ŠAMANOVO DOUPĚ: Odlet do míru?
Ta červeně svítící závora, kterou jsem v minulém článku označil jako třetí a první úspěšně zdviženou při naší pouti z Betléma do volného Izraele, byla ve skutečnosti asi až tou poslední závorou, tou čtvrtou, která nás propustila do areálu letiště Ben Gurion. Protože ta, která uzavírala výjezd z oblasti Betléma, byla masivnější:
„Tam nám odstranili železnou závoru podobnou jeřábové konstrukci, otáčela se v pantech umístěných v železobetonové konstrukci horizontálně. Ty dva noční check-pointy tam byly postaveny kvůli válečnému stavu, normálně tam nejsou,“ popisuje tu situaci, jak byla vidět z průvodcovského sedadla, Radek.
Nu ale teď je 2:12, jsme již na letišti Ben Guriona u tabule s odlety a hle, náš spoj s naplánovaným odletem 05:35 zeleně svítí ON TIME! Dostavte se k přepážkám 41 až 43. Sláva, ještěže jsme si v našem betlémském hotelu nechtěli schrupnout. A tak se dostavíme k uvedeným přepážkám, kde ale zatím nikdo není. Když ono „zatím“ trvá už nějak podezřele dlouho, zastaví Radek procházející dvojici, zjevně patřící k letištnímu personálu. A dozví se:
„Ale ne, to letadlo neletí, já to musím vědět, já jsem z věže.“
„Jenže tam na té tabuli...“
„Tam na té tabuli je jiný informační systém, na tom našem to není.“
Takže i v Izraeli mají v informačních systémech, hm, řekněme nesoulad. Nicméně se nad námi letiště přece jen smilovalo a poskytlo nám odbavení. Tentokrát jsem se viníkem nesouladu stal já. Měl jsem totiž „nadměrně velké zavazadlo“. Přitom stejný transportní batoh, jako při letu do Izraele. Jenže tehdy jsem ještě byl v plné duševní síle a všechny popruhy, visící z batohového tělesa, jsem pečlivě pospojoval a zavázal. Jak jest psáno v odletových informacích: „Každý jednotlivý konec se měří zvlášť a velikost zavazadla se určuje z jejich součtu.“ Nadnormativní zavazadlo se prohlíží extra, u támhleté vzdálené přepážky, kontrolor přijede výtahem.
Naštěstí mě doprovodil Radek, i když jeho jazykových schopností nebylo příliš třeba. Řídil jsem se pokyny ruky mlčenlivé kontrolorky. Batoh jsem vyzvedl na pás, ten vjel do rentgenu, a nic, dobrý. Ticho.
„A proč si ta paní navléká bílé rukavičky?“ ptám se Radka.
„Bude kontrolovat stěr z batohu. Jestli na něm nejsou stopy drog. Nebo výbušnin. Před pěti lety mi to tady dělali a výsledek byl pozitivní. I když jsem tam nic neměl. Zdrželi mě tři hodiny. Naštěstí jsem letadlo stihl, nastupoval jsem s posledními pasažéry. Ale zadrželi mi podezřelý notebook. A vrátili až za tři týdny nějakou balíkovou službou. V obrovské krabici, vyplněné bublinkovou fólií.“
No nazdar! Kdyby teď něco takového našli ve válčící zemi... Výbušniny snad ne, ale co když jsem zanechal stopy po některém ze svých mnoha prášků, jimiž se udržuju v chemické rovnováze? Jé, vždyť já mám v noťasu přetažený všechny fotky z Izraele!? Naštěstí proběhla kontrola v pořádku. Jenže dalším pokynem bylo, abych si otevřel batoh. Měl jsem v něm mimo jiné vedle sebe zabaleny i tři lahve izraelského červeného, na nich tři lahvičky datlového sirupu a na to jsem hodil pytlík s nabíječkami. Rentgen musel ukazovat tři válce s nějakým tekutým obsahem, na tom tři menší válečky s jiným tekutým obsahem a na tom nějaké dráty... Efektivní bomba!
Než dobře to dopadlo a mohli jsme se připojit ke své skupině, která se už zvedá k přesunu do odletové haly. Na konci dlouhého pohyblivého chodníku jsou na levém okraji vstupního prostoru umístěny digitální hodiny. Ukazují 5:52. Ale najednou se něco zavlní - jejda, vždyť ty číslice jsou tvořeny akvabelami! - ty chvilku přeplavávají, a je už 5:53. Vypadá to teď jako akvárko, protože do miniaturního bazénu je možno nahlédnout i z boku. Dobrý vtípek na rozloučenou! (Jistě neplavaly akvabely - ale umělá inteligence:)
V kruhové hale od skleněného stropu nepadá vodopád, jak by měl, protože ten je opět v rekonstrukci. Zdejší tabule ukazuje u většiny letů červené Canceled či Delayed. A nejen u našeho. Tak dobře, evidentně neletíme 5:35, náš evakuační od-let je plánován na 10:00.
Je už čas na snídani a tak si jí dopřávám - předražený čaj a předražený letištní obložený trojúhelníkový chléb. Podivné, jako by byl mír a jako bychom čekali na normální odlet. Válka se zde projevuje nenápadně - jen stojánky s nápisem Shelter u každého ze záchodů. Naštěstí jsme už na zlatém letišti, které je chráněno protiraketovým štítem Iron Domu. A letecký poplach nezazněl ani jednou.
Jinak vše vypadá normálně. Normálně se přesouváme k poslednímu odbavení, ukazujeme letenky, ale pak si v poslední čekárně před nástupem do letadla nesedáme do křesel, ale rozkládáme se k bivakování na podlaze. Protože evakuační let má hodinu zpoždění. Je osm ráno, ideální čas k uložení ke spánku. A tak mnozí dospávají uplynulou noc, já vleže doklepávám do noťasu aktuality do připravovaného článku pro Psa. Naštěstí jsou tu ve zdi u podlahy plechová dvířka, která skrývají elektrickou zásuvku.
Nakonec si taky trochu schrupnu. Evakuační let má totiž další zpoždění, a na to navazuje ještě další zpoždění. Nás je jen devětadvacet, ale čekáme na dalších sto třicet Čechů, jejichž odbavení trvá nesmyslné tři hodiny. Nakonec se přece jen dočkáme. Po jedenácti hodinách čekání. Vzhůru na palubu!
Jsem zvědav na armádní český airbus, ale kdepak armádní! U dveří do letadla mne vítá letuška Smartwings. Říkám jí radostně: „Tak jste nás stejně přiletěli zachránit!“
Odpovídá s poněkud zachmuřeným úsměvem: „To vy zachraňujete nás. My tady totiž tvrdneme už čtrnáct dnů!“
Letadlo je prázdné, zabíráme první sedadla, já na kraji, abych měl volný výběh na záchody. A pak začínají nastupovat ti tři hodiny buzerovaní Češi. A Češky. Kapitáni a piloti v uniformách. Letušky. Mám dojem, že v různých uniformách. Ale různé celistvé posádky - které Smartwings zřejmě propůjčuje jiným levným aerolinkám na Blízkém východě. Nejspíš i pro ElAl nebo jejich levnou variantu UP. Všechna letadla jsou uzemněna. A tak tvrdli, nevyužiti, v hotelu někde u letiště. (No jo - ale žeby aerolinky nelétaly z Izraele už dva týdny před útokem Hamásu?) Proud uniformovaných cestujících je nekonečný. Až se našich řad ozve nesmělý dotaz:
„A kdo je teda pilot???“
Moc toho neletělo |
---|
Posádky si prý „potřebují dát dopředu svá zavazadla“, a tak se naše palubní zavazadla stěhují dozadu, ale my už zůstáváme sedět. Zaslechli jsme, že se shánějí schody. Schody na střechu letadla? vtipkujeme. Ne, na půdu, zní odpověď. Jsme plni humoru. Nerozhází nás ani sdělení, že se prý musí „čekovat“ palubní lístky. Asi je tu někdo bez lístku? Tak jsme snad evakuační let, ne? Hm, no, snad si sem ještě ti evakuovaní nepřivedou kozy, jako si je brali jemenští židé, když je zachraňovala izraelská vojenská dopravní letadla z péče arabských sousedů. Tehdy se pokusili na podlaze letadla rozdělat i ohýnek...
Jenže ještě stále neodlétáme. Jeden člověk chybí. Nebo přebývá. Letušky jdou odzadu, jedna počítá levou, druhá pravou stranu. Číslo nesedí. Pak jdou další počtáři, trojice. Říkám si, že snad počítají metodou tří kyvů. Jenže číslo zas nesedí. Následuje další počítání. Nakonec jde pětice kapitánů, jeden cvaká v ruce mechanickým počitadlem. Napadá mě nemístný příměr:
„Počítají nás jako židy v Aušvicu...“
Tenhle nápis se na mezinárodních letištích obvykle nevidí... |
---|
Nese se zpráva, že se budou kontrolovat jména. A kdo má „špatné jméno“ tak snad půjde zpátky do gejtu? Nakonec nás nějak spočítali. Případné chybějící osoby nejspíš zahrnuli do přípustných ztrát. Proč už neletíme, blíží se snad přepadové komando? Ne, to se jen čeká na „doklady k letu“. Ve 12:47 se letadlo konečně dává do pohybu. Rychlost V1 jsme dosáhli 12:57. Sbohem, Izraeli! Ale neletíme jako většinou rovnou nad moře. Vzlétáme směrem k vnitrozemí, a místo abychom dělali otočku na jih a přes Jaffu rovnou k pobřeží, točíme doleva na sever. Na severovýchod, k moři a do Prahy, se stáčíme až po sto kilometrech neustálého stoupání, z okénka je vidět Haifa s nosem pohoří Karmel, který se tu noří do moře a tvoří tak jižní okraj charakteristické zátoky. Ten den tak z Izraele do Evropy odlétala všechna letadla. Nejspíš kvůli tomu, aby nás při nízkém letu nesejmula nějaká jednomužná protiletecká raketa...
Na záchod jsem šel nakonec jen dvakrát. Při první návštěvě toalety jsem před jejími dveřmi uviděl celou konferenci pilotů. „Kdo řídí?“ zeptal jsem se. Odpověď byla lakonická:
„Autopilot.“
Při druhé jsem si všiml, že ve dveřích záchůdku je zevnitř umístěn vyklápěcí popelníček. Když jsem odtamtud vyšel, ptám se na to letušky. Dovím se, že to je tam z dřívějška:
„To je starý. Snad jste si tam nepřipálil?“
„Leda tak s inženýrem Kašparem,“ zavtipkuju. Letušce zmrzl úsměv na rtech (asi neví, kdo byl ing. Kašpar). Omluvil jsem se za nemístný vtip. Nicméně s ohledem na to, že kouření na palubách českých letadel je zakázáno od roku 1998, tak vskutku neletíme nějakým nejnovějším strojem.
Let jinak proběhl v pořádku. Podle pozdějšího počítání evakuačních letů, které už byly v režii České armády, šlo vlastně o „nultý evakuační let“. Vlastně jen trochu opožděný let komerční, na který jsme měli lístky. I zavazadla jsme na Václava Havla letišti dostali rychle. Loučíme se navzájem a trousíme se po jednom, po dvou k východu. Se mnou jde jeden mladší kamarád, který mi nezištně nese mé palubní zavazadlo. Dostáváme avízo, že u východu číhá kamera a reportéři České televize. Ti naštěstí odchytli nejmladší účastnici zájezdu. Nestihli už natočit můj halasný zpěv „Am Israel chaj!“ (“Izrael žije!“), zachytili jen má záda, protože to už jsem se otáčel k synkovi, který mne přijel odvézt domů. „Nakonec jsi neudělal ostudu,“ píše mi synek večer a posílá záznam z ČT, jenž to dosvědčuje.
Ten uprostřed v bílé čepici... |
---|
Volá mi také dcerka, která mi říká: „Tati, to letadlo letělo poprvé po roce.“ (Předpokládám, že na internetu jsou uvedeny jen komerční lety.) „Nechtěla jsem ti to říkat, když jste letěli.“ Jak by mi to mohla říct, copak za letu fungují mobily? Hm, no ovšem, vždyť mě jednu chvíli pozdravilo esemeskou Turecko... Poučení pro příště: Raději letět se společností ElAl, jejíž letadla jsou vybavena protiraketovým rušením. A nebydlet v arabských křesťanských hotelech na územích Area A, které může být kdykoli odříznuto od uznaného Izraele!
Ano, propříště. Protože do Izraele zase hodlám cestovat - až tam bude více míru než teď. My jsme také ve skutečnosti neodletěli do „míru“. Jen je u nás v Evropě zatím více míru než v Izraeli. Nebo na Ukrajině.
Máme totiž s Izraelem a Ukrajinou stejného nepřítele. Jedná se o celou nikoli snad „osu“, ale hned „klikovou hřídel zla“: Rusko, Írán, muslimské teroristy všech odrůd, Severní Koreu..., zpoza obzoru ji roztáčí Čína a pochechtává se k tomu náš spojenec v NATO, islámistické Turecko. Po případném pádu Izraele a Ukrajiny se tato sebranka již těší na Tchajvan, Ameriku - a Evropu. Nu pomáhejme. Si. Zbraněmi, penězi, modlitbami.
O ty modlitby nás prosili v Izraeli, když jsme odlétali. A ještě jeden apel jsme slyšeli:
„Prosím, vydejte svědectví!“
A tak ho vydávám.
Psáno v Praze na pláži u rybníka v Motole ve čtvrtek 15. srpna 2024
Předcházející články z Izraele (nejen z loňské podzimní výpravy) a o Izraeli jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.
Něco veselého z letiště Ben Guriona: