Když se narodíme, moc toho nevíme. Víme, že dýcháme, možná ani to ne. Vadí nám, když nedýcháme. Vadí nám, když máme hlad, když je nám zima, když se nudíme. Něco si pamatujeme, ano, dřív to bylo jistě lepší. Jak rosteme, poznáváme mnohem víc. Nejen sebe, ale i své okolí. Rodinu, soudruhy na pískovišti, lidstvo vůbec. Postýlku, byt, celý vesmír. Někdy v tomto procesu poznávání si uvědomíme meze vesmíru, lidstva a svého života. Přestáváme být nesmrtelní, dospíváme.
Když to přežijeme, snažíme se stát opět nesmrtelnými. Někdo staví chrámy, jiný je zapaluje. Někdo vysvobozuje národy, jiný je vyvražďuje. Všichni čárají po zdech, papírech, klepou na klávesnici počítače. Zanecháváme nesmazatelné stopy na záchodcích, pískovcových skalách, v měsíčním regolitu, v zápisu highscore, na bocích meziplanetárních a mezihvězdných sond. Hledáme něco, co přesáhne náš život. Zběsile fotografujeme, filmujeme, videujeme... Stavíme pyramidy.
Všeho je ale jen do času. Zdi se zabílí, harddisky přeformátují, povrchy planet přeformují. Fotografická alba se vyhodí, filmy spálí, kazety přemažou. Tabule pro nové nesmrtelné je připravena.
Přistaneme na Měsíci, vylezeme na štít či projdeme hlubokým pralesem a máme pocit, že jsme první. Zapisujeme se do kronik té naší jedinečné civilizace. Jen té naší...
Při četbě Nevrlého překrásné Knížky o Jizerských horách jsem byl překvapen, kolik neštěstí a smrtí se v pustých Jizerkách za posledních pár set let stalo. Našli se nadšenci, kteří podle této knihy obnovili ztracené a zpustlé památníčky. Tak se dávní mrtví stali nesmrtelnými a ukázali, jak zde bylo kdysi živo. Ale ono to nekončí. Další lidé přicházejí do Jizerských hor zmrznout, spadnout s letadlem, zabloudit do slatí. A také si nárokují svou nesmrtelnost. Jenže ti nejnadšenější z nadšenců vartují a nové, neregistrované pomníčky likvidují. Jinak by byly za chvilku celé hory vydlážděny ceduličkami a křížky. (A proč jenom hory?)
Snad horší, než být zapomenut, je překážet.
Kromě této mediální nesmrtelnosti existují i pokusy o nesmrtelnost fyzickou. Faraonové se nechávali balzamovat, dnešní boháči se kryogenizují. Zmrazují se (zatím) ovšem jen jejich mrtvoly, takže po rozmrazení bude výsledek stejný, jako u toho balzamování. Zmrazit se musí živej člověk, to si studenti zapamatujte. Jenže to pořád ještě není fyzická nesmrtelnost, jenom dočasné přerušení života.
Uvedení skutečné nesmrtelnosti do provozu by mělo nedozírné důsledky. Už teď je tolik živých smrtelníků, co bychom dělali s nesmrtelnými? Anebo oni s námi?
A pak zde máme nesmrtelnost duše, metafyzickou nesmrtelnost, která předpokládá oddělitelnost duše a těla. O duši samotné můžeme říci, že nám ji vdechl Stvořitel a zůstává nám i po fyzické smrti, anébo že je to jakási organizovaná energie, pro kterou platí zákon zachování energie, a kterou bychom při trošce úsilí dokázali vyrobit i sami. Výsledek by měl být stejný. (I když ani umělé máslo nemůže nahradit to od opravdické krávy.) Tady máme jednu výhodu, totiž že časem všichni budeme mít možnost si tuto nesmrtelnost prověřit osobně.
Někomu se může zdát nepraktické mít duši bez těla. Ten si může vybrat přestěhovávání duší. Tento teorém sice stanoví konečný počet duší, mění se jen jejich kvalita (při vzrůstajícím počtu lidí klesá počet baktérií), ale jaká je to nesmrtelnost, když si ji neuvědomuji? Jedna duše prožívá různé životy a neví o těch ostatních, tak jakápak nesmrtelnost... Uvědomit si své minulé životy vyžaduje speciální duševní prostocviky, což však zpochybňuje jejich autenticitu.
V praktickém životě se všichni chováme jako nesmrtelní, někteří z nás ani nemají životní pojistku. Ono to jinak ani nejde. Někdy se někomu stane, že mu lékař s vážnou tváří řekne, že mu zbývá jen pět let života. Vyběhne z ordinace a zajede ho auto. Nikdy žádný doktor neřekne, že je nemožné přežít život. Jedna nesmrtelnost existuje - nesmrtelnost genů. Ony se avšak všelijak kombinují s těmi partnerovými a nikdy se neví, který dědeček či babička se dívají rozzářenýma dětskýma očkama na svítící vánoční stromeček nebo chanukový svícen. K této nesmrtelnosti nás pudí živá příroda velmi příjemnými prostředky. Kdyby nepudila, nebyla by.
Jenže... Jednou...
Někde v blízkém vesmíru, v naší sluneční soustavě, se možná už teď nasměrovala nějaká planetka ke zdrcující srážce se Zemí. Někde v blízkém vesmíru, v naší galaxii, možná už teď vybuchuje supernova, která vysílá smrtonosné záření na všechny planety v okolí několika set světelných let. V každém případě se Slunce za necelých pět miliard let změní v rudého obra, v jehož výhni zaniknou všechny vnitřní planety včetně Země. I s pyramidami. On celý náš vesmír v průběhu několika desítek miliard let se možná opět vcucne vniveč. I s celým mnohorozměrným prostorem a nesmrtelnými dušemi. Tak jakápak nesmrtelnost!
Nedávno jsem strávil pracovní týden ve svém rodném Liberci. Dostal jsem se na místa, o kterých jsem už ani nevěděl, že existují. Po necelých třiceti* letech jsem zapomněl na schody, po kterých jsem tři roky každovšednodenně pospíchal na gympl. Například. A j. Nejsem ten kluk, co jsem býval, i když se tak někdy chovám. Byl bych po dalších několika stech letech stejný? A nesmrtelnost Emmy Makropulos je směšná s očekávaným stářím vesmíru. Na to lidský mozek není stavěn. Kontinuita osoby se pohybuje v několika minulých okamžicích, vše nepodstatné se okamžitě maže. Naše současná já si na ta minulá pamatují jen matně. Většinou jsou pro nás mrtva.
To je ono. Život jsou jen okamžiky, které si pamatujeme. I velmi dlouhý život se může scvrknout jen na několik zamžených vzpomínek z mládí. Tyto prchavé okamžiky, které právě prožíváme, to je ta pravá nesmrtelnost! Užijme si ji. Uvědomme si ji.
Jsme nesmrtelní.
Psáno v Praze na Štědrý den 1997* AD, dopsáno 17:59:32. Poprvé vyšlo jako Příloha Neviditelného psa v následujícím týdnu, podruhé na Vánoce 2001. Na archivu NP obé nedohledatelno. (V lednu 2010 zveřejněno potřetí jen pro štamgasty mé čerstvě otevřené Hospůdky u hřbitova...) Proto tento nesmrtelný fejetonek opět uvádím v oběh jako vánoční dárek čtenářům.
(Nebojte, do Jezerního kraje se vrátím někdy příště, vyjdeme i na Kančenžangu!)
P.S. 2019: V Jizerkách zatím přibyly další desítky pomníčků, dnes tedy hlavně cyklistů. Očekává se náramný nárůst pomníčků - elektrocyklistů.
Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.