Ve středu promluvil ve Sněmovně pan prezident Miloš Zeman, jehož expozé bylo nejzajímavější v okamžiku, kdy se ptal budoucí vlády, kde na plnění svých slibů vezme. Přes hodinu a půl trvající četba katalogu budoucích úspěchů koalice z úst pana trestně stíhaného premiéra Andreje Babiše byla natolik přenošená, že si opoziční poslancové mohli v klidu vyladit svoje projevy. O tom více a jinde jiní. Zde jen doporučme panu premiérovi, aby krotil hormon. Vyjádření typu „nevím, kolik má promile ožrala Kalousek dneska, zloděj zlodějský, nebudeš mě urážet a nebudeš mluvit o mých dětech“ se vskutku do přímého předvolebního televizního vysílání krutě nehodí. (Provokatér Kalousek Sněmovnu jen upozornil, že pan Babiš přísahal během svého lhaní na zdraví svých dětí.)

Připomeňme zde panu přednostovi hnutí ANO, že se poslanci ve svých sněmovních vystoupeních neoslovují přímo, avšak pouze prostřednictvím předsedající/ho. A obecně se cizím lidem, kteří nejsou našimi soudruhy, netyká, Bureš. (Co si z toho odnesou naše děti a nevinná dospívající mládež, kterýmžto jsme již zakázali poslouchati vulgarity pana prezidenta?) Nuže, zde nám pan premiér předvedl svůj styl diskuse, jakým se prosazoval na zasedáních předchozí vlády. Zatím jsme o Babišově vskutku gottwaldovském, až chruščovovském vyjadřování slyšeli jen útrpné poznámky z úst koaličních lidovců. Tak tohle hovado nám dnes vládne.

Nicméně domluvená hlasovací mašinerie se ve sněmovně nakonec nezadrhla, i když opičáci z opozičních stran se mocně bušili v hruď a snažili se dokonce překonat razanci samotného rozzuřeného pana alfa premiéra. Co jsme však považovali za pozoru hodna byly upřimné výlevy několika poslancův ČSSD, již vysvětlovali, proč budou hlasovati pro důvěru budoucí vládě, ačkoliv jest to proti jejich hlubokému přesvědčení. Voličská základna to doporučila, prej, ve vejboru byli přehlasovaní, prej, takže budou držeti stranickou disciplinu a konati budou proti svým názorům. A svému svědomí, ačkoliv si komunisti na jejich rodině smlsli a dědečka trápili a okradli, a oni sami byli činni v sedmém odboji.

Zde bych oněm pánům poslancům připomněl, jak přísahali, když byli uváděni ve stav poslanecký:

„Já, příslušník Lidových milicí, přísahám, že budu vždy obětavě a věrně sloužit Komunistické straně Československa...“ Ne, to jsme pozdě. Tak tohle:

„My, zde podepsaní, se svědectvím Božím přísaháme na Korán, že…“ Ne, to jsme brzo. Aha, tady to máme:

„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Nuže – neměl by zasednouti imunitní a mandátový výbor a poslanecký mandát těmto věrným synům ČSSD odebrati? Aha, Mrtvá Kočka mi do ouška namlouvá, že asi nemají čest, oni poslancové. Takže místo, aby šli na koberečky poslanci, již se zpronevěřili svému slibu, půjdou tam ti, kteříž se zpronevěřili demokratickému centralismu: Jeden na kobereček rudý a druhý na kobereček růžový.

Řeknete mi: Kdyby nebylo discipliny, pak by poslancové lezli po stromech jako vopice! Ne, to je jiná literatura. Jinak: Jak by bylo vůbec možno ve Sněmovně schvalovati potřebných zákonův a konati politický život? A domlouvati se na ústupcích, spojenectvích a – handlech? Kdyby byly strany roztříštěny ve svých názorech? To by bylo vskutku nesmírně obtížno. Avšak proč v tom případě nevyužíti nápadu jednoho z našich žurnalistů, který se byl svého času vyjádřil v Lidových novinách takto:

„Hlasy, které má ta která strana k dispozici, jsou velmi cenné, neboť jsou, abychom tak řekli trhovým zbožím; dá se za ně něco trhnout. Tahle strana nese na trh kopu hlasů a tahle jenom mandel; kdyby dodala o jeden hlas méně – kdyby například měl některý poslanec o věci odlišné mínění a podle toho hlasoval – bylo by to porušení obchodní morálky; chci říci, bylo by to tříštění.

My, kteří nejsme politiky, přitom nechápeme jenom to, proč se k tomuto handlu aranžují hlasovací komedie a parlamentní živé obrazy; stačilo by přece, aby vůdcové stran měli místo poslanců v kapse prostě odpovídající počet hracích známek (mohly by být různých barev) a v danou chvíli je vyklopili na zelené sukno.

Bylo by to lacinější a jaksi věcnější.“

(Karel Čapek 1925)

Psáno a opsáno v Praze na Lužin horách 93 let poté, červenec, pátek třináctého.