Když na Vánoce roku 1968 kroužilo Apollo 8 kolem Měsíce, bylo nádherným dárkem v hnusných posrpnových časech. Ty časy ani nebyly tak hnusné proto, že jsme byli čerstvě okupováni „vojsky bratrských armád“, jako tím, jak nastupovali naši kolaboranti. Začínala „normalizace“. To bylo nejdřív takové nevinné slůvko: Až prej se u nás situace po srpnu 1968 znormalizuje, tak hned vojska odtáhnou. Takže se všichni budem tvářit, jak máme Rusáky rádi. A tak bez protestů skončil časopis Student, rozpustil se KAN (Klub angažovaných nestraníků) a K231 (svaz politických vězňů, kteří byli v dřívějších letech pozavíráni podle onoho paragrafu), rozjely se opět rušičky proti vysílání Svobodné Evropy, byla obnovena cenzura. To byly první podmínky okupantů. A už jsme dost „normální“? Už půjdete pryč?

Ještě ne, ještě musel parlament schválit dohodu o dočasném pobytu vojsk na našem území. Asi jen čtyři poslanci měli dotaz, jak je definovaná „dočasnost“ a hlasovali proti. Byli vyloučeni z KSČ, tím pádem přestali být poslanci, protože mandát dostali za stranu a strany měli být poslušni, to je přece demokratické! Znormálnění do tuhých totalitních časů trochu kazili studenti, kteří zase 17. listopadu 1968 stávkovali. Ale to už se obroditel Čestmír Císař (exministr školství a kultury, po abdikaci Novotného v březnu 1968 kandidát vysokoškoláků na prezidenta!) nechal slyšet o tancích našich, které by při nejhorším, při nezákonostech, taky musely zasáhnout. Situace byla už natolik „normální“ (z hlediska sovětského etalonu), že se vojska začala stahovat.

Bylo to někdy v listopadu, když jsem stál na schodech před libereckým nádražím a pozoroval dlouhé kolony vojenských aut, které se vracely do „demokratického Německa“. Měl jsem velmi smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byl rád, že se okupační vojska stahují, na druhou stranu jsem si uvědomoval, že jsme okupanty už uznáni za důvěryhodné. Že nás už dále budou hlídat „naši“. Naši vojáci, naši bezpečáci...

Nějaká vojska tu však zůstala, stáhla se většinou do vyhrazených prostorů. Jen obyvatelé některých měst, třeba Mladé Boleslavi, měli halt smůlu. (Mnohem později nám cesty přes MB pomohly, aby nám děti uvěřily, že jsme opravdu okupovaní, když jsme jim z oken autobusu ukazovali sovětská kasárna i malé mužíky v cizích uniformách...)

Takže už jsme normální a můžeme v klidu pokračovat v naší cestě ku svobodě? Všichni (skoro) mužové Ledna, naši dosud tak milovaní komunističtí vůdci zůstávali na svých postech, jen těch pár zrádcovských stvůr, jako Biľak, Kolder, Hoffmann - vlastně taky zůstalo na svých postech. Ten Husák je novej, jakej asi bude? Mezi zrádce nepatřil, do politbyra ho jmenoval mimořádný 14. sjezd KSČ, von jen tak lavíruje. Scházeli jsme se se známými, různě špekulovali, popíjeli víno značky Svíčka a hloupě se utěšovali. Ale už 7. listopadu, na výročí Velké říjnové socialistické revoluce si naši jedni známí vylepili do oken československý i sovětský praporek. Že prej za nima byl domovní důvěrník. Že prej by z toho mohl mít těžkosti. Tak proč mu nevyhovět. Vnitřně zůstáváme svobodni. V televizi dále běžel seriál o Rudolfovi III., zejména jeho vánoční vyvrcholení bylo velmi poetické a vlastenecké. Taky nám televize zprostředkovala pohled na Měsíc. Apollo 8, to bylo i naše vítězství nad sovětskou technikou.

Byly to takové Vánoce před bouřemi, o nichž jsme neměli tušení, jakých grádů dosáhnou. (Dnes o těch bouřích také, bohužel, mizí tušení.) Stromek svítil, kamna hřála, televize hrála. A v té televizi zrovna ráno na první svátek vánoční ubíhala za okny velitelského modulu Apolla 8 a naší maďarské televize značky Orion měsíční krajina. Přímý přenos od Měsíce! Moje dětské fantazie, živené nejdříve verneovkami a pak dalšími díly klasiků sci-fi, se staly realitou! Lidé se poprvé dostali do gravitace cizího nebeského tělesa, ke kterému se přiblížili na pouhých 111 km. Černobílá televize ukazovala kruhové krátery, světlo bylo ostře ohraničeno stíny, a do toho zněla slova posádky, překládaná naštěstí do češtiny. Amerika prožívala právě večer Štědrého dne. A astronauti četli z bible Krále Jakuba první verše z Knihy Genesis.

Pilot neexistujícího lunárního modulu William Alison Anders: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy.“
Pilot velitelského modulu James (Jim) Arthur Lovell: „A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první. Řekl také Bůh: Buď obloha uprostřed vod, a děl vody od vod! I učinil Bůh tu oblohu, a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. A stalo se tak. I nazval Bůh oblohu nebem. I byl večer a bylo jitro, den druhý.“
Velitel letu Frank Frederick Borman: „Řekl také Bůh: Shromažďte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché! A stalo se tak. I nazval Bůh místo suché zemí, shromáždění pak vod nazval mořem. A viděl Bůh, že to bylo dobré.
Posádka Apolla 8 se s vámi loučí, přeje vám dobrou noc, hodně štěstí, veselé Vánoce a ať vám Bůh na staré dobré Zemi žehná.“ 

Nevím, jestli v Československé televizi překládali všech deset veršů, ale ty, co četl Anders určitě. Protože se pamatuji, jak jsem to viděl na tom Měsíci jasně a zřetelně: Oddělení světla od tmy. To byl pro mne první dotek metafyziky za mých dosavadních sedmnáct let ateistického života. Bylo to takové oddělení světla poznání vesmíru od tmy reality nastupující normalizace.

Nevím, jaký ta četba Bible/Tóry v komunistické televizi měla dopady u nás, v USA měla: Jistý Madalyn Murray O’Hair, takto zakladatel amerických ateistů, kvůli tomu zažaloval US vládu za porušení prvního dodatku americké ústavy.

Nyní míří k Měsíci po více než půlstoletí další výprava astronautů, tentokrát ausgerechnet na Velikonoce a na Pesach. Letí v ní první žena, první černoch, první Kanaďan a jeden „normální“(?) člověk. (Tedy bílý maskulinista, jako bylo 24 astronautů předcházející generace.) Nikdo z nich ještě nebyl na světě, když se lidé procházeli po Měsíci. Nevím, co uvidí z odvrácené strany, nad kterou proletí šedesátkrát výše než jejich dědečkové. Zejména, když se Měsíc nachází chvíli po úplňku, což značí, že téměř celá jeho odvrácená strana bude ve stínu. Asi nikdo nebude recitovat Bibli, natož Tóru, snad ani Korán. (Ten sice obsahuje súru 54, jenž se jmenuje Měsíc a začíná „Blíží se hodina a Měsíc se rozpoltí,“ ale něco jako věroučnou astrofyziku nemá.)

V tom dávném osmašedesátém roce, ještě před nástupem doktora Husáka k moci, jsme si ještě v našich novinách a časopisech mohli o americké měsíční kosmonautice docela dost počíst a dokonce se i kochat obrázky. (Ještě je mám schovaný!) Ve čtvrtek jsem si mohl naladit na dvou počítačích a televizi značky Samsung hned tři různé kanály, které přenášely záběry agentury NASA ze startu kosmické lodi Orion. Snad se ještě dožuju návratu lidí na Měsíc. Ale nevím, jestli to budou dříve astronauté, či spíše thajkonauté. Už se sice chystají další mise programu Artemis, jenže ještě neexistuje přistávací modul, a ani se neví, jaký bude! Nejde jen o to postavit ho, jde i o to, aby se s ním naučili kosmičtí piloti manévrovat. Zatím byla zrušena nadbytečná(?, lépe dostupná) kosmická stanice na halo dráze kolem Měsíce. Má se už bydlet na samotném povrchu Měsíce.

A co budoucí ruští měsíční kosmonauté? Jejich nová kosmická loď se zatím stihla několikrát přejmenovat (PTK NP, PPTS, Federacija a nyní Orjol), ale přednost má výroba balistických raket pro válku na Ukrajině...

Mimochodem: Tajný sovětsko-americký závod o Měsíc byl prvním případem, kdy se o technologický rozvoj civilizace nezasloužily války. Dokonce vznikly společné kosmické projekty, na nichž se podílely obě dřívější supervelmoci. Mezinárodní kosmická stanice ISS je posledním mírovým zálivem dnešní rozbouřené reality, i když i zde se objeví nějaká ta záludná vlnka. Nuže, ať se astronauté jakékoli národnosti vznášejí i nadále v míru nad Zemí i Měsícem! I na společné cestě k Marsu a na měsíce velkých planet!

I dnes je pro mne výzkum vesmíru světlem poznání, které nás může oddělit od temné reality nenávisti a válek.

Psáno v Praze na Lužinách na Velký pátek 2026, neboli 2. den Pesachu 5786