Gorilátko jménem Moja se narodilo právě před rokem, 13. prosince. K tomu účelu bylo v sobotu v pražské ZOO hodinové šou bez nemocné Dagmar Havlové, ale se spoustou zdravých a hlasitých jiných sponzorů a doslova chlebodárců. U inteligentních goril bylo narváno, jinde prázdno. Takže jsme se ženou konečně navštívili nový pavilon thajské džungle.

V místech bývalého pavilonu opic přistál létající talíř, který vás rychle převeze na druhý konec zeměkoule. Ve vstupním prostoru můžete obdivovat velké čtyřdílné akvárium, kde plavou třeba i "kapři ze Sumatry". Vejdete samozavíracími dveřmi a samovisícími závěsy a ocitnete se na poušti u varanů komodských, kteří se k nám dostali jako dar indonézské vlády - u varanů to jinak ani nejde. Varani mají k dispozici sluneční lázeň i pršitý vodopádek. Ale to už přicházíme do skutečné džungle, ze které vás zdraví jak nahraný hlas ptactva, tak i hukot skutečných vodopádů.

Zvířata tu vypadají spokojeně, jak makaci vepří, tak binturong či orangutanice sumaterská se dvěma orangutaňátky. Zatímco se malí houpou na lanech, máti sedí opřena o okraj bazénu a sleduje návštěvníky ZOO, jak důchodkyně ulici z okna. Nejspokojenější jsou asi různé želvy pod už zarůstající hladinou oddělujících bazénů, neboť nejsou vidět. I houf malých vyder se vydal za obzor, aby měl svůj klid.

Na písčině ve dvou centimetrech vody vykulují oči lezci obojživelní. A tady dokonce vyrůstají i semenáčky mangrovníků.

Jde vlastně o procházku přírodou, kde kolem betonových cestiček je nahňácána hlína, ze které vyrůstají kmeny stromů, ověšené zelenými rostlinami. Ty kmeny jsou sem dovezeny, instalovány a už neporostou. O některé se opíráte jako o zábradlí. No jo! Ale co bude s těmi skutečnými mangrovníky, které mají teď jen půl metru, za takových padesát let?

Všude je plno informátorů a bezpečáků, takže se nemusíte bát, že by vám nějaký uprchlý opičák ublížil. Doporučuju si v klidu přečíst výňatky z deníku "Prsatého muže" Josefa Formánka, které jsou u každé expozice. Dovíte se z nich například i to, že v Indonésii je "natahovací čas" a nejobvyklejší větou pak "jam karet". Čili něco jako "maňana".

U východu z hlavních prostor pavilónu je moc krásná věc - tmavá chodba, ve které sídlí za skly noční zvířata. V chodbě občas zavane kolem vaší hlavy vítr. Když dojdete do jejího středu, zjistíte, že sklo u jednoho terária sahá jen do poloviny výšky. Tou druhou polovinou do chodby volně prolétají - ale ne netopýři!, kaloni, přece. Ovocežravá létací zvířátka.

Nakonec jsme se přeci jen za oslavenkyní podívali. Moja je velice rozkošné opičátko, oproti otci Richardovi skutečně miniaturní. Asi jako roční mimino. Ale už výborně chodí.

Škoda, že jste tu v sobotu někteří nebyli. Nejvíc vyhráli ti, kteří mají právě dnes narozeniny - vstup pro ně byl totiž zdarma.

Tak přijďte třeba zítra. Teď zrovna je totiž nejlepší čas k návštěvě ZOO. Zatímco v létě kolem poledne tu bylo už přes 15.000 návštěvníků a večer 20.000, v sobotu jsme byli byli sedmi stí čtrnáctí. Ve všední den je tu ještě volněji. Zavírají sice už ve čtyři odpoledne, ale zase máte slevu pro dospělé jen 70,- Kč. A platíte 50,- Kč za parkovné, pokud přijedete autem.

Třeba se dočkáte i odhalení, jestli je ono gorilátko kluk nebo holka. Za celý rok se totiž nedostalo do pazourů lékařů. Nebylo toho třeba.

Takže - hodně zdraví a všechno nejlepší k narozeninám, Mojo!

Psáno v Praze dne 12. prosince 2005