„Českoslovenští vojáci zaútočili na vojenský rozkaz na vojenský cíl.“ Tak 17. června před pětadvaceti lety zhodnotil atentát na Heydricha na pietní vzpomínce v areálu ČVUT v Dejvicích generál Krzák, jeden z mála našich válečných parašutistů, který přežil výsadek na naše území. Hitler to ovšem v tom dávném roce 1942 viděl jinak.

Pan zastupující říšský protektor, generál policie a SS Reinhard Heydrich byl velice schopný muž. Když zorganizoval vyhlazovací mašinerii vůči Židům a dalším méněcenných národů na právě dobytém území Sovětského svazu, dostal od Vůdce úkol vyčistit i prostor tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Heydrich nastoupil 27. září 1941 a okamžitě vyhlásil stanné právo. Do 20. ledna 1942 stanné soudy vynesly 489 rozsudků smrti a 1673 lidí odeslaly do koncentráků. Začala se konečně efektivně „řešit židovská otázka“. Už v říjnu 1941 a listopadu 1941 odjelo do Lodže prvních pět transportů po tisíci Židech. Od listopadu do února 1942 bylo městečko Terezín změněno na sběrný a průchozí tábor. Kárné pracovní tábory Lety a Kunštát se 1. ledna 1942 Heydrichovým rozhodnutím změnily na sběrné tábory pro Romy, kteří odtud od dubna 1942 odjížděli do Osvětimi. Po židovské a romské otázce se měla konečně efektivněji „řešit česká otázka“. Heydrich to již nestihl.

27. května 1942 na něj národní mstitelé - vojáci naší zahraniční armády - podnikli atentát. 4. června podlehl zranění. Tak významnou osobu z nejužšího nacistického vedení do té doby - ani potom - už nikdo nezlikvidoval. Parašutisté „otřásli sebevědomím říšské nacistické hierarchie,“ zdůraznil gen. Krzák. (Likvidace Heydricha je právem dodnes ve světě považována za jeden z největších činů evropského protifašistického odboje.) Hitler zuřil - smrt poprvé sáhla do jeho bezprostřední blízkosti.

9. června 1942 měl Heydrich v Berlíně monstrózní pohřeb. Účastnil se ho i státní prezident Hácha s celou protektorátní vládou. Vůdce k nim pohovořil velmi nevlídnými slovy: „Nic mi nemůže zabránit, abych z Čech a Moravy vysídlil několik milionů Čechů, nepřejí-li si klidného spolužití. V tomto prostoru má rozhodující slovo jen jeden... buď se v Čechách a na Moravě poměry budou vytvářet tak, aby to bylo pro nás únosné, nebo bude český národ z Evropy vyhnán.“ Druhý den byly srovnány se zemí Lidice, její muži zastřeleni, ženy poslány do koncentráku a děti na „převýchovu“ (82 jich bylo zavražděno výfukovými plyny v koncentráku v Chelmnu). Z Terezína byly 10.-13. června za trest odeslány 3 transporty s 3.000 českými Židy na smrt do vyhlazovacích táborů. 28. června pak byly vypáleny a vystříleny Ležáky - muži, ženy i děti na místě... Tehdy Němci sami rozhodli o tom, že po prohrané válce naopak naši zemi opustí oni!

Jenže mezi tím musela proběhnout dlouhá řada bitev. Jednu malou svedli i čs. parašutisté v kryptě pražského pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici 18. června 1942. Šest hodin trval souboj se stonásobnou přesilou. Až do předposledního náboje. Poslední si na rozkaz velitele Opálky nechali pro sebe. Zachránili tak jistě mnoho životů. „Tento válečný čin se zapsal do světových dějin.“

V Resslově ulici se na toto výročí pravidelně konává pietní vzpomínka i panychida. V kostele to při ní voní jak o Vánocích. Sbor pěje „Hospodine pomiluj ny“ a kněz prosí za pokoj zesnulých služebníků božích - vojáků Adolfa Opálky, Josefa Gabčíka, Jana Kubiše, Josefa Valčíka, Josefa Bublíka, Jana Hrubého, Jaroslava Švarce. A také duchovních Václava Čikla, Vladimíra Petřeka, Jana Sonnevenda a biskupa Gorazda, kteří byli v září 1942 zastřeleni v Kobylisích, ve stejný den, kdy byli „odsouzeni“.

