve vymýšlení nejoriginálnějších sprosťáren, jmenovitě Kamilu Filovi, navrhuju: Když mají rádi brutální filmy, tak nechoděj na Poledňákovou! A když už tam choděj, tak pak vo tom nepíšou, voni vole!!!
Na ty jejich recenze jim totiž sere Bílej tesák...
Psáno v Praze dne 2. března 2009
