Mnoha věcem nerozumím. Například dluhům.

Když jsem byl malý, pořídili si babička s dědečkem televizor na "Multiservis". Chápal jsem, že není jejich, že si ho jen půjčili, a platí za jeho pronájem. Nechápal jsem, jak je možné, že po dvou letech přestali nájem platit, protože už byl jejich. Jak, "jejich"? Tak. Jejich.

Pochopil jsem to mnohem dříve, než když jsem si vzal auto na leasing. Jenže v tomhle případě jsem musel zaplatit půlku předem, a když jsem se podíval na celkovou sumu splátek, tak se mi protáčely panenky. Ale chápal jsem: Auto mám teď, splátky zaplatím až časem, a mnohem jednodušeji než teď - při trvale sezvyšující aktivitě i příjmu. Jenom mě mrzelo, že jsem byl nucen platit vysoké pojištění firmě, kterou mi nuceně přidělila leasingová společnost. A vůbec jsem nechápal, že když já platím pojištění, tak v případě, že mi auto ukradnou, pak pojistné plnění shrábne někdo jiný. Tedy "majitel" (leasingovka), nikoli "držitel". Naštěstí jsem si ještě včas po pěti letech znovu přečetl ta zapomenutá malá písmenka na předposlední straně Smlouvy mezi paragrafy 42 a 43, která pravila, že pokud si v určitý omezený čas písemně nepožádám o převod auta do svého vlastnictví za zbytkovou cenu, pak auto zůstává ve vlastnictví leasingovky, i se zbytkovou cenou 200 Kč. Ale mohu si u nich vzít jiné auto na další leasing.

Díky půjčkám jsme si zařídili první i druhý byt, první i druhou rekonstrukci bytu. Hodně půjček jsem si během života vzal, dokonce i jednu bezúročnou, svatební, od kamaráda Zdeňka Kejvala. A tak jsem nabyl dojmu, že když si vezmu půjčku, tak ji musím splácet. A to včetně předem stanovených úroků. Pravda je, že jsem se rovněž mockrát divil předem nestanoveným poplatkům. Dobře, nicméně nejpozději v okamžiku půjčky jsem věděl, kolik budu splácet, a kdy dluh splatím. (Ten poslední například o letošních Vánocích:) Až jsem si nakonec začal myslet, že dluhům rozumím. Ale jak je vidět, mýlil jsem se.

První má mýlka se týkala českého státního dluhu, který jsme vytvořili někdy během devadesátých let. Pamatuji se, že pohled na výpisy plateb mých soukromých dluhů, kde na začátku splácení převážnou část tvořily úroky a jen nepatrnou splátky jistiny, byl pro mne dosti tristní. Takže vůbec nechápu, jak můžeme mít státní dluh, z něhož se vůbec nic neodepisuje, pouze za něj platíme úroky? Aha, "platíme dluhovou obsluhu". Možná, že kdybychom platili úroky, tak by nám přišlo divné, že tímto způsobem dluh nesplatíme nikdy, a převedeme ho na věčné časy i na naše potomstvo

Další věc, kterou stále nechápu je, jak to, že se během splátky dluhů najednou zvedne jejich úročení? Zdálo se mi to nezákonné: Mám přece smlouvu, kterou uzavírám teď, za současných znalostí a představ, jak se bude vyvíjet inflace anebo můj plat. Do té smlouvy jsme oba - věřitel i dlužník - šli se svým odhadem, kdy jsme oba vyvážili vlastní rizika: Věřitel se obával, že se inflace náramně zvedne a já, že nedostanu přidáno,ačkoliv mi to slíbili. Míra rizika je pak zohledněna v úrocích. Stále nechápu, proč, když se situace mění, mění se i to úročení. Proč? Proč mám já platit za blbost banky, která na to snad má odborníky, aby věděla, co se jí vrátí a nevrátí do pěti či deseti let, ne? Je to její riziko! Proč mám nést své riziko (nečekaná nezaměstanost) a ještě riziko banky navíc (nečekaná míra inflace, nečekané vytunelování fondů, nepředpokládané rozhazování na benefity vrcholového managementu a rozkrádačky).

Ne, tohle nechápu.

Také jsem nechápal, že když si chtěl jeden kolega na rozjezd svého byznysu, kde měl už zamluveny nejen prostory a suroviny, sklady a dopravu, ale i odběr výrobků, vzít mnohamilionovou půjčku na stroje, tak mu bankovní úředníci poradili: "Uložte si tu sumu u nás, my vám z ní pak budeme půjčovat." Ani kolega, embryo velkokapitalisty, to nechápal, a tak se jich zeptal:

"A proč bych si u vás půjčoval, kdybych ty peníze měl? A proč bych vám měl platit úroky ze svých peněz???"

Blbě se usmívali a neodpověděli. Až po letech jsem pochopil, že oni úředníci zřejmě mylně předpokládali, že můj kamarád je zástupce státní firmy, anebo manažer, jemuž ta firma nepatří…

Rychleji k pochopení bylo, když si úředník, zprostředkující půjčku, řekl o 5 nebo 10 procent z půjčené částky.

Dříve jsem nechápal ještě jednu věc: Jak to, že když nesplatí půjčku dlužník, vymůže ji banka na ručiteli? Tedy - jak to, že když neplatí ten, kdo dluhy způsobil, nehojí se banka primárně na něm, ale jde rovnou za ručitelem? Který má třeba méně majetku (protože si na něj nepůjčil/neukradl), jako ten dlužník? Nyní se zase divím - jak to, když banky půjčují státům, že na to státy nepotřebují ručitele? Třeba jiný, ekonomicky silnější stát bez půjček. Aha, hovadina, že, nejsilnější ekonomiky jsou přece ty nejzadluženější. No dobře, tak proč státy za své půjčky neručí něčím hodnotným - pozemky, budovami ministerstev, státním pokladem…

Ostatně tomu taky nerozumím: proč jsme v devadesátých letech prodali skoro všechno zlato a pořídili si za ně německé dluhopisy? Vysvětlení českých národních bankéřů bylo: Ty dluhopisy více nesou. Ano, ať si nesou, třeba vajíčka, ale "státní poklad" snad nemá nic nést, ale má zajišťovat, ne?

Že ekonomice vůbec nerozumím jsem zjistil před asi pěti lety při četbě Hospodářských novin, kde jeden slavný ekonom vysvětloval základní ekonomické pravidlo: "Peníze vznikají tím, že se půjčí." Tato břeskná myšlenka byla založena na tom, že takto "vygenerované" peníze budou vloženy do investic, které ponesou zisk, ze kterých se budou platit, hm, nejen nekřesťanské, ale i nežidovské úroky. Bohužel když se tato, vpodstatě asi správná idea, použila pro půjčky výlupkům, kteří je nikdy nechtěli splatit (začasté za mohutné pomoci bankovních úředníků), tak se ukázalo, že šlo o peníze velice virtuální.

Co však je smrtící kombinace: Když se peníze, které neexistují, půjčí státu, který je nehodlá splácet! Tak ano, dělají to všichni, jak vidím, jenom premiér Jiří Paroubek měl tolik hlouposti, že to řekl v televizní debatě v roce 2006 nahlas:

Státní dluhy se přece nikdy neplatí!

(Přesně: "Paní Němcová, já vím, že nemáte ekonomické vzdělání, nemůžete tedy vědět, co je to politika státního dluhu. To je běžná věc, kdy prostě státní dluh až na výjimky se málokdy splácí. V té dluhové službě, podívejte, v Německu třeba, v Německu, kde je ten deficit k HDP přes 100 %, tak nikdo neuvažuje o tom, že by se to splácelo. A oni mají větší schodek ze státního rozpočtu k HDP než-li my. Takže oni splácejí úroky, tak jako je splácíme my. To je běžná praxe u státního dluhu.")

Tady je asi ta chyba, soudruzi, že se státy nechovají jako normální občanský dlužník. A banky jako normální hospodář, který půjčí jen to, co (nějakým způsobem) má! Vlastní sám, vlastní někoho, kdo to má, může to ovládat, drží to v prackách!

Výsledek vidíme dnes: Skutečné evropské dluhy mají být splaceny dalšími virtuálními penězi. Ten bilion eur záchranného evropského valu zatím neexistuje, existovat bude, až nám na dveře začnou klepat exekutoři.

Nacisté a komunisté tvrdili, že mít ve státní bance zlato je nemravné, neb "hodnota peněz je podložena prací". Neoliberální postmodernističtí floutci přišli s tou tezí, že "peníze vzniknou dluhem". "Praxe je kritériem pravdy," nebo tak nějak to říkal už Aristoteles.

Banky teď nakupují zlato. Ale půjčovat nechtějí!