„Ó pane, učiň jejich památku věčnou.“

Stejnou památku si zaslouží i oběti stanných soudů, které nechaly popravit na 1.400 lidí. Za Heydrichiády zahynulo asi 5.000 Čechů...

(Národní památník obětí Heydrichiády lze navštívit v Resslovce celoročně od úterka do neděle v době 9-17 hodin. Více zde.)

Nejen studenti si mohou bezplatně vzpomenout i v Technické ulici, kde je v areálu ČVUT umístěn kvádr ze světlé mrákotínské žuly s kovovým emblénem Armády ČR a s heslem:

„Strom svobody
bývá občas zaléván
krví katanů a vlastenců.“

Jde o objekt historické paměti, věnovaný parašutistům československé zahraniční armády a jejich spolupracovníkům z domácího odboje, padlým v letech druhé světové války 1941-1945. Zde v tom dávném roce 2001, kdy byl tento text psán, promluvil i čestný předseda Sdružení domácího odboje ing. Slavomír Klaban, který našim parašutistům pomáhal. Za to byl odsouzen k smrti, ale zachránilo ho vypuknutí Pražského povstání 5.5. 1945. Pan Klaban připomněl 250 obětí z řad domácích odbojových pracovníků, kteří spolupracovali se skupinou Anthropoid. Byli likvidováni zpravidla bez soudních rozsudků, stejně jako stovky dalších spolupracovníků dalších paravýsadků.

„Na domácí frontě jsme byli aktivní. Nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že náš odpor byl nicotný a zanedbatelný... Naší povinností je vzpomínat na oběti našeho národního odboje. Ale my jsme nikdy nebyli pouhou obětí nacistické agrese, ale byli jsme účinnou a uznávanou stranou spojenecké koalice.“

Projevy u technické univerity byly vítány potleskem. Ale největší potlesk sklidila dvanáctka parašutistů, která se snesla ze starobylé Anduly do vedlejšího parčíku. V sílícím předbouřkovém větru minuli parašutisté (a jedna parašutistka) budovy ČVUT, téměř se sklouzli po kývajících se stromech a bezpečně přistáli na trávníku. Po všech věncích i oni položili k památníku svou kytici. Ještě v kombinézách a s balíky padáků v rukou se uklonili památce svých dávných kolegů. Vítal je vřelý potlesk přítomných veteránů - našich, i těch zahraničních. Nakonec se vyfotografovali i s generálem Šedivým a tehdejším ministrem Tvrdíkem.

Ministr národní obrany byl evidentně potěšen. Jenom škoda, že oni parašutisté nebyli příslušníky výsadkových vojsk. Nad námi létali členové libereckého aeroklubu. Armáda České republiky nemá padáky, na nichž by mohla skákat! V míru. Za války se nějaké ztráty očekávají.

Ještěže jsou dnes Němci našimi spojenci.

Psáno v Praze na Lužinách dne 18. června 2001, pro současnost jen mírně aktualizováno

PS 2026: Armáda ČR je už vybavena padáky, které lze používat pro seskoky z techniky, kterou vlastní. Od roku 2021 jsou certifikované i pro Hercules.

Koukal jsem na ně před třemi týdny na AirShow na letišti v Hradci Králové, když se parašutisté sypali z letounu CASA C-295. Pak jsme měli možnost sledovat v předstihu i „vystoupení“ žlutého záchranářského vrtulníku - v akci. Protože čtyři z deseti paragánů přelétli v čerstvém větru letiště. Jeden si lehce zranil rameno, druhý skončil dokonce za stromy v blízkém rybníce. Čtyřicetiprocentní ztráta cíle a dvacetiprocentní ztráta palebné síly při mírovém nasazení mi přijde jako hodně špatná vizitka řiditelnosti těchto kulatých padáků. Čtyři vlajkonoši, kteří se snesli na paraglidigu, přistáli na centimetr přesně. Ale třeba to byli místní aeroklubáci...