Opět budeme slavit osmý květen jako Den vítězství. Bohužel, strašně dlouho jsme slavili 9. května jako Den osvobození... A protože jsme byli osvobozeni, byli jsme vděčni osvoboditelům, místo abychom oslavovali vítěze. A protože jsme byli vděčni osvoboditelům, hodně jsme jim dovolovali.
Osvoboditelům? Prahu osvobodila Rudá armáda. <A většinu československého území.> Takže jsme moc dovolovali Rudé armádě. Totiž - těžko nedovolovat. Když už se košická vláda smířila se sovětskou okupací Podkarpatské Rusi. Těžko se nesmířit, já vím. Historie byla taká. Já tu teď jenom drobně připomenu, jaká historie. Podkarpatskou/ Zakarpatskou Rus/Ukrajinu k sovětskému území zakreslili již soudruzi Hitler a Stalin, když si parcelovali v roce 1939 Polsko. No a pak, když byl SSSR spojencem, bylo marno připomínat jisté československo-sovětské smlouvy. „V souladu s přáním obyvatelstva“ pak bylo pod/zakarpatské území ČSR definitivně předáno sovětským osvoboditelům 29. června 1945...

<Byli jsme asi jediná ze zemí vítězné koalice, které bylo po válce odebráno území!>

Jiní Rusové si nesvobodně zvolili německé mundúry místo toho, aby se nechali umučit hladem v německých koncentrácích. Mluvím o Vlasovcích, jichž za svobodu naší vlasti padlo na 300. Tedy v Pražském povstání. K těmto padlým se hned 9. května 1945 přidali další, když osvoboditelé z NKVD vyvlékli zraněné Vlasovce z nemocnice na Karláku do parku, kde je bez meškání zastřelili. Vlasovcům nebylo ani dovoleno překročit demarkační čáru k Američanům tak, jak to bylo dovoleno dvěma milionům německých vojáků. Měli halt smůlu, že nepatřili ani k vítězům, ani k osvoboditelům.

Vlasovci byli tedy zrádci, dobrá, nepodařilo se jim vykoupit svou vinu ani v očích Američanů. Ale byli tu i další „zrádci“ - alespoň podle Stalina. Tedy ruští emigranti. Podle zákona šlo sice o československé státní občany, ale po tom, co jiní čs. státní občané z Podkarpatské Rusi se stali občany sovětskými, nepřišlo našim státním orgánům za moudré zabývat se ani únosy několika tisíc vlastních občanů z území vlastního Československa.

Největší smůlu z vítězů měl pak domácí odboj. Ono už když ještě během bojů o Český rozhlas dostali rozhlasáci pokyn, aby zásadně používali slova „osvobození“ místo „vítězství“, bylo lze očekávat různé věci. Věci, které následovaly, byly takové, že se nejdříve zapomnělo na České povstání <přesněji Povstání českého lidu, kdy skoro v každé obci vypukl živelný odpor proti dochcípávající okupační moci>, a potom se upozaďovalo i Pražské povstání, na které šlo - zejména v Praze s třemi tisícovkami mrtvých a rozbombardovaným Václavákem - těžko zapomenout.

<Pražští povstalci vlastně zvítězili, protože Němci kapitulovali do jejich rukou. Sovětské tanky dorazily do Prahy v době, kdy ve vnitřním městě zůstávali už jen fanatičtí odstřelovači. S esesáky na Zlíchově bojovali 9. května také hlavně povstalci. Při samotném osvobozování Prahy zemřelo 30 rudoarmějců - polovička z nich na následky dopravních nehod a vlastního postřelení...>

Českoslovenští komunisté se na tomto „osvobození od vítězství“ samozřejmě podíleli svým tlakem podporovaným z Moskvy. Na tento tlak však demokratičtí politici ochotně přistoupili. Snad proto, že to byli více „politici“, než „demokraté“.

„Košická vláda po návratu do Prahy svou funkci nesložila, jak bylo slibováno, svou funkci však složila Česká národní rada. V Praze začal čilý život čtyř dovolených politických stran. Domácí odboj byl tím zcela vyřazen z přímého vlivu na běh státních záležitostí... Na politiku měli čas ti, kdož z Londýna a Moskvy posílali bojovat ty druhé.“ To není můj povzdech, ale dovolil jsem si parafrázovat dobový text, který napsal nástupce generála Luži v domácí odbojové skupině Obroda národa Josef Grňa (skautským jménem Vlk).

Tak byla nastoupena přímá cesta k dalšímu „osvobození“ - osvobození od demokracie, které nastalo s „vítězným Únorem“. Podělali jsme si to tenkrát v pětačtyřicátém sami. Ano, byla jistá mezinárodní konstelace. Po listopadu 1989 nastala zase jiná mezinárodní konstelace. Jsme členy NATO a EU. Ale ta mezinárodní konstelace není nikdy na věčné časy. Na věčné časy však platí: Můžeme si to podělat jenom sami.

Už si to nepodělejme!

Jo - a nehynoucí díky vyjadřuji všem našim válečným hrdinům, zejména těm konkrétním lidem, klukům a holkám, tátům od rodin, skautům, sokolům, nádražákům, policajtům, četníkům <a bylo jich na 800 policistů a četníků, kteří byli popraveni v odboji i během květnové revoluce>, zdravotním sestrám, tramvajákům, rozhlasákům, spojařům, pošťákům, partyzánům a vojákům všech armád, kteří před dvaašedesáti <osmdesáti> lety společně zvítězili!

Psáno v Praze na Lužinách dne 8. května 2007,
<dopsáno 6. května 2025>

Poprvé vyšlo na Neviditelném psu 9. května 2007. Je tam i nějaká dobová diskuse.

Fotka lžitanku č. 23 převzata z Wikipedie. Adományozó/Donor: Gyöngyi